„Už jsou to dva týdny, Mate. Pořád nemůžeš myslet na tu svou tajemnou ženu,“ říká George, zatímco sleduji lidi venku z okna své kanceláře. „Nemyslím na ni. Myslím na tu zatracenou schůzku. Harrison tu nechal pěkný bordel a já to mám uklidit do konce čtvrtletí.“ Lžu a on to ví. Samozřejmě, že myslím na Samanthu. Nemůžu na ni přestat myslet od té noci, co jsme se potkali. Vrátil jsem se do Sinful v naději, že na ni narazím, ale neukázala se. Začíná mi to připadat, jako by ta žena neexistovala. „Jako tvůj právník ti musím připomenout, že nový klient a projekt přivedou společnost do zelených čísel.“ „Pořád nechápu, jak ten mizera mohl zpronevěřovat peníze a nikdo si toho dva roky nevšiml.“ „Důležité je, Mate, že děláš, co je třeba.“ Někdo zaklepe na dveře. „Dále,“ zavolám. „Pane Cromwelle, omlouvám se za vyrušení. Pan Stone by s vámi rád promluvil. Říká, že je to naléhavé. Týká se to dnešní odpolední schůzky.“ „Ať jde dál,“ poručím jí. „Není to ten muž, kterého chcete propustit? Ten, kterého podezíráte ze spolupráce s Harrisonem?“ „Je, ale v tuto chvíli neexistují žádné důkazy, které by tu teorii podporovaly. Právní oddělení tvrdí, že ho nemůžeme vyhodit bez konkrétních důkazů,“ říkám spíš pro sebe. „Pane Cromwelle, děkuji, že jste si na mě udělal čas v tak krátké době,“ zdraví mě, když vstupuje do kanceláře. „Jak vám mohu pomoci?“ ptám se, protože chci přejít rovnou k věci. „Jsem si vědom toho, že nechcete, aby někdo věděl, že jste nový generální ředitel. Ale chtěl jsem se zeptat, jestli si na dnešní odpolední schůzku mohu vzít svou hlavní analytičku.“ Vstanu ze židle a zastavím se pár kroků od něj. „Přerušujete mou schůzku, abyste se mě ptal na svolení, jestli se analytička může zúčastnit schůzky, na které se probírají důvěrné informace o klientovi,“ konstatuji spíš než se ptám. „Nesnažil jsem se přerušit vaši schůzku,“ říká a dívá se na George. „Jen se chci ujistit,“ začíná. Vztyčím se a udělám několik kroků blíž, abych se ujistil, že jasně pochopí má další slova. „Vaše jednání mě vede k přesvědčení, že nejste schopen vykonávat své povinnosti viceprezidenta. Možná to pro vás není ta správná pozice.“ „Ale ano, je. Jenže Samantha je velká opora a dokáže rozebírat informace i čísla jako nikdo, koho jsem kdy potkal.“ Ve chvíli, kdy řekne Samantha, se nemůžu ubránit myšlence, jestli nemluví o mé tajemné ženě. „Ať se schůzky zúčastní. Já to posoudím. Jste propuštěn,“ dodávám dřív, než stačí cokoliv dodat. Místo abych se vrátil ke svému stolu, vyjdu z kanceláře a jdu k Paige. „Jak vám mohu pomoci, pane Carmichaeli?“ ptá se, když stojím před jejím stolem. „Chci všechny informace týkající se Stoneovy hlavní analytičky. Myslím, že se jmenuje Samantha.“ „Hned to bude, pane Carmichaeli.“ Otočím se a jdu zpátky do své kanceláře. „Jaká je šance, že je to ona?“ říká George ve chvíli, kdy vejdu do místnosti. „Nemáš ty taky práci?“ říkám a dojdu ke svému stolu. Začne se smát. „Asi jo. Nedělej si velké naděje. Vsadím se, že to není ta tvoje tajemná žena. Pořád si myslím, že sis ji vymyslel, Mate. Stejně nemám žádné důkazy o tom, co se stalo,“ říká a vstává. Neodpovídám mu. Chci, aby mě nechal přemýšlet. Nejsem si jistý jak, ale vím, že je to ona. Cítím to. Mít ji na dosah ruky je to jediné, na co myslím od té noci, co jsem ji potkal a nárokoval si ji. Zatímco čekám, až se Paige vrátí s potvrzením ohledně Samanthy, zazvoní mi mobil. Podívám se na něj. Na obrazovce je Katherine. Stisknu ignorovat, ale zvoní znovu. Pokud to nezvednu, bude to zkoušet dál. „Co zatraceně chceš, Katherine?“ ptám se podrážděně. „Jak dlouho se ke mně budeš takhle chovat, Matthew? Nemyslíš, že už je na čase, abys ses vrátil domů a my obnovili přípravy na svatbu?“ „Neotravuj, Katherine. Nebudu se opakovat. Skončil jsem s tebou. Tvoje šaráda s mou matkou se na dámu nehodí.“ „Neber si to tak. Naznačuješ, že nemůžeme vyřešit to, co tě tentokrát trápí.“ Zhluboka se nadechnu, protože chci udržet kontrolu nad hněvem, který ve mně narůstá. „Za prvé, máš být dáma a nemluvit jako čáva.“ „Není třeba mě urážet, Matthew. Nejsem z nižší třídy.“ Ve chvíli, kdy to dořekne, vejde do mé kanceláře Paige s deskami v ruce. „Přestaň mi volat, Katherine, varuju tě naposledy.“ Ukončím hovor. „Nechtěla jsem vyrušit,“ říká Paige a zastaví se v půli cesty. „Nevyrušuješ.“ Natáhnu ruku, aby mi dala desky. „Brzy bych měla mít víc informací. Mezitím tam najdete její životopis a poznámky, které byly pořízeny během jejího pohovoru. Najdete tam taky písemnou výtku, u které nikdo nechápe, proč ji dostala.“ „Děkuji. Přepoj všechny moje hovory.“ „Dobře,“ říká a odchází. Hned otevřu desky. Měl jsem pravdu. Fotka z firemní ID karty potvrzuje, že tahle Samantha je moje Samantha. Samantha Davisová se narodila v Tallulah v Louisianě. Absolvovala NYU Stern School of Business mezi jedním procentem nejlepších studentů ve svém ročníku. Pracuje ve společnosti Cromwell Wealth Management tři měsíce. Seznam pokračuje detaily, které pro mě nejsou důležité. Zaujme mě Paigeina poznámka o výtce, tak ji vytáhnu. Píše se v ní, že její výkon je průměrný a nedělá, co se po ní žádá, promptně. Zajímá mě, proč by ji Stone chtěl vzít na schůzku, když si to myslel, zvlášť když tu písemnou výtku podepsal. Ale je těžké věřit jeho slovům, když žena, kterou popisuje, není ta žena, která plnila každý můj rozkaz tu noc, co jsem si ji nárokoval. Nakonec budu já tím, kdo posoudí, kdo Samantha Davisová je a jak si vede. ∞ Schůzka už probíhá patnáct minut a Samantha se neukázala. „Nemám čas na ztrácení času,“ štěkám na Stonea. „Měla by tu být každou chvíli. Pokud chcete, můžu se podívat, co ji zdrželo.“ Vidím, že se chystá vstát, ale ve chvíli, kdy to udělá, vidím Samanthu, jak jde ke dveřím konferenční místnosti. Stěna je ze skla a je těžké ji přehlédnout. Dívá se dolů s hromadou pořadačů a prezentací. „To je nesmysl,“ říkám spíš pro sebe a vstanu, abych jí pomohl s dveřmi, které nebude moct otevřít. Než dojdu ke dveřím, se ještě nepodívala nahoru a pořadače jí brání ve výhledu. Nevšimne si, když otevřu dveře a postavím se před ni. Narazí do mě. „Sakra, promiňte,“ říká a konečně se podívá nahoru. Skoro jí upadne to, co nese, když si uvědomí, že jsem to já. „Jsi tak neschopná, že nedáváš pozor?“ slyším za sebou Stonea. Nedám jí šanci odpovědět. Je celá červená od rozpaků. „Všichni ven kromě tebe, Samantho,“ říkám a vezmu jí pořadače a prezentace. Židle se začnou hýbat. Uklidím se stranou, aby Samantha mohla vstoupit do konferenční místnosti. Neodváží se na mě podívat. Trvá to asi minutu, než všichni odejdou. „Náhodné setkání,“ říkám a položím všechno na konferenční stůl. „Já,“ začne, ale zavře pusu. „Měla bych,“ začne znovu. Udělám krok blíž a zmenším vzdálenost mezi námi. Okamžitě se vzduch kolem nás naplní její sladkou vanilkovou vůní. „Ztratila jsi řeč?“ škádlím ji. „Pane Cromwelle, neměli bychom být takhle vidět. Lidé si udělají špatný dojem.“ Udělá krok zpět. Podívám se za ni a vidím pár lidí, jak se diskrétně snaží podívat naším směrem, jedním z nich je Stone. „Pojď se mnou,“ poručím jí a jdu kolem ní, abych otevřel dveře. Nehne se. „Neptal jsem se,“ dodávám. Jde si vzít pořadače a prezentace. „Nech to tu.“ Zhluboka se nadechne a začne jít. „Pane Cromwelle, můžu si se Samanthou promluvit o jejím výkonu,“ říká Stone a blokuje nám cestu. „Není to nutné.“ Vypadá, že chce něco říct, ale rozmyslí si to. Pokračuju v cestě a vedu Samanthu do své kanceláře. „Paige, zařiď, aby nás nikdo nerušil,“ poručím před jejím stolem. „Žádný problém, pane.“ Uklidím se stranou a nechám Samanthu vejít do kanceláře jako první. Jdu za ní a zamknu za sebou dveře. Skleněné dveře a stěna směřující k Paigině stolu se zamlží. Jdu k Samantě, která stojí uprostřed mé kanceláře. Zmenším vzdálenost a vezmu její tvář do dlaní. Nemá smysl to protahovat, políbím ji a vedu ji zpátky k nejbližší zdi. Až do téhle chvíle jsem si neuvědomoval, jak moc po ní toužím. Jemné steny jí unikají, takže ztvrdnu okamžitě. „Matthew,“ zašeptá a přeruší polibek. Ale nedbám na to, že mě oslovuje jménem, kterým se snaží bojovat proti své touze. Políbím ji znovu. Tentokrát ji zvednu. Omotá si nohy kolem mého pasu. Přejdu ke svému stolu a posadím se na něj. „Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ přiznám se. Mlčky na sebe zíráme. „Musím se vrátit do práce, pane Cromwelle,“ říká udýchaně a její chtivé oči ji zrazují. „Nikam nepůjdeš. Teprve začínám,“ říkám jí a tentokrát jí rozdrtím rty.