Selena – pohled z její perspektivy Probudím se prudkým trhnutím, když mě polijí ledovou vodou. Lapám po dechu a snažím se pohnout rukama a nohama, ale každý úd v mém těle bolí. Jsem teď jen bezvládná mrtvá váha a jediné, co dokážu, je hýbat prsty. „Vstaň, zkurvená poběhlice z odštěpenecké smečky!“ slyším křičet jednoho ze strážných, a i kdybych chtěla, nemůžu se zvednout. Noha mě zasáhne do břicha, bolest mi bere dech a musím se snažit lapat po vzduchu. „Prostě ji zvedněte a odneste do té místnosti!“ slyším další hlas a hádám, že mě odnesou do mučírny. Strážný se sehne a zvedne mě, přehodí si mě přes rameno a já nemám v těle žádný odpor. Cítím, jak mi krev proudí do obličeje a otok to jen zhoršuje. Začíná mi pulzovat v uších a omdlím, jestli mě brzy nesloží. „Položte ji na židli a ujistěte se, že je řádně přivázaná!“ zahřmí hlas a cítím jeho auru. Vím, že je to vlk s vyšším postavením a pravděpodobně beta nebo gama krále. Hodí mě na židli a strážný mi vezme ruce a přiváže je k židli. Moje paže jsou spoutané lany a jediné, čím teď můžu hýbat, jsou nohy. Cítím, jak si strážný kleká a začíná mi svazovat nohy. Brzy s jednou nohou skončí. „Tu druhou můžeš vynechat! Tahle děvka nebude klást velký odpor, stejně už je skoro mrtvá,“ řekne znovu ten hlas a já se nesnažím otevřít oči a jen nechám hlavu svěšenou dolů. Strážný mě pustí a slyším, jak se na stůl pokládají nějaké nástroje. Můžu jen hádat, co na mě použijí. „Přineste kladivo! Začneme tím, že jí zlámem prsty,“ slyším ho říkat a po podlaze se přesunou nohy, než ucítím jeho přítomnost blízko mě. Jeho ruka se spustí a uchopí můj obličej, jen aby mi násilím zaklonil hlavu. Nechávám oči zavřené a jen dýchám pro to, co má přijít. „Řekni mi, kde je váš vůdce!“ řekne mi a i kdybych znala odpověď, nemohla bych mu to říct s tím, jak mám oteklý jazyk. Jeho tlak na mé tváři se zvyšuje, když neodpovídám. „Nechceš mi to říct? Tak ať je ti jasné jedno! Dostanu to z tebe tak či onak!“ Pustí mou tvář a trvá jen několik sekund, než ucítím kladivo na mém malíčku a rozdrtí mi ho pod jeho úderem. Nemůžu zadržet zasténání a cítím, jak se mi za víčky tvoří slzy. Snažím se dýchat skrz bolest a cítím, jak se mi žaludek obrací vzhůru nohama a musím vyprázdnit všechno, co v něm mám, na podlahu. Mé zvratky mi stékají po nohách a dostanu ránu do obličeje, takže se mi hlava prudce otočí do strany. „To proto, že tvé zvratky zasáhly mou botu!“ Skoro omdlím z toho úderu a nevím, kolik toho ještě vydržím bez svého vlka. Slyším, jak se přibližují další muži, a v okamžiku, kdy mi jeho vůně zasáhne nos, vím, že můj čas vypršel, pokud zjistí, že jsem to já. Přibližují se a slyším, jak vcházejí do místnosti a zastavují se kousek dál. Mám svěšenou hlavu a doufám, že s tím, jak moc mě zbili, mě nepozná. Možná si mě ani nepamatuje po všech těch letech, co mě vyhnal ze svého království. „Dostal jsi z ní něco!“ Jeho hlas mi zazní v uších a po páteři mi přeběhne mráz. Vím, že moje vůně je před ním skrytá pomocí lektvaru, ale v tomto stavu, s tím vším bitím, nevím, jak dlouho to ještě vydrží. „Ne, tahle děvka sotva žije! Nemyslím si, že z ní budeme mít moc užitku! Můžu ji prostě dorazit!“ řekne ten hlas a já tu jen sedím a poslouchám je. „Nech mě se na ni podívat!“ Slyším říkat svého druha a po páteři mi naskočí husí kůže. Nemůžu mu dovolit, aby se mě dotkl a zjistil to. Raději budu zabita, než aby věděl, že jsem to já! Snažím se trochu otevřít oči a vidím muže přede mnou s nohama po obou stranách mých nohou, což mi dává perfektní příležitost kopnout ho do rozkroku svou volnou nohou. Vím, že to bude pravděpodobně desetkrát horší s jeho hněvem a já to možná nepřežiju. Je to dlouhý výstřel a ten, který musím provést. Seberu veškerou sílu, která mi zbývá, a kopnu ho svou volnou nohou do rozkroku. Zasloužím si tím zuřivé zavrčení, než se jeho ruka přiblíží k mému obličeji a udeří mě tak silně, že spadnu na zem stále přivázaná k židli. Moje hlava znovu praskne o podlahu a tentokrát ani nemůžu zasténat. Cítím, jak můj život opouští mé tělo, pomalu mě začíná vtahovat temnota. Nohy mého druha se zastaví přede mnou a slyším ho, jak si ke mně kleká. Sedí tam a slyším ho na okamžik nasávat vzduch. „Kiane, co se děje?“ řekne jeden z jeho mužů a už mi to je jedno. To je ono! Nedostanu se odtud živá. „Nevím! Něco je s ní divné! Odneste ji do cely a uvidíme, jestli přežije noc,“ řekne a vstane z podlahy. Slyším, jak začínají odcházet z místnosti, a snažím se poslouchat, kam jdou, než mě pohltí temnota.