Selena, pohled z její perspektivy: Ležím na tvrdé podlaze v cele a nemám tušení, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Pamatuji si, jak si přede mnou dřepnul můj druh a později, jak mě ten velký, urostlý chlap hodil přes rameno a donesl sem. Když mě hodil na zem, jen jsem se snažila chránit si hlavu, ale to bylo všechno. Mé tělo už tak bylo v obrovské bolesti, takže dopad na zem to nezhoršil. Začíná mi být zima. Mám na sobě jen tričko a nic víc. To jsem si stihla obléct, než jsem skončila v té rvačce. Neměla jsem tam vůbec být a teď toho lituji! Tohle byla další hloupá chyba, které jsem se dopustila. Byla jsem varována, než jsem tam šla, ale stejně jsem neodolala. Vím, že jestli se vrátím, budu o tom slýchat až do soudného dne. Povzdechnu si a snažím se přetočit na levý bok, bolí mě celé tělo. Jen doufám, že vlčí mor opustí můj systém, abych se mohla trochu uzdravit. Ležím tam a poslouchám okolí, slyším několik dalších vězňů, někteří trpí bolestí a jiní jsou jen potichu. Nejsem si jistá, kolik z nich přežije noc. Snažím se otevřít oči a čekám, až se mé oči přizpůsobí tmě. Bez mé vlčice se mé smysly nepřizpůsobují tak rychle. Podívám se na stranu a vidím palandu. Pravděpodobně by mi bylo lépe, kdybych na ní ležela, ale nemám sílu se tam přesunout. V rohu cely je kbelík a hádám, že pokud někdy budu potřebovat na záchod, bude to ono. Snažím se pohnout prsty a cítím, že můj malíček je stále rozdrcený. Jen si povzdechnu a položím ruku dolů. Nemá smysl se o něco snažit. Celá ta léta jsem se vyhýbala i tomu, abych se přiblížila k jeho království, jen abych tu skončila hloupou chybou. Slíbila jsem si v den, kdy jsem byla vyhnána z jeho království, že se nikdy neohlédnu zpět, že nechám svou rodinu a přátele za sebou. Za boží milosti. Den, kdy mi bylo nařízeno opustit jeho království, byly mé osmnácté narozeniny a když jsem utíkala, byla jsem poprvé nucena se sama proměnit. Nikdy jsem se nestihla rozloučit se svou rodinou a přáteli, prostě jsem odešla beze slova. Měla jsem možnost je kontaktovat i později, ale nikdy jsem to neudělala. Část mě chce a chybí mi víc než cokoliv jiného. Jen vím, že kdybych to udělala, musela bych jim to vysvětlit a nevím, jak to vysvětlit, aniž bych jim řekla, že je můj druh. Abych byla upřímná, nechci, aby mě někdy našel, a nemohla jsem riskovat, že na mě získá stopu. Celá ta léta jsem se dobře skrývala a až doteď jsem neudělala chybu. Nevím, jestli se mě vůbec snažil hledat, ale neodvažovala jsem se riskovat. V průběhu let jsem přemýšlela o tom, že ho odmítnu, ale už teď vím, že s tím nebude souhlasit. Protože jsem jeho druhá šance, pravděpodobně by ho to oslabilo natolik, že by zemřel. A kdyby mě našel, určitě bych byla zavřená v cele po zbytek svého života. Povzdechnu si a snažím se přitáhnout nohy k hrudníku. Potřebuji jen, aby vlčí mor opustil můj systém a budu mít dobrou šanci odsud utéct! Než zjistí, že jsem tady v jeho cele. Při pomyšlení na to, co udělá, kdyby mě tady našel, mi přeběhne mráz po zádech. Slyším, jak se dole u cel otevřou dveře a několik mužů s těžkými kroky schází po schodech. Mohu jen hádat, že jsou tady, aby zkontrolovali vězně. Pomalu se převalím zpět na záda, zavřu oči a snažím se vyrovnat dech, doufám, že se jen podívají dovnitř a nechají mě na pokoji. Slyším, jak se blíží a procházejí každou celu. Zastaví se za tou mou a otevřou dveře. Jeden z nich vejde dovnitř a zastaví se vedle mého těla na podlaze! Cítím, jak mě ten člověk začne kopat do nohy, jen tam ležím a zadržuji dech a tlumím tlukot srdce. Nenechám se jimi zastrašit a doufám, že se za pár hodin uzdravím. "Ještě žije!" Říká hlas vedle mě a dovnitř vejde další pár nohou. "Kian má pravdu! S ní je něco jinak, nemá žádnou vůni." Slyším, jak oba diskutují o mé vůni, musím se udržet, abych nepohnula ani svalem a zároveň se obávám jeho hněvu, jestli na mě přijde. "Počkejme pár hodin, chtěl vidět, jestli přežije noc!" Řekne jeden z nich druhému, než se začnou vracet z mé cely. Slyším, jak zavřou dveře a zamknou je. Zhluboka se nadechnu a znovu otevřu oči. Tohle bude dlouhá noc dole, jen úzkostlivě čekám, až se uzdravím, než Kian přijde dolů a najde mě. Slyším, jak muži chodí kolem v každé cele a slyším, jak říkají, že nejméně dva vězni jsou mrtví. Nejsem překvapena množstvím vlčího moru, které nám dali, a hádám, že každý byl vyslýchán podobně jako já. Cítím se vyčerpaná a vím, že když se trochu vyspím, pomůže mi to se uzdravit. Budu potřebovat všechny své síly zítra, pokud budu mít nějakou šanci odsud utéct.