Everly byla mimořádně špatná opilka. Kdyby nebylo Olivie, už by se pustila do křížku s muži v salonku. Olivie viděla poprvé svou kamarádku objímat muže a naříkat, že je opuštěná. Olivie neměla na vybranou a musela svou opilou kamarádku odvézt zpět do svého nového pronajatého bytu. Před časem se Jeffova pečovatelka dozvěděla, že Olivie hledá byty k pronájmu, a doporučila jí byt jednoho příbuzného. Olivie se pro ten byt rozhodla, protože mohla ušetřit na poplatcích agentovi. Navíc za tou dohodou stála pečovatelka, které důvěřovala. Jelikož se její pronajímatel v nejbližší době neměl vrátit do země, Olivie oficiálně nepodepsala nájemní smlouvu, ale obdržela jeho souhlas přes WhatsApp a nastěhovala se. Bez podpisu jakékoli nájemní smlouvy nezanechala po sobě žádné záznamy, aby ji Ethan mohl vystopovat. Ten maličký byt byl na míle vzdálený jejímu rodinnému domu v době jejich největšího štěstí a nemohl se rovnat vile, kterou sdílela s Ethanem. Přesto byl útulný a celkem se jí líbil. Dokonce si v bytě nechala tátovy oblíbené tropické rybičky. Kdykoli otevřela okna, měla plný výhled na oceán. Kdysi si myslela, že Collington Cove byl Ethanův dárek pro ni. Později byla zděšená, když se dozvěděla, že se Marina vrátila do země a hned se tam nastěhovala. Ta skutečnost ji dlouho trápila, ale nakonec se s tím smířila. Ať už bydlela v drahém, nebo cenově dostupném bytě, stále si mohla užívat stejný výhled na oceán. K bytu patřil malý balkon, kam si položila tlusté koberce. Původně plánovala přivézt Jeffa domů, až se jeho stav stabilizuje. Chtěla, aby u ní strávil důchod, opaloval se na balkoně a užíval si života. Škoda, že se věci obrátily k horšímu. Diagnóza rakoviny přišla jako blesk z čistého nebe a nikdy si nemyslela, že její táta zůstane na JIP. Z pití jí bylo trochu nevolno, tak si vzala nějaký lék a lehla si na matraci vedle postýlky, kterou si dala do pokoje. Nebylo to nejpohodlnější uspořádání, ale jinak by se jí nepodařilo ani zamhouřit oka. Díky alkoholu se dobře vyspala a probudila se pozdě. Everly se probudila dřív a udělala jí snídani. Nikdo se nezmínil o divoké noci. Zdálo se, že dospělí lidé umí dobře skrývat své nejistoty během dne. Po snídani Everly spěchala ke vchodu s párem podpatků v ruce a kouskem toastu v ústech. Zamumlala: "Snídaně je hotová. Už jdu pozdě. Liv, musím jít." Olivie na ni zavolala: "Eve, asi ti nebudu moct dělat společnost v příštích několika dnech, protože budu zaneprázdněná." "Netrap se tím. Myslíš si, že jsem tak posedlá utrácením? Včerejší oslava byla velkolepá rozlučka s naším mládím. Dnes jsem se probudila jako nový člověk, připravená pracovat! Dám přednost penězům před muži kdykoli! Ale musíš mi říct, jestli budeš potřebovat pomoc, ano? Nechci, abys se trápila s několika pracemi." "Jo. Rozumím." Olivie viděla svou kamarádku ve dveřích, kde se jemně objaly. "Eve, najdeš si lepšího muže. Musíš projít bolestí, abys našla své skutečné štěstí." Everly se ušklíbla. "Oh, to je trochu silné tvrzení od tebe! Ty si ani neumíš udržet svého dokonalého manžela. Uvidíme, jestli si v budoucnu najdeš muže stejně dobrého jako on." "V budoucnu?" Olivie se podívala na slunce a jemně se usmála. "Kdo ví?" Everly se chystala odejít, ale zastavil ji pohled na Oliviinu osamělou postavu. Objala Olivii zezadu a řekla: "Já budu taky pár dní zaneprázdněná. Až se situace uklidní, tak se s tebou sejdu. Opatruj se, ano? Brzy bude sněžit. I když tě nikdo nezahřeje, musíš se o sebe postarat." "Dobře." Poté, co Olivie vyprovodila Everly, uklidila byt a pak zapnula telefon. K jejímu překvapení našla zmeškaný hovor od Ethana. Předpokládala, že volal, aby prodiskutovali rozvod, ale bohužel na to v příštích několika dnech nebude mít čas. Kromě Ethana jí volala i Chloe. Olivie zavolala Chloe zpět, která hovor rychle přijala. Znela ustaraně. "Liv, proč mi nezvedáš telefony? Měla jsem o tebe strach celé dny. Potřebuješ víc peněz? Pošlu ti je." Olivie se uklidnila při zvuku oceánských vln narážejících na skály. V mnoha letech poté, co Chloe odešla, se cítila velmi ukřivděně a přemýšlela, proč ji opustila. Popírala to, když se dozvěděla, že Chloe je Marinina nevlastní matka. Ze všech lidí proč zrovna Marina? Ale žádná bolest by nezměnila realitu. Olivie byla bezmocná. Odpověděla: "Mami, jsem v pořádku. Neboj se. Ethan mi dal nějaké peníze. Nemusíš myslet na tátovy nemocniční účty." Přesto se Chloe nemohla zbavit představy Olivie odcházející v dešti. "Liv, kde jsi? Potřebuju tě vidět a chtěla bych ti vynahradit ty roky, kdy jsem nebyla nablízku." Olivie se dívala na modř oceánu a stroze odpověděla: "Mami, nezmizela bys na roky beze slova, kdyby ti na mně záleželo. A navštívila bys tátu, když ses vrátila, kdyby ti na něm ještě záleželo. "Je to moje chyba, že jsem se v panice obrátila na nesprávnou osobu. Oslovila jsem tě a zapomněla, že ses znovu vdala. Tuhle chybu už nezopakuju." "Liv, já—" "Mami, zůstaňme tak, jak jsme byly předtím. Já se postarám o tátu. Nikdy jsi neměla dceru jako já a já nikdy neměla matku jako ty." Spíš než že by vinila Chloe za to, že se před Marinou cítila trapně, zlobila se, že Chloe odjela do zahraničí a nikdy se neozvala. Když byla Olivie na dně, Chloe byla po boku Mariny a starala se o dceru jiného muže. Nemohla Chloe vinit za to rozhodnutí, ale nikdy by jí to neodpustila. Po zavěšení hovoru Olivie zavolala do práce, aby dala výpověď z brigády. Nakonec napsala Ethanovi zprávu, že o rozvodu promluví jindy, protože bude zaneprázdněná. Ať už byla pravda jakákoli, ona a Ethan skončili. Nikdy nezůstanou přáteli, natož aby obnovili vztah. Když všechno zařídila, vyrazila do nemocnice. Keith si všiml, že přišla sama. Její stíny se pod slunečním světlem protahovaly, a to ji dělalo zranitelnější. Potlačil své city a jemně se jí zeptal: "Máš strach?" "Trochu, ze začátku. Ale budu se cítit jistěji, když budeš nablízku." "Neboj se. Já jsem ten, kdo pracoval na lécích pro tvoji chemoterapii. Budu se snažit, aby byla co nejúčinnější s co nejmenšími vedlejšími účinky." "Děkuju, Keithe." Když dorazila na lůžkové oddělení, připadalo jí to jako ve válečné zóně. Nikdy neviděla tolik pacientů, kteří se lišili pohlavím a věkem, ale měli něco společného – všichni nosili paruku nebo pokrývku hlavy. Pár netečných mužských pacientů středního věku se procházelo po chodbách s holými hlavami. Většina pokojů byla obsazena pacienty podstupujícími chemoterapii. Někteří plakali a někteří zírali tupě z okna. Olivie věděla, že se k nim brzy připojí. Z jejích očí zmizí světlo a ztratí naději na život, až se bude potácet vstříc dalšímu dni. S Keithovou pomocí si zajistila jednolůžkový pokoj. Mladá sestřička byla k ní zdvořilá. "Jste paní Fordhamová, že? Doktor Rogers nám o vás říkal. Prosím, připravte se tady. A nechte svou rodinu, ať vám pomůže s přijetím do nemocnice a zaplatí v lékárně." Většina pacientů v nemocnici měla s sebou alespoň jednoho člena rodiny. Byla jediná, která se objevila sama, což přitahovalo mnoho soucitných pohledů. Ti lidé ji museli litovat, že bojuje s rakovinou a podstupuje chemoterapii sama. Kousla se do rtu a rozpačitě řekla: "Nemám s sebou žádného člena rodiny. Sežeňte mi pečovatele." "To nepůjde. Potřebujeme člena rodiny, aby to podepsal." Sestřička vypadala ustaraně. "Co váš partner? Nějaký rodič nebo sourozenec?" Olivie tam stála žalostně jako dítě, jehož rodiče vynechali třídní schůzky. Tehdy Keith vystoupil a oznámil: "Jsem rodina. Já jí podepíšu formuláře."