Reginaldův pohled Zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, že ta žena v bílých šatech je Vivian. Ale ne jen tak ledajaké bílé šaty – byly to ty, které jsem koupil Eleně k našemu druhému výročí. "Reginalde, jsi zpátky!" Vivian ke mně přiběhla s roztaženýma rukama, zdánlivě nevnímajíc můj temný výraz. Šaty jí úplně neseděly a odhalovaly velkou část jejích bujných křivek, když mě objala. "Chyběla jsem ti?" Ignoroval jsem její flirtování a změnil téma. "Proč máš na sobě Eleniny šaty?" Můj hlas byl plochý a kontrolovaný. Vivianin smích zazvonil jako křišťál, když vysvětlovala: "Ach, dřív jsem si polila kávou svůj outfit. Musela jsem si něco půjčit." Přešla ke mně. "Tvé ženě to nebude vadit, že ne? Nebo bych měla říct... bývalé ženě?" "Kde je?" "Nemám tušení." Vivian pokrčila rameny. "Když jsem sem přišla, bylo tu prázdno. Pustila mě sem služebná – už mě docela dobře zná, že?" Natáhla se ke mně a dokonale upravené nehty mi přejely po paži. "Reggie..." Ustoupil jsem. "Sundej to. Nesluší ti to." "Ale no tak, nebuď tak chladný." Zamračila se. "Myslela jsem, že bychom mohly oslavit tvou nově nabytou svobodu. Ty papíry jsou podepsané, že?" "Jak jsi se o tom dozvěděla?" zeptal jsem se chladně. Její úsměv se jen na zlomek vteřiny zadrhl. "Ale prosím tě. Každý ví, že jsi směřoval k rozvodu. Byla to jen otázka času." "Sejdeme se dnes večer v Eclipse Lounge," přerušil jsem ji, protože jsem měl tohohle cirkusu dost. "Vypadni." "Ale Reggie-" "Teď, Vivian." Jakmile byla pryč, vyrazil jsem nahoru. Hlavní ložnice byla v nepořádku – postel vypadala, jako by se v ní někdo válel. To se Eleně vůbec nepodobalo. Její strana skříně však byla nedotčená, všechny ty značkové kousky, které jsem jí koupil, tam stále visely. Ale rozvodové papíry z minulé noci? Pryč beze stopy. Na celé téhle situaci něco smrdělo. Cítil jsem to v kostech, když jsem se převlékal do čerstvého obleku a v hlavě mi to šrotovalo. Eclipse Lounge byla narvaná k prasknutí, když jsem vešel dovnitř – rozmazlení spratci utráceli tátovy peníze, rádoby instagramové hvězdy zoufale toužily po další fotce a skuteční žraloci, kteří ovládali tohle město ze stínů. "Reginalde!" Marcus na mě zamával k VIP sekci. "Už bylo načase, abys ses zase přidal k živým!" "V poslední době jsem byl zahlcen prací," zamumlal jsem a sklouzl na sedadlo. Zasmál se a luskl prsty, aby objednal pití. "Jo, jasně, jako by mocné impérium Vanderbiltů potřebovalo, abys hnul prstem. Ale když už mluvíme o hýbání věcmi..." Naklonil se tak blízko, že jsem cítil bourbon z jeho dechu. "Říká se, že konečně kopeš tu zlatokopku do zadku. Sakra už bylo načase, kámo." Zrudl jsem. "Dávej si pozor na ten zasranej jazyk." "Co? Není to zrovna žhavá novinka, že chtěla jen tvůj bankovní účet. Chci říct, Stewartová?" Odfrkl si. "I když musím dát uznání jejím rodičům – ten celý opilecký úlet? Docela chytrý tah." Než jsem stačil odpovědět, davem se prohnala vlna, když vešla Vivian v červených šatech. Procházela davem a zdravila každého vzdušnými polibky a falešnými úsměvy. "Teď o tom mluvím," zahvízdal Marcus. "Skutečná královna pro trůn Vanderbiltů." Obvyklý dav patolízalů se na ni okamžitě vrhl. Viděl jsem, jak hltá každé slovo. "Vivian, ty šaty jsou naprosto božské!" "Červená je rozhodně tvá barva, miláčku!" "Vskutku, ne každý může zářit jako Vivian – stačí se podívat na chudou princeznu ze Stewartu. Stala se terčem vtipů celého průmyslu." Vivianin smích se rozléhal po místnosti. "Všichni, prosím! Neztrácejme čas diskusí o minulosti. Jsme tu, abychom oslavili nové začátky, že?" Věnovala mi pohled, ze kterého mi naskočila husí kůže. Marcus a James mě obklopili jako žraloci. "Takže Reginalde, kdy to s Vivian zoficiálníte?" zeptali se s mrknutím. "Jo?" Zamračil jsem se na něj. "Proč tak spěcháš?" Marcusův úsměv se změnil v ošklivý. "Jen říkám, proč se spokojit s podřadným zbožím, když můžeš mít prvotřídní?" Kopnul jsem do sebe svůj drink a bojoval s nutkáním dát mu pěstí. Náhle se vedle mě zhmotnil Adam a jeho hlas byl tichý a naléhavý. "Pane, jeden z našich lidí zahlédl paní Vanderbiltovou na JFK." Srdce se mi zastavilo. "Cože?" "Záznam z bezpečnostní kamery odpovídá jejímu popisu, ale ztratili jsme ji na mezinárodním terminálu." "Informuj mě." Řekl jsem, než Adam přikývl a odešel. Elena na letišti? Zmizelé papíry? V tu chvíli Marcus vyzval všechny, aby se shromáždili do kruhu kvůli hře, a vytrhl mě z mých myšlenek. "Hra pravda nebo odvaha! Žádné zbabělosti, Regu!" "Co jsme, na střední škole?" zamručel jsem, ale nechal jsem se zatáhnout do jejich hloupé hry. Po několika kolech hrdlo láhve ukázalo přímo na mě. Nějaká opilá prominentka se zahihňala. "Je řada na Reggiem! Pravda nebo odvaha?" "Pravda." Pojďme to mít za sebou. "Jak jste se s Vivian doopravdy seznámili? Koluje tolik historek..." Ta vzpomínka mě zasáhla jako rána do břicha. Před patnácti lety. Chuť strachu. Zvuk mých vlastních výkřiků se ozýval od betonových zdí. "Zachránila mi život," řekl jsem plochým hlasem. "Pokus o únos, když mi bylo dvanáct. Pomohla mi utéct." "Panebože, to je tak dramatické!" Prominentka omdlévala. "Jako z filmu!" "Když už mluvíme o filmech," ozval se Marcus, "Vivian, co to slyším o těch Oskarech?" Ale sotva jsem poslouchal. Na té vzpomínce na únos mi něco přišlo... divné. Jako když si člověk snaží vzpomenout na sen, který se mu neustále vzdaluje. Detaily byly rozmazané, zkreslené. Pamatoval jsem si, že jsem byl vyděšený, pamatoval jsem si, že jsem běžel temnými chodbami, ale Vivianina tvář v těch vzpomínkách... zdála se mi nějak špatná, jako špatně upravená fotografie. Vzápětí se na mě Vivian vrhla. Všimla si mého nepřítomného výrazu a snažila se upoutat mou pozornost zpět k sobě. "Vezmeš mě domů?" zamumlala mi teplým dechem do ucha. Sotva si pamatuji, že jsem přikývl, moje mysl se stále točila kolem Eleny na letišti. V hlavě mi také blikala vzpomínka na tu nehodu – něco nesedělo, ale nemohl jsem přijít na to, co. Jízda autem byla hrobové ticho. Dusivé. Vivian na mě házela těmito malými pohledy stranou a její dokonalý úsměv se pokaždé, když jsem ignoroval její pokusy o small talk, stahoval. "Půjdeš nahoru na drink?" Vivianin hlas mě vytrhl zpět do reality, když jsme zastavili u jejího bytu. Kreslila mi kroužky po hrudi těmi svými drápy, ale já jsem myslel jen na to, jak mi tam Elena vždy kreslila srdíčka. Už jsem jí chtěl říct, kam si ten drink může strčit, když mi na telefonu vybuchl příchozí hovor. Dědečkův hlas se mi rozléhal z reproduktoru: "TY IDIOTE! Co to má znamenat s tím rozvodem?"