Amelia „Dej mi syna,“ zavrčel mi Lachlan do ucha, zatímco jeho boky se pohybovaly prudčeji a jeho tvrdost se zanořovala hlouběji do mě. Vykřikla jsem v úzkosti i slasti, jak mé tělo stoupalo výš a výš a konečně dosáhlo vrcholu. „Ó, Bože,“ zasténala jsem, nehty se mi zaryly do jeho zad, jak jsem se ho vší silou držela. Vyvrcholila jsem s tlumeným vzlykem a Lachlan mě o chvíli později následoval, procedil mi do ucha svou každodenní mantru, když vyvrcholil. „Dej mi syna.“ Slyšela jsem ta slova každý den svého života za poslední tři roky a už jsem toho měla dost. Pokaždé jsem si přísahala, že budu silnější a ta slova se mě nedotknou, ale pokaždé jsem selhala. Stejně jako teď jsem cítila další prasklinu ve svém srdci, když se ode mě muž, kterého jsem milovala; muž, do kterého jsem beznadějně zamilovaná; můj manžel, odtrhl jako od nakaženého, vrhl na mě kyselý pohled a odcupital do svého pokoje. Můj manžel a já jsme nesdíleli postel pro víc než sex od naší svatby před třemi lety. Ve skutečnosti jsem pro něj byla jen chodící reprodukční orgán. Všechno, co chtěl a co ode mě kdy bude chtít, je dědic rozsáhlého impéria Malloryů, po kterém budu odhozena stejně účinně jako použitý kapesník. Ne poprvé v životě jsem zabořila obličej do polštáře a plakala, slast mého orgasmu se rozplynula stejně rychle, jako přišla. Neslyšela jsem, jak se dveře otevírají, ale cítila jsem manželovu přítomnost v pokoji. Prudce jsem zvedla hlavu z postele a dívala se na něj mokrýma očima. Měl na sobě jen ručník uvázaný kolem pasu. Lachlan Mallory, můj manžel, byl ohromující muž. Stále si pamatuji své nadšení, když mě požádal o ruku. Cítila jsem se jako nejšťastnější dívka na světě a tehdy mi všechny mé kamarádky záviděly. Můj manžel byl přes šest stop vysoký s hustou hnědou kšticí, která byla v tu chvíli sexy rozcuchaná z našich postelových aktivit. Měl pronikavé tmavě hnědé oči a jemně tvarované tmavé obočí nad nimi, vysoké lícní kosti, plná růžová ústa a ostrou čelist. Jeho tělo bylo také umělecké dílo, s jeho širokými rameny, svalnatou postavou a viditelnou řadou břišních svalů. Stačilo, aby se mi sbíhaly sliny, ale odolala jsem nutkání zírat na něj, protože by toho jen využil, aby se mi vysmál. „C-co tady děláš?“ zeptala jsem se malým a bázlivým hlasem. Po letech týrání od mé nevlastní matky a nyní i od mého manžela jsem se cítila slabá a nesmírně zranitelná. I když by se Lachlan nikdy neuchýlil k tomu, aby na mě vztáhl ruku, věděla jsem, že mě nenávidí, a bylo to zřejmé pokaždé, když se na mě podíval a promluvil na mě. Ušklíbl se mi, „Je to můj dům. Mám právo být kdekoli chci, nebo ne?“ „Samozřejmě že ano,“ řekla jsem spěšně, „Nikdy jsem neměla v úmyslu naznačovat něco jiného, myslím t-“ „Drž už sakra hubu!“ vyštěkl, „Už mě nebaví poslouchat tvůj fňukavý, ubohý hlas.“ Sklopila jsem hlavu v ponížení. „Oblékni se, moje rodina nás pozvala na večeři.“ Lachlan si vždy dával pozor, aby při mluvení nikdy nepoužil slovo „my“. Chtěl dát jasně najevo, že žádné my neexistuje. V žaludku se mi nepříjemně sevřelo. Nenáviděla jsem večeře s jeho rodinou, protože jeho matka byla věrnou kopií mé nevlastní matky. „M-musím to vynechat,“ koktala jsem, „Byl jsi trochu drsný a jsem opravdu bolavá.“ Podrážděně se mi ušklíbl, „Nepředstírej, že nemiluješ všechno, co s tebou dělám v posteli. Koneckonců, nikdy se ti nepodaří nedosáhnout orgasmu.“ Cítila jsem, jak mi do tváře stoupá horkost, protože nelhal. Bez ohledu na to, jak krutý byl, bez ohledu na všechna ponižující slova, kterými se mě snažil ponížit, jsem si nakonec sex se svým manželem užívala a pokaždé jsem vyvrcholila, „T-to neříkám, at-“ „Tvoje zatracené koktání mě sere. Jsi tak ubohá, že se mi ani nedokážeš postavit a mluvit.“ Řekl s posměchem, „Jak jsem mohl skončit s takovou neschopnou ženou.“ Do očí se mi nahrnula čerstvá záplava slz a když to viděl, jen protočil oči, „Jediné, co umíš, je plakat. Nedokážeš ani tu nejzákladnější věc, kterou každá žena dokáže bez námahy. Všechno, co od tebe chci, je syn, ale hádám, že to je příliš mnoho žádat od takového bezcenného kusu odpadu, jako jsi ty.“ „Přestaň být tak zlý. Nikdy jsem neudělala nic, čím bych si to zasloužila. Nic z toho!“ vykřikla jsem, „Všechno, co jsem kdy udělala, je snažit se co nejlépe využít špatné situace. Snažím se, jak nejlépe umím.“ „Tvoje nejlepší prostě nestačí,“ mávl rukou ve vzduchu, „Už mě nebaví s tebou mluvit. Už mě nebaví se na tebe dokonce i dívat. Oblékni se a buď připravená a čekej ve vestibulu za patnáct minut. Jestli mě necháš čekat, půjdeš tam pěšky. Nezkoušej mě, Amelie.“ S těmito vyplivnutými slovy vyšel z pokoje a nechal mě otřesenou a nešťastnou, jak tomu bylo obvykle. Se žaludeční nevolností jsem se postavila na roztřesené nohy a spěchala do koupelny, kde jsem se stihla dostat k záchodové míse, než se veškeré jídlo, které jsem dříve snědla, vyřítilo zpět nahoru a ven z mého krku. Bylo mi tak zle a hrozně, ale věděla jsem, že nemůžu Lachlana zkoušet tím, že ho neposlechnu. Tohle nebylo manželství, tohle bylo vězení. Přešla jsem od toho, že jsem byla vězněm své nevlastní matky, k tomu, že jsem vězněm svého manžela. Vyplazila jsem se z koupelny, otevřela tajnou přihrádku své komody a vytáhla list papíru. List papíru, který byl klíčem k mé svobodě.