Reginaldův pohled Sakra ta ženská! Elenina slova mi zněla v hlavě, když jsem uháněl prázdnými ulicemi Manhattanu ve svém Rolls-Roycu. Tři roky. Tři zasraný roky týhle šarády. A teď tohle vyvede? V mysli se mi neustále vracela ta noc, vzpomínka mě zasahovala jako rána pěstí do břicha. Ta zatracená večeře ve Stewartově vile? Nic než past. Všichni na mě zírali, když jsem se tam naparoval jako slavný generální ředitel. Když se na to dívám zpětně, bylo to jako jít s otevřenýma očima přímo do medvědí pasti. Starý Stewart mi celou noc vnucoval Elenu, jako by to byla nějaká věc. "Seznamte se s mou dcerou, absolventkou Stanfordu." Elena hrála svou roli dokonale – upnuté černé šaty, flirtující pohledy, "náhodné" doteky. Neustále mi dolévala skotskou. "Zvláštní příležitost," řekla s tím svým falešným úsměvem. O půlnoci jsem byl na mol a dělal ze sebe blbce. Adam mě odvezl domů, prakticky mě donesl do pokoje. "Šéfe, budete mít sakra kocovinu," varoval mě. Kdyby jen tušil, co se chystá. Pak, přesně podle plánu, se Elena objevila u mých dveří v tenkém hedvábném županu. "Jen se na vás jdu podívat," řekla a dělala neviňátko. Potom použila ten nejstarší trik na světě – "náhodou" se polila vodou, takže ten hedvábný župan byl prakticky průhledný. Co následovalo, byla rozmazaná vášeň – její nehty mi přejížděly po zádech, její teatrální sténání se rozléhalo po místnostech, dost hlasité na to, aby probudilo každou spící duši v sídle. Druhý den ráno mě Adamův hovor probudil s nejhorší kocovinou všech dob. "Šéfe, musíte to hned vidět." Zkontroloval jsem jeho odkaz a krev mi ztuhla v žilách. Fotky Eleny, jak vchází do mého bytu, byly všude na sociálních sítích. Finanční zprávy už spekulovaly o fúzi prostřednictvím sňatku. Byl jsem od začátku oklamán. Přesně podle plánu se Stewartovi objevili u mých dveří o dvě hodiny později. Elena hrála nevinnou oběť, zatímco její otec chodil po mém obýváku a dělal spravedlivého. "To je hanebné, Reginalde," křičel a praštil pěstí do mého konferenčního stolku. "Zničil jsi pověst mé dcery!" Pak přišel s tím, co chtěl ve skutečnosti: Musel jsem si vzít Elenu, abych "zachránil jméno jejich rodiny," a jak "prospěšné" by to bylo pro obě společnosti. Dokonce vytáhl předem sepsanou předmanželskou smlouvu. S novináři venku a členy představenstva na telefonu jsem neměl na výběr. Už tři roky žiju v týhle lži a sleduju, jak Elena hraje na veřejnosti dokonalou manželku. A teď se chce rozvést, ale tvrdí, že nic nechce? Sračky! Ženská, která se intrikami provdá, jen tak neodejde s prázdnou. Jen jsem odjel autem a nevěděl kam. Nemohl jsem přestat myslet na to, co řekla. Na hrudi jsem cítil tíseň a potřeboval jsem se od toho dostat. Skončil jsem v hotelu – cokoli bylo lepší než jít domů. Věděl jsem, že se tu noc stejně nevyspím. A měl jsem pravdu – hodiny jsem zíral do stropu a v mysli mi vířil hněv. Druhý den ráno, s očima pálenýma nedostatkem spánku, jsem se dovlekl do Vanderbiltova sídla, oči automaticky skenovaly každý kout. V čerstvém vzduchu se vznášela sladká vůně orchidejí, o které se můj dědeček, Richard, tak dobře staral. Obvykle bych v tuhle dobu našel Elenu a dědu, jak stojí spolu a baví se o tom, jak orchideje rostou. Její smích by naplňoval vzduch. Ale dnes tu kvetly jen dědovy květiny. Jejich vůně se vznášela ve vzduchu, ale Elena nikde. Vtom se ke mně přihnal Martha, náš starý komorník, s čerstvou kávou. Snažil jsem se znít nenuceně. "Paní Vanderbiltová ještě nepřišla?" Nechtěla se mi podívat do očí. Po chvilce váhání konečně zašeptala: "Ne, pane. Mám jí zavolat?" "Nedělejte si starosti." Můj hlas vyzněl ostřeji, než jsem zamýšlel. Za tři roky Elena nikdy nevynechala jediný den návštěvy dědy. Ani jeden. Při té myšlence se mi obrátil žaludek. Pak se z jeho skleníku ozval dědův naléhavý hlas, ani se nepodíval od svých drahocenných rostlin. "Kde je Elena?" "Nemám tušení. Včera jsem spal v hotelu." Pokrčil jsem rameny a snažil se vypadat lhostejně. "Zbláznil ses?" vyjel děda a konečně se na mě podíval těma svýma ocelově šedýma očima. "Odkdy potřebuju povolení, abych spal někde jinde?" odsekl jsem a vzplanul mi temperament. Zamračil se na mě a zrudl v obličeji. "Všechno, co dělá Vanderbiltův dědic, potřebuje souhlas rodiny." Všiml si, jak služebnictvo sklání hlavy a předstírá, že neposlouchá naše malé rodinné drama. Pak zavrčel: "Okamžitě se seber do patra. Teď." Ve své pracovně mi strčil do obličeje tablet. Titulek mě zasáhl jako rána palicí: #AféraVivianDrake trenduje – Záhadný magnát chycen s držitelkou Emmy. Fotky byly všude. Jen jsem pomáhal Vivian poté, co si vyvrtla kotník před nějakou restaurací. Ale média proměnila jednoduchý akt laskavosti v obrovský skandál. "Není to tak, jak to vypadá," začal jsem vysvětlovat, ale dědův chladný smích mě přerušil. "Pokud to není pravda, tak to naprav," zaštěkal a praštil pěstí do stolu. "Ten nepořádek, který jsi vytvořil – přemýšlel jsi vůbec o tom, co to dělá s Elenou a Stewartovými?" Při pomyšlení na Elenu, jak za ním běží a hraje oběť, se mi vařila krev v žilách. "Co to má sakra společného s ní?" "Nehraj si se mnou na hloupého!" vybuchl a hodil po mně svůj šálek čaje. Uskočil jsem a šálek se roztříštil o koberec. Děda tam stál, hrudník se mu zvedal a klesal, hlas se mu chvěl hněvem. "Dokud budu dýchat, ta ženská nikdy nebude opravdová Vanderbiltová! Neopakuj stejnou chybu jako tvůj otec!" Když zmínil mého otce, opravdu mě to zasáhlo. Donutil jsem se zhluboka nadechnout a řekl: "Já vím." Jeho tvář se jen nepatrně zmírnila. Poté, co jsme probrali nějaké obchodní záležitosti – jediný jazyk, kterým jsme oba opravdu mluvili – jsem vyšel z jeho pracovny. Váha Vanderbiltova jména mi připadala těžší než kdy dřív. Po odchodu ze sídla jsem se zamračil a zavolal svému asistentovi Adamovi a nařídil mu, aby ten trend na TikToku zmizel. --- K večeru jsem se ocitl zaparkovaný před svým bytem na Páté avenue – ze zvyku, nebo možná prostě nemám kam jinam jít. Když jsem vyjel výtahem nahoru, chaos dne mi stále vířil v hlavě – Elenin rozvod, dědův vztek, ty titulky. Dveře se otevřely a já jsem zamrzl. Něco bylo špatně. Světla, která jsem vždy nechával zhasnutá, svítila. Na konferenčním stolku stála napůl vypitá sklenice vína – rozhodně ne moje. Pak jsem ve vzduchu ucítil neznámý jasmínový parfém – příliš sladký, příliš silný. Prsty se mi sevřely kolem klíčů, když jsem si všiml vysokých podpatků ledabyle pohozených u pohovky, bílé bundy přehozené přes mé křeslo. U okna stála postava v bílém, městská světla vytvářela siluetu, kterou jsem hned nepoznal. "Proč jsi sakra ještě tady?" zeptal jsem se a můj hlas se rozléhal v tichém prostoru. Když neodpověděla, pokračoval jsem: "Copak jsme právě nepodepsali rozvodové papíry?" Ticho bylo špatné – příliš hravé, postrádající Eleninu obvyklou odměřenou eleganci. Než jsem si stačil uvědomit, co se děje, postava se otočila.