Alyssa Sedím ve své kanceláři a snažím se dokončit veškerou práci, aby můj šéf neměl důvod mě zdržovat přesčas. Moje kancelář sousedí s kanceláří mého šéfa, pana Suttona. Rád má jistotu, že jsem nablízku, když mě potřebuje. Dveře musejí zůstat otevřené, pokud zrovna netelefonuje nebo nemá ve své kanceláři ženskou návštěvu. Díky Bohu, že ty zdi vypadají jako zvukotěsné, protože vím, co tam se všemi těmi ženami provádí. Je to tak trochu magor, co potřebuje mít všechno pod kontrolou. Dveře mezi námi se náhle otevřou. Povzdechnu si a připravím se na to, co bude chtít. Je nesmírně náročný. Taky je to arogantní, hrubý a bezcitný mizera. Zůstávám jen proto, že mě ta práce baví a peníze jsou skvělé. "Alyssa, pojďte ke mně do kanceláře," poroučí, v jeho hlase není žádná emoce. Přikývnu: "Ano, pane." Zmizí zpátky ve své kanceláři. Povzdechnu si, vstanu a zamířím dovnitř. Zastavím se před jeho stolem a čekám, až promluví. Vím, že je lepší neotevírat ústa dřív, než on. Opře se do židle a přejede si mě těma svýma nádhernýma hnědýma očima. Jo, je to pako, ale taky je zatraceně pohledný. Vysoký, svalnatý, s krásnýma hlubokýma hnědýma očima a černými vlasy. Jeho čelist je dokonale vyrýsovaná a má okouzlující úsměv, ale ten moc často nevidíme. Nerada přiznávám, že je tak zatraceně dobře vypadající. Ale mám oči. Je to jeden z těch mužů, kolem kterých když projdete, prostě se musíte podívat ještě jednou. Vtáhne vás dovnitř a na chvíli zapomenete, jak se dýchá. Nemám na něj zálusk, to by bylo moc klišé, ale nemůžu popřít, že vypadá jako řecký Bůh. Způsob, jakým na mě zírá, mě znervózňuje. Nechápu, proč se na mě tak dívá. Za ten rok, co tady pracuji, mi nikdy nevěnoval takovou pozornost. Jsem nervózní. Sklopím hlavu, oči upřené na podlahu. Už jsem ten intenzivní oční kontakt nemohla vydržet. "Oči nahoru a na mě," poručí. Z mých rtů vyklouzne malé zakňourání a rychle zvednu hlavu, abych se na něj podívala zpátky. "Co děláte tento víkend?" zeptá se. Skvělé, zase mě donutí pracovat o víkendu. Nemám žádné plány a nenávidím práci o víkendu, ale dostanu dvojnásobek, když budu pracovat. Možná je to mizera, ale dbá na to, aby jeho zaměstnanci byli dobře placeni. "Nic, pane. Potřebujete něco ode mě?" Vstane a přijde se opřít o přední stranu svého stolu. "Ano. Potřebuji, abys byla moje doprovod." "J-j-jako cože?" vykoktám. To si snad dělá srandu, ne? "Jako doprovod. Mám tento víkend rodinnou svatbu. Už mě nebaví, jak se mě lidi ptají, kdy se usadím a tak podobně. Takže půjdeš jako můj doprovod a budeš předstírat, že jsi moje přítelkyně na víkend," řekne a sebevědomě se ke mně přibližuje. "Ne. Máš spoustu ženských. Zeptej se jedné z nich," vykřiknu. Přistoupí ke mně blíž, mezi našimi těly jsou jen centimetry. Cítím teplo jeho dechu na své tváři. "Žádná z nich se nehodí. Nikdo by nevěřil, že jsou moje přítelkyně. Ty jsi na druhou stranu zdrženlivější a jsi někdo, koho by moje rodina schválila," odpoví. Zavrtím hlavou: "Nebudu ti dělat doprovod, pane Suttone. Nerada lidem lžu." Snažím se být pevná, ale ten způsob, jak se na mě dívá shora, protože jsem o pár centimetrů menší než jeho metr osmdesát, mi to ztěžuje. Těžce polknu. "Ano, budeš," prohlásí pevně. "Nemůžeš mě donutit, abych ti dělala doprovod! Nemáš mi co říkat, co mám dělat mimo práci," odseknu. Uchechtne se temně: "Kdo by řekl, že máš i divokou stránku, slečno Corbetová? Ale půjdeš se mnou tento víkend, jinak v pondělí nechoď." To snad nemyslí vážně. Dám si ruku v bok a zamračím se na něj: "To nemůžeš udělat. Nemůžeš mi vyhrožovat vyhazovem, protože nedělám, jak si přeješ." Ušklíbne se a zmenší vzdálenost mezi našimi těly. Zalapám po dechu, protože mi nikdy nebyl tak blízko. Voní stejně dobře, jako vypadá. Tohle nezvládnu. "Ale můžu. Právě jsem to udělal. Volba je na tobě. Máš čas do konce dne, abys se rozhodla, slečno Corbetová," řekne a jde si sednout zpátky ke svému stolu a soustředí se na svou práci. Stojím tam v šoku a nevím, co říct. "Jste propuštěna, slečno Corbetová. Nechte dveře otevřené." Ani se na mě nepodívá. Frustrovaně zasténám a vracím se do své kanceláře. Slyším, jak se mi směje za zády. Nejradši bych za sebou práskla dveřmi, ale jen by mi to zhoršilo situaci. Nemůže tohle dělat! Nemůže mi vyhrožovat ztrátou práce, že ne? Zasténám a posadím se na židli. Nechápu, proč potřebuje, abych s ním šla. Viděla jsem ty ženy, které chodí dovnitř a ven z jeho kanceláře. Jsou krásné. Jsem si jistá, že kterákoli z nich by mohla hrát přítelkyni na den. Já se s nimi nemůžu srovnávat. Jsem obyčejná, nic zvláštního. Nejsem jeho hračka, aby si se mnou dělal, co se mu zlíbí. Povzdechnu si a soustředím se na práci. Nepotřebuji, aby tento den trval déle. Nemůžu si dovolit nepracovat. Šetřím, abych si konečně koupila vlastní bydlení, místo abych platila nájem. Taky chci cestovat a tahle práce je ideální, abych si vydělala dost na to, abych to mohla udělat. Ale stojí mi to všechno za to, že se musím podvolit jeho požadavkům? Nevím, co mám dělat. Mám jen dvě hodiny na rozhodnutí, protože to je konec mého pracovního dne. Je středa, takže mi nedává moc času na rozmyšlenou. Proč čeká až na poslední chvíli? Zajímalo by mě, jestli se mu náhodou na poslední chvíli neodhlásila původní doprovod a já jsem byla nejblíž, abych ji nahradila. Ať tak či onak, nelíbí se mi to! Jsem zvyklá, že je hrubý a panovačný, že po mně vyžaduje věci, když jde o práci, ale tohle je úplně jiné. Je to moc, i na jednu noc. Co když se to dozvědí lidi, se kterými pracuji? Nechci, aby si lidi mysleli, že spím se šéfem, to je to poslední, co chci. Nechci mít pověst kancelářské děvky, to nechce nikdo. Jak se mě opovažuje dostat do takové situace? Jsou tu i jiné ženy, které se mnou pracují a které by s ním rády hrály na přetvářku a skočily by s ním do postele, kdyby měly šanci. Je to oblíbený muž, ale zdá se, že nikdy nemíchá práci s potěšením, což je dobrý způsob, jak to dělat. Položím si hlavu na stůl a zasténám. Přísahám, kdyby nebylo smůly, neměla bych žádnou smůlu.