Kianův pohled Když vycházím z místnosti, mám neodbytný pocit, že se k ní musím vrátit. Odstrčím ten pocit stranou a pokračuji v chůzi. Něco s ní není v pořádku a musíme tomu přijít na kloub. "Co jsi o ní zjistil?" ptá se mě můj beta Declan ve chvíli, kdy vyjdeme z výslechové místnosti. "Právě to! Nic jsem nezjistil. Vůbec nemá žádnou vůni!" říkám mu, když jdeme chodbou. "Zvláštní! Přišla s těmi zloduchy, které jsme chytili. Žádný z hlídačů na ní nepoznal nic neobvyklého," říká, když dojdeme na konec chodby. Rozhlédne se, téměř každá cela je obsazena zloduchy, se kterými bojujeme za hranicemi království. Útočí na naše spojence a všichni se snaží zjistit, co se děje. "Zjisti, kdo ji chytil a zmlátil! Chci znát i ty nejmenší detaily!" říkám mu, než vyjdu po schodech nahoru. "Půjdu si promluvit s hlídkou, která je chytila!" říká a jde opačným směrem, jakmile vyjdeme nahoru. Projdu dvorem a zamířím k hradu. Vejdu dovnitř a jdu rovnou do své kanceláře. S tím problémem se zloduchy, kterému v poslední době čelíme, se nikdo z nás nemůže dostat na dno. Prohlížím si nějaké spisy ve své kanceláři, když dovnitř vejde můj otec. "Ahoj, synu! Slyšel jsem, že jste včera chytili další zloduchy. Něco nového?" ptá se, než se posadí přede mě. Položím spisy na stůl a opřu se v křesle. "Ne, nic není. Nikdo z nich neřekne ani slovo, i když je zbijí k smrti, drží pusu!" říkám mu. "Na tom všem něco nesedí! A nenašel jsi nic o těch zmizeních?" Prohrábnu si vlasy a podívám se na spisy. Za poslední rok se nám ztratilo několik lidí a žádná smečka po nich nenašla ani stopu. "Právě teď není nic nového," říkám, když někdo zaklepe na dveře mé kanceláře a Declan je otevře. Vejde rovnou k židli vedle mého otce a posadí se. "Něco jsi našel?" říkám a on se opře v židli. "Našel jsem hlídače, který ji zajal, ale nikdo z nich o ní nic neříká. Všechno se to seběhlo tak rychle! Když je postřelili omějem vlčím, začali se navzájem prát a když je dostali, většina z nich už byla zmlácená!" říká s zamračeným čelem a já už vím, že v tom bude něco víc. "A co?" říkám, když nepokračuje. "No, několik našich hlídačů říká, že v boji viděli bílého vlka!" Podívám se na něj, vypadá stejně zmateně jako já. Bílý vlk je extrémně vzácný a neměli jsme žádného už několik set let. Tak moc jsou vzácní! Můžeme o nich číst jen v knihách a tam se píše, že každý bílý vlk má jiné dary, někteří jich mají několik a někteří jen jeden. Asi před třemi lety jsme začali slýchat zvěsti o tom, že byl spatřen bílý vlk, a co nás ještě více mate, jsou zprávy z celé země a ne z konkrétního místa. "Jak je to možné a kam zmizel?" ptám se ho. "Nikdo neviděl, co se s ním stalo," povzdechne si a nakloní se dopředu. "Mohl by to být jejich vůdce?" ptá se otázku, kterou už nějakou dobu nosím v hlavě. "Možná," jen konstatuji. Budu muset zítra sám sejít dolů a začít vyslýchat všechny, kteří přežili noc. Několik z nich bylo v hodně špatném stavu a možná to nepřežijí. "Jdeme dneska ven! Nepřidal by ses k nám?" ptá se Declan a podívá se na mě. "Nemám čas!" jen mu řeknu. "Synu, myslím, že bys měl! Čert ví, možná tam venku máš druhou šanci na družku a tady ji nenajdeš," říká můj otec a já se na něj na krátkou chvíli podívám. Nikdy jsem jim neřekl, že už jsem ji našel před třemi lety na hřbitově, když jsem zrovna pohřbil svou první družku. Vyhnal jsem ji ze svého království, nechci už slabou družku a ta holčička přede mnou byla stejná jako moje první družka. Raději budu bez družky, než abych byl spojen se slabou, nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval! "Ne, nemám a nechci žádnou," jen jim řeknu a začnu se znovu probírat svými spisy. "No, rozmysli si to, můžeme se jen někde najíst," říká Declan, než vstane ze židle a začne jít ke dveřím. Otevře je a vyjde ven, nechává mě a mého otce samotné v mé kanceláři. "Synu, musíš vyjít ven z těchto zdí, už jsou to tři roky, co zemřela! Je čas jít dál." Jen pokrčím rameny. Nikdo z nich nepochopí, když jim o ní řeknu, myslím, že moji rodiče budou mít nejtěžší pochopení, proč jsem to udělal. "Dobře, nechám tě to udělat po tvém," říká a vstane ze židle. Přikývnu mu, než vyjde z mé kanceláře. Když jsem sám, otevřu zásuvku a vytáhnu ze dna složku, už několik let jsem se na ni nedíval. Položím ji na svůj stůl a otevřu ji. Její krásné modré oči jsou to první, co vidím, vypadá tak křehce a nevinně na té fotce. Poté, co jsem ji vyhnal ze svého království, jsem se dozvěděl, že je dcerou mého hlavního válečníka a hledali ji dnem i nocí téměř šest měsíců, než to vzdali. Odešla beze stopy, jakmile vystoupila z mého království. Dokonce jsem jí pomáhal hledat, část mě jen chtěla vědět, kam šla, ale nebyla po ní žádná stopa. Zavřu její složku, dám ji zpět do zásuvky a zhasnu světla v mé kanceláři, než vyjdu ven.