Sabrina Scottová opustila vězení ještě před soumrakem. Na jeden den ji propustili na kauci. V ruce svírala útržek papíru s adresou a u vězeňské brány nasedla na autobus. Do starého sídla na úpatí hory dorazila za hluboké tmy. Vrátný ji pak zavedl do ložnice. V ložnici panovala neproniknutelná tma a vzduch prosycoval těžký, štiplavý pach krve. Jakmile vstoupila, sevřel ji pár silných paží a vtáhl do mužské náruče. Horký dech jí zavanul k uchu. „Takže ty jsi to, co mi poslali, abych se pobavil před smrtí, ta… štětka na zavolanou?“ „Štětka… na zavolanou?“ Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Náhle ji přepadl děs a hlas se jí roztřásl. „Ty… ty umíráš?“ „Ano! Lituješ snad, že jsi na tenhle kšeft kývla?“ ušklíbl se muž tlumeně. „Nelituju,“ vydechla Sabrina zkroušeně. Na lítost neměla pomyšlení. Její matka čekala, až ji zachrání. Ačkoli muže ve tmě neviděla, cítila, že nevypadá jako někdo, kdo umírá. Uplynulo pár hodin a muž konečně usnul. „Je už mrtvý?“ Sabrina neměla čas na strach, rychle se vytratila ze sídla. Z noční oblohy se spustil hustý déšť. Běžela v dešti k sídlu rodiny Lynnů. Bylo jedenáct v noci a brána Lynn Residence byla zamčená. Zevnitř se však ozýval veselý hluk, jako by se slavilo něco výjimečného. „Otevřete! Rychle, otevřete a dejte mi ty peníze. Musím zachránit matku… Otevřete dveře! Otevřete!“ Brána zůstala zavřená. Hlava jí třeštila a nohy se jí podlamovaly. Dlouho čekala na autobus v dešti a pak musela běžet až sem. Sebrala však poslední zbytky sil a začala zběsile bušit na bránu Lynn Residence. „Otevřete! Otevřete! Dejte mi ty peníze, musím zachránit matku…“ Prásk! Brána se rozletěla a v Sabrininých zoufalých očích se zableskla jiskřička naděje. Osoba, která jí otevřela, se na ni podívala s opovržením a odporem. Sabrina si uvědomovala, že vypadá hůř než pouliční špína. Na svůj vzhled teď ale nemyslela. Přiskočila blíž a upřela na dotyčného prosebný pohled. „Udělala jsem, co jste chtěli, dejte mi ty peníze, život mé matky už nesnese odkladu, prosím…“ „Tvoje matka je mrtvá. Už žádné peníze nepotřebuješ.“ Osoba ve dveřích hodila do deště fotografii v černém rámu a bezcitně zabouchla bránu. „Cože?“ Sabrina zkameněla a zůstala stát v lijáku jako solný sloup. Po dlouhé chvíli se z jejího hrdla vydral krutý výkřik: „Mami…!“ „Mami… Přišla jsem pozdě, že? Propásla jsem šanci tě zachránit, že? Moje matka je mrtvá… Moje matka je mrtvá…“ Sabrina objala fotografii své matky v rakvi, schoulila se do deště a mumlala si pro sebe. Pak se s námahou zvedla a začala šíleně bušit na bránu. „Lháři! Splnila jsem, co jsem slíbila, ale vy jste mou matku nezachránili, vraťte mi mou matku! Lháři! Ať celá vaše rodina strašlivě zemře… Lháři! Lháři! Lháři! Proklínám vás, ať celá vaše rodina zemře v bolestech!“ Sabrina nakonec před bránou Lynn Residence omdlela vyčerpáním a žalem. Když se probrala, byly pryč tři dny a ona se znovu ocitla ve vězení. Kvůli vysoké horečce ji v bezvědomí převezli na ošetřovnu. Po třech dnech horečka ustoupila a vrátili ji zpět na celu. Okamžitě ji obklopila skupina vězeňkyň. „Já myslela, že ji pustili na svobodu, ale oni ji po třech dnech zase zavřeli?“ „Slyšela jsem, že si ji na jednu noc půjčili na hraní.“ Svalnatá vůdkyně gangu ji chytila za vlasy a zlomyslně se rozchechtala. „Ta si žila! Dneska ji umlátím k smrti!“ Sabrina ani nemrkla. Ať ji klidně zabijí. Bude to pro ni vysvobození a shledá se s matkou. Když jí začaly strhávat šaty, ozval se ze dveří přísný hlas: „Co to tady vyvádíte?“ Vůdkyně gangu okamžitě nasadila falešný úsměv. „Sabrině nebylo dobře, jen jsme se o ni staraly.“ Dozorce neodpověděl, jen vykřikl Sabrinin kód. „036, ven!“ Sabrina vyšla ven a lhostejně se zeptala: „Co jsem teď provedla?“ „Byla jste zproštěna obžaloby,“ oznámil dozorce bez emocí. „Cože?“ Sabrina si myslela, že se jí to jen zdá. Až když vyšla z vězeňské brány, uvědomila si, že je to pravda. Slzy štěstí jí stekly po tvářích a zamumlala: „Mami! Nemohla jsem tě zachránit, ale odpustíš mi to? Už brzy se uvidíme. Kde jsi pohřbená…?“ „Slečna Scottová?“ ozval se chladný mužský hlas. Před Sabrinou stál muž v obleku. Za ním parkoval černý vůz. Sabrina zahlédla muže v tmavých brýlích, jak ji pozoruje z okna. Přikývla. „Ano, to jsem já. Vy…?“ Muž neodpověděl, jen se otočil a zdvořile promluvil k muži v brýlích: „Pane Sebastiane, to je ona.“ „Přiveďte ji!“ rozkázal muž v brýlích. Zmatenou Sabrinu strčili do auta a posadili vedle muže v brýlích. Okamžitě ji obklopila chladná, vražedná aura. Sabrina cítila, že její život je v jeho rukou. „Jsem Sebastian Ford,“ představil se muž chladně. Sabrina se zachvěla a tiše se zeptala: „Nebyla jsem zproštěna obžaloby… Jen si jdu pro ortel smrti, že?“ „Vezmu si tě,“ odsekl Sebastian, aniž by se na ni podíval. Sabrině najednou přišel jeho hlas povědomý. Zněl jako muž, který tu noc zemřel. Jenže ten muž je mrtvý. „Co jste říkal?“ Myslela si, že se přeslechla.