Alyssa Jsem tak otrávená, když opouštím budovu. Měla jsem mu říct ne, ale to by znamenalo, že bych byla nezaměstnaná. Riskla bych to a řekla ne, kdybych věděla, že se jedná o dvě noci. Nemůžu uvěřit, že musím sdílet hotelový pokoj s ním. Bude to trapné a nepříjemné. Procházka zpět do mého bytu je to, co potřebuju. Čerstvý vzduch mi udělá dobře. Mohla bych si vzít taxík, ale nebude trvat dlouho jít pěšky, asi deset minut. Mám auto v garáži, což je jediný důvod, proč jsem sem neřídila. Všechno, co chci, je dostat se domů, převléknout se do pyžama, objednat pizzu a dát si sklenku vína. Potřebuju se uvolnit a připravit se na tento víkend. Jak to udělám, to nevím. Povzdechnu si. Jak se mi podařilo dostat se do takového nepořádku? Ne, neviním se. Viním svého osla z šéfa, který si myslí, že se svět točí kolem něj. Pravděpodobně se to tak většinu času děje, ale nedovolím si stát se součástí toho světa. Jsme šéf a asistentka; musí existovat hranice. Nemám tušení, kde se svatba koná. Měla jsem se zeptat na víc otázek. Snad mi zítra řekne, co potřebuju vědět. Hrozím se nakupování. Nesnáším to. Je to pro mě jedna z nejnudnějších věcí na světě. Byla bych hrozná bohatá osoba. Zastrčím si sluchátka, abych si poslechla hudbu na své procházce. Hudba mě vždycky uklidní. Pobrukuju si s ní a ztrácím se ve světě ve své hlavě, místo abych přemýšlela o tom, co se stalo v kanceláři. Dorazím do svého bytu raz dva. Nejprve odhodím své věci a zamířím do své ložnice, abych se převlékla do pyžama, sundala si vlasy z gumičky a setřela si make-up. Cítím se mnohem lépe. Objednám si pizzu a naliju si velkou sklenici bílého vína. Obvykle si dám malou sklenici, pokud mám druhý den práci, ale dnes večer potřebuju trochu víc po tom, co se stalo. Zavřu všechny žaluzie a uvelebím se na své pohovce s dekou. Neplánuju dnes večer znovu opustit své místo. Najdu si něco ke sledování, zatímco čekám na pizzu a sýrové tyčinky. Mám hlad. Dnes jsem neměla oběd, pokud se velká káva nepočítá jako oběd. Vychutnávám si své víno, dokud mi nedorazí jídlo. Nemělo by to trvat příliš dlouho. To místo není daleko od mého a služba je skvělá. Mohla jsem se tam zastavit cestou domů, ale dnes večer jsem se s tím nechtěla obtěžovat. O dvacet minut později se z mého bytu ozval zvuk interkomu. Vzala jsem si peníze z kabelky spolu s dostatečným množstvím na zaplacení spropitného. Doručovat by měl můj obvyklý chlapík. Čekala jsem u svých vchodových dveří na něj. „Dobrý večer, Alyss.“ Pozdraví. „Dobrý večer, Jasone. Jak se máš?“ Usmívám se. „Není to špatné. Bylo to rušné, takže to rychle ubíhá. Jaký byl tvůj pracovní den?“ „To je vždycky dobré. Jsem ráda, že je konec.“ Směju se. Podá mi jídlo a já zaplatím. Rozloučíme se a já se na noc zamknu a usadím se, abych snědla pizzu. Ani se mi nepodaří sníst celý krajíc, než se ozve zaklepání na mé vchodové dveře. Kdo to sakra je? Nikoho nečekám. Moji přátelé by mi dali vědět, kdyby mě chtěli navštívit. Podívám se kukátkem. Bydlím sama; musím být opatrná, když otevírám dveře. Zasténám, když vidím, kdo to je. Co chce? Jak vůbec zná mou adresu? Pracuju pro něj a jsem si jistá, že je to všechno v záznamech, ale měl by se na ně dívat? Zhluboka se nadechnu a otevřu dveře. Jsem překvapená, že ho vidím v civilním oblečení: džíny a mikina s kapucí. Jsem zvyklá na něj v obleku každý den. Vypadá v tom dobře. Nechávám dveře jen napůl otevřené. „Pane Suttone, co děláte u mého bytu?“ Maskuju své rozhořčení. Nelíbí se mi, že se tu objevuje bez ohlášení. Nemá na to právo. Můj život mimo práci by se neměl střetávat s mým šéfem. Prohlédne si mě od hlavy až k patě, ušklíbne se, zatlačí na dveře, otevře je a vejde do mého bytu, aniž by byl pozván. Protočím očima a zavřu za ním dveře. Prochází se směrem k obývacímu pokoji. Rychle ho následuju. „Co to jíš za sračky?“ ptá se a ukazuje na mou pizzu. „Prosím? S pizzou není nic špatného. Co chceš?“ Otočí se ke mně čelem a zavrtí hlavou: „Je lepší si ji udělat sám. To, co do nich dávají, pro tebe není dobré. Měl by ses o sebe lépe starat.“ „Moje stravovací návyky nejsou tvoje věc. Starám se o sebe. Jen se ujistím, že se jednou týdně odměním. Opět to s tebou nemá nic společného. Co chceš?“ odseknu. Moje trpělivost se tenčí. Snažím se ze všech sil, abych se na něj nezlobila. Ano, jsme mimo práci, ale on by se ani nerozmýšlel, než by mě vyhodil, kdybych na něj křičela mimo práci. „Nudil jsem se. Chtěl jsem se zastavit a probrat podrobnosti ohledně svatby. Musíme být na stejné vlně.“ „Nemohlo to počkat do zítřka?“ Povzdechnu si. Zavrtí hlavou: „Ne. Jsem muž činu. Něco je třeba udělat; udělám to co nejdříve.“ „Fajn, můžeme to probrat, ale budu jíst večeři, zatímco to budeme dělat,“ řeknu pevně. „Nebo ti ji můžu vyhodit do koše a donutit tě sníst něco zdravějšího.“ Ušklíbne se. „Sáhni mi na pizzu a nakopnu tě do koulí. To, co dělám se svým životem, není tvoje zatracená věc. Jsi můj šéf, ne můj otec nebo přítel.“ Syknu skrz zaťaté zuby. Normálně jsem klidná osoba, ale něco na Wyattovi mě dnes večer dráždí. Vidím, jak Wyatt uchopí okraj mé pohovky a jeho čelist se zatne: „Pravděpodobně bys neměla takový postoj, kdybys byla moje.“ Zavrčí. Zírá na mě, jeho oči jsou tmavší, než jsem zvyklá. Dívá se na mě jako na zatracené divoké zvíře, které čeká, až skočí na svou nečekanou kořist. Těžce polknu a srdce mi buší v hrudi. Co to sakra? Co se teď děje? Otevřu ústa, abych promluvila, ale nevychází ze mě žádná slova. Wyattovy rty se zvednou do úšklebku: „Beze slov?“ Musím se vzpamatovat. Setřesu to ze sebe: „Ne. Rozzlobená.“ „Jsem si jistý, že se přes to dostaneš. Teď si musíme promluvit o svatbě.“ Jen tak odsunuje to, co se stalo? Je to pravděpodobně to nejlepší. Nevím, co to bylo, a raději bych to nezjišťovala. „Dobře. Řekni mi všechno, co potřebuju vědět,“ řeknu a předstírám úsměv. Jsem si jistá, že nemůže být těžké hrát dál. Nemůže být příliš mnoho detailů, které si musím zapamatovat.