Reginaldův pohled Dědův hlas vybuchl v telefonu jako jaderná bomba a já jsem ho odtrhl od ucha. "Ty jsi se úplně zbláznil? Okamžitě vrať prdel na panství, nebo tě tam dotáhnu sám!" Koukl jsem na Vivian v jejích červených šatech u vchodu, které na sebe strhávaly pozornost. Kdy se stala tak otravnou? "Teď. Ne." Zavrčel jsem a už jsem se odvracel od její našpulené tváře. "Neopovažuj se mi říkat 'teď ne', ty malej hajzlíku!" Hovor skončil s bouchnutím, které odpovídalo mé rostoucí bolesti hlavy. "Reggie?" Vivianin hlas byl sladký jako med. "Je všechno v pořádku?" "Jindy." Ani jsem se neohlédl, když jsem nasedl do auta a odjel do bytu na Páté Avenue. Moje mysl byla příliš zaneprázdněna přehráváním Eleniných posledních slov pořád dokola: "Jsi tak posedlý myšlenkou, že tě manipuluju, že bys nepoznal skutečné city, ani kdyby tě kously do zadku." Zatracená, že má vždycky takovou... pravdu. Vteřinu poté, co jsem vešel do bytu, jsem cítil, že je něco špatně. Jako bych vstoupil do hrobky. Ta jemná jasmínová vůně, díky které se mi tu vždycky zdálo jako doma? Pryč. Prostě... pryč. "Do prdele," zamumlal jsem v prázdných pokojích. Hlavní ložnice vypadala normálně – postel perfektně ustlaná, Elenin styl. Pak jsem uviděl svou černou kartu na nočním stolku s krvavou skvrnou. Než jsem se nadál, měl jsem v ruce telefon. "Kdy sakra odešla?" zaštěkal jsem na Adama. "Přesně v 6:00 ráno, pane. Městským autem na JFK. Sledujeme její pohyby, ale..." Adamův hlas měl ten opatrný tón, který používá, když ví, že se chystám vybouchnout. Šatna mě zasáhla jako rána pěstí. Všechny ty značkové kousky, které jsem jí koupil, tam visely. Ale její staré věci? Oblečení, které si přivezla ze Stewart Villa? Zmizely. Jako by mazala každou stopu života, který jsme si vybudovali. Nebo předstírali, že budujeme. Z nesmělého odkašlání ve dveřích se mi zatočila hlava. Stála tam služebná a nervózně si mnula ruce jako špatná postava z telenovely. "Dobrý večer, pane." Služebná nervózně kývla hlavou. "Mám paní Vanderbiltové oznámit, že jste doma?" Celé tělo mi ztuhlo. "Jak to myslíte?" "Já... já jsem ji celý den neviděla, ale předpokládala jsem..." Služebná zmlkla a pod mým pohledem zvadla. "Vždycky se vrací před večeří..." Naštvaně jsem ji zatáhl do šatny a zeptal se: "Vidíte na té šatně něco špatně?" Služebná rychle prohlédla obsah a váhavě odpověděla: "Vlastní oblečení paní Vanderbiltové... je pryč." "Vypadněte!" Sklenice whisky mi vyklouzla z ruky dřív, než jsem se nadál, a roztříštila se o zeď v spršce střepů. Služebná vyrazila jako by viděla démona. Možná taky viděla. Můj telefon zavrněl – zase Adam. "Mám něco, pane. Objednala si letenku do Paříže." Vlastně jsem se nahlas zasmál. "Kravina. Ona kurva nesnáší Francii." Vzpomínka mě zasáhla jako náklaďák – ta katastrofální charitativní gala před dvěma lety. Nějaký francouzský podnikatel si na Elenu sahal, já jsem byl příliš zaneprázdněn lichocením investorům, než abych si toho všiml. To mi nikdy neodpustila. Pravděpodobně si to jen přidala na seznam mých selhání. "Letenka první třídy, koupená dnes ráno," pokračoval Adam. "Ale je tu jedna věc – nikdy nenastoupila." Samozřejmě že ne. Elena měla vždycky záložní plány. Ale proč nechala ty drahé věci? Proč ta krev? Stál jsem v tiché ložnici to, co mi připadalo jako věčnost. Rozčilený jsem překročil střepy a vyšel z pokoje. Dole se služebná polekala mé temné tváře. Podívala se na mě, chtěla něco říct, ale já jsem ji přerušil chladným pohledem. "Zítra už nemusíte chodit," řekl jsem ledově. Pokud si ani nevšimla, že někdo tak významný jako Elena zmizel, nemělo smysl ji dál zaměstnávat. Když jsem opouštěl byt, sedl jsem si do auta a zapálil cigaretu. Šarlatový plamen ostře vynikal proti noci, zatímco mi po rtech přejel chladný úsměv. Myslela si Elena vážně, že si může jen tak vcházet a vycházet z rodiny Vanderbiltů, jak se jí zlíbí? Od nehody mých rodičů jsem necítil tak pohlcující hněv. Ta ironie – chtěl jsem, aby se se mnou Elena rozvedla kvůli Vivian. Teď je Elena pryč a já chci jenom najít ji. Po letech obchodních úspěchů to bylo moje první skutečné selhání. Dva týdny se vlekly jako kocovina. Schůzky, bezesné noci, další schůzky. Každá stopa po Eleně se rozplynula v dým. Letenka do Paříže? Slepá ulička. Kreditní karty? Ticho. Telefon? Mrtvý. Pak se objevil balíček. Obyčejná obálka, žádná zpáteční adresa. Uvnitř: rozvodové papíry a poznámka: [Předstírání skončilo. Užívej si svobodu. P.S. – Než budeš obviňovat ostatní z toho, že tě zdrogovali, zkontroluj si drink. Karma je mrcha.] Zíral jsem na ta slova. Ta noc ve Stewart Villa... byl jsem opravdu tak hloupý? Tak slepý? Můj telefon se rozsvítil. Vivian napsala: [Chybíš mi, zlato... večeře?] Podíval jsem se na její zprávu, Elenin vzkaz a prázdný byt, který na ni stále čekal. Poprvé po třech letech jsem se zamyslel nad tím, jestli jsem nebyl ten největší blázen ve hře, o které jsem ani nevěděl, že ji hraju. "Pane?" Objevil se Adam a vypadal nesvůj. "Představenstvo čeká. A... pane? Možná byste si měl upravit kravatu." Podíval jsem se do zrcadla. Sakra. Kdy jsem začal vypadat tak... ztraceně? "Jo." Narovnal jsem se, uklidil zmatek a ten nebezpečný pocit, který se až příliš podobal lítosti. Měl jsem na starosti impérium. Elena se rozhodla. Po ročním pátrání po Eleně nebylo stále ani stopy, jako by se vypařila do vzduchu. Promnul jsem si spánky a cítil vyčerpání. Byl čas to ukončit. Podíval jsem se na Adama, který stál na druhém konci kanceláře a čekal na instrukce, a klidně řekl: "Odvolejte pátrání."