Selena – pohled z její perspektivy Nákladní auto zastaví a mé tělo se skutálí do někoho vedle mě. Jsem příliš slabá na to, abych se pohnula, a sotva otevřu oči kvůli otoku v obličeji. Slyším nějaké hlasy a vím, že jsou to královi muži, a hádám, že jsme dorazili do jeho království. Zadní dveře náklaďáku se otevřou a slyším křik, než jsou těla vyvlečena ven. Něčí ruce mě popadnou, zvednou mé tělo a hodí mě na zem. Dopadnu s žuchnutím na tvrdý beton a skousnu si jazyk, abych nevydala žádný zvuk. Cítím, jak mi z jazyka vytéká krev, a vyplivnu ji před sebe, krev mi stéká po čelisti. Snažím se ušima vnímat okolí. Vím, že nás bylo v náklaďáku asi patnáct a slyšela jsem víc než jedno auto, když jsme sem dorazili. "Vstaň na nohy, ničemo!" Strážný se zastaví u mého těla a kopne mě do břicha. Veškerý vzduch mi unikne z těla a musím si v bolestech tisknout ruce kolem břicha. Snažím se otevřít oči a rozhlédnu se a koutkem oka vidím nádherného muže v tmavě šedém obleku, jak se k nám blíží. Mám tušení, kdo to je! Má vedle sebe ještě tři muže a podle aury kolem něj už hádám, kdo to je a kdo jsou muži vedle něj. Snažím se posadit, nakloním se dopředu a držím hlavu dole. Ať se stane cokoliv, moje pravá identita nesmí být odhalena. Ten muž se přibližuje a já musím udržet svůj zrychlující se tep na uzdě. Vím, že by poznali můj zrychlený tep, kdybych ho neudržela stabilní. Vidím jeho nohy, jak se blíží k místu, kde sedím na zemi, než se kousek před námi zastaví. Jen pomalu dýchám a soustředím se na to, abych držela hlavu nízko a doufám, že si mě nevšimne. "To je všechno?" Slyším ho říkat a to je vše, co potřebuji vědět, je to on. Nikdy nezapomenu na jeho hlas, dokud budu žít... Můj druh! "Ano, můj králi!" ozve se strážný a odpoví mu. Držím oči upřené na zem a čekám, co bude dál. "Vezměte je do žaláře a začněte je vyslýchat!" Rozkáže a stráže začnou lidi táhnout dolů po schodech. Pár paží mě popadne, než jsem odvlečena ke schodům, nezastavuje a mé tělo poskakuje po každém schodu. Už jsem dost zmlácená a s každým krokem dolů po schodech se snažím zadržet jen své kňourání. Nedopřeji jim takové uspokojení. Když sejdu poslední schod, strážný mě vtáhne dovnitř a já se musím jen snažit dýchat skrz ten hrozný zápach krve a tělesných tekutin, který mě zasáhne do nosu, jakmile vejdeme do budovy. Strážný se zastaví před celou, otevře dveře a hodí mě dovnitř a já dopadnu na podlahu, praštím hlavou o tvrdý beton, cítím, jak mi při nárazu praská hlava a po tváři mi stéká teplá tekutina. Nemám už energii na to, abych se pohnula a můj vlk je otupělý ze všech těch vlčích jedů, které nám dávali během jízdy, nemůžu se uzdravit ze svých ran a před očima mi začínají tančit černé skvrny. Nebojuji s tím teď! Jen nechám temnotu, aby mě vtáhla dolů a odnesla mě pryč z tohoto místa. Vzpomínám si na ten okamžik, kdy jsem viděla svého druha před těmi lety. Sledovala jsem vůni, která mi lahodila a zavedla mě na hřbitov. Zesílila, když jsem šla trochu dál a nemohla jsem jí odolat. Tehdy jsem ho uviděla! Stál zády ke mně u nového hrobu a nepotřebovala jsem, aby se otočil, abych věděla, že je to můj druh. Zastavila jsem se na místě, když jsem uviděla, u čího hrobu stojí. Proklínala jsem v duchu bohyni Měsíce! Jak krutá mohla být? Můj druh je Alfa král... Kian! Za boží milosti! Král všech vlkodlaků a právě ztratil svou družku, říkali, že byla těhotná a příliš slabá, nepřežila těhotenství a zemřela jen měsíc po otěhotnění. Pohřbil ji včera! Snažím se pomalu couvat, aniž bych vydala nějaký zvuk, když vidím, jak si přičichne a pomalu se otočí. Jeho oči se setkají s mýma a můj dech se zadrhne v mém těle. Je tak krásný! Vysoký a velmi svalnatý. Černé vlasy a v temnotě vidím jeho zářící jantarové oči. Je úchvatně krásný! "DRUH" slova mi jen vyklouznou z úst, než je stihnu zastavit. -NE!! Zařve na mě a udělá ke mně dlouhé kroky. Přijde a postaví se přímo přede mě a já se bojím i dýchat. Vezme mou bradu do pevného sevření a nakloní mou hlavu nahoru, abych se na něj podívala. Dívá se mi hluboko do očí, zatímco z jeho doteku vystřelují jiskry a já zalapám po dechu. "Ty nejsi můj druh! A nikdy nebudeš!" Vyplivne na mě ta slova. Je tak rozzlobený, že z něj vyklouzne jeho alfa aura a já už sotva dýchám. "Opustíš mou zemi a už se nikdy nevrátíš! Pokud ještě někdy vstoupíš na mou půdu, zabiju tebe a celou tvou rodinu! Je to jasné?" Říká s takovou nenávistí v hlase. Nemůžu se pohnout, nemůžu se mu podívat do očí, bolest, kterou cítím, mě skoro srazí k zemi. Myslím, že bych spadla, kdyby jeho sevření na mé bradě nebylo tak silné, z mých rtů se ozve vzlyk. "Řekl jsem, jestli je to jasné!" Zaštěká na mě a po mé bradě sklouzne slza, musím zadržet vzlyky z bolesti, kterou cítím. Jeho sevření na mé bradě se utahuje a já můžu jen kývnout. Kdyby mě jeho pohled mohl zabít, byla bych už mrtvá. Pustí mě a já padám na kolena. Snažím se vzpamatovat ze vší té bolesti srdce, kterou cítím. "Teď vypadni z mé země!" Zahřmí a jeho alfa rozkaz se na mě valí a já nemůžu dělat nic jiného, než poslouchat. Vyskočím na nohy a začnu utíkat.