Pohled Seleny Probudím se brzy ráno, soudě podle toho, že se nahoře otevřely dveře a po schodech sestupuje několik těžkých kroků. Snažím se pohnout se svým zmrzačeným tělem, cítím se o něco lépe, ale zdaleka ne vyléčená. Kdybych mohla dostat ještě půl dne, vím, že bych měla šanci utéct. Takové štěstí nemám, když se u mých dveří zastaví strážný a otočí zámkem. Slyším, jak otevírá dveře a zhluboka se nadechuje, cítím, jak mi strach proniká do morku kostí. Sakra! Vsadím se, že se mi vrací pach. "Cannone, radši sem pojď!" říká strážný a teď vím, že můj čas se chýlí ke konci. "Co se děje?" ozve se hluboký hlas a já ho poznávám jako muže, který mě včera vyslýchal. Slyším, jak nasává vzduch, než vejde dovnitř a nakloní se nad mé tělo. Neodvažuji se otevřít oči, když cítím, jak mě chytá za košili a zvedá mě. Škube mnou do sedu! "Odkud sakra jsi!" ozve se jeho hlas a já prudce otevřu oči, abych se zadívala do jeho rozzlobené tváře. Drží mě pevně za košili, která se mi vyhrnuje až nad zadek a odhaluje mé nahé tělo, aby ho viděli. Snažím se uklidnit své zrychlené srdce. Je to velký a mohutný chlap! Vedle něj vypadám jako dítě. "Odpověz mi, nebo to z tebe budu muset dostat násilím," říká a já držím pusu. Jeho pěst dopadne na mou tvář a tvrdě mě zasáhne. Má hlava padá na stranu a cítím, jak mi zlomil nos, začíná se valit krev. "Dám ti ještě jednu šanci, než ti začnu lámat nohy!" Stále mu nedávám žádnou odpověď, neexistuje způsob, jak bych prozradila to, za co bojuji roky. "Přineste mi tu injekci!" Slyším, jak říká druhému strážnému, než rychle vyjde z cely. Vím, že můj čas vypršel a jediné, co mohu dělat, je bojovat za to, co ze mě zbylo. Slyším, jak se strážný vrací, a snažím se sebrat všechny síly, které mám. Když vejde do cely a chystá se předat injekci muži jménem Cannon, rychle vymrštím ruku a vytrhnu mu ji, než ji vrazím Cannonovi do krku. Vydávám zuřivé zavrčení, než mě shodí na zem a vytáhne si injekci z krku. Šplhám se na nohy, udělám pár kroků zpět a upřeně na něj zírám. Vidím, jak se mu zvedá a klesá hrudník, vím, že je zuřivý! "Okamžitě sem přiveďte Kiana!" zařve na druhého strážného, který se vyřítí z cely a nechá mě samotnou s tímto zuřivým mužem. Když se na něj podívám, vidím, jak je naštvaný a jediné, co chce, je mě zabít. Možná je to pro mě nejjednodušší způsob, jak odejít, pochybuji, že Kian bude milejší, až to zjistí. "Budeš litovat, že jsi to udělala!" říká, než se na mě vrhne. Uhýbám stranou, podaří se mu uchopit mou košili a já se otočím, abych se mu postavila čelem. Vysunu své drápy a poškrábu ho po hrudi. Ještě víc ho to rozzuří, když vidím, jak mu z rány vytéká krev. Strhne mi košili z těla, než jeho pěst vyletí nahoru a zasáhne mě do hlavy, padám dozadu, hlavou narazím na podlahu a před očima se mi objeví černé skvrny. V uších mi začíná zvonit a nedokážu se soustředit na své okolí! V tu chvíli cítím, jak mi šlape na nohu, než jeho ruce dopadnou a zlomí mi obě nohy. Vykřiknu bolestí a cítím, jak mě kope do břicha. "Říkal jsem ti to! Budeš toho litovat. Teď mi řekni, odkud jsi, a možná ti rychle ukončím život!" říká a já se jen snažím prodýchat bolest. Zajímalo by mě, co řekne, až zjistí, že zmlátil Kianovu družku. "Odsud!" řeknu a vyplivnu trochu krve na podlahu, zatímco si držím ruce kolem břicha. To je jediná odpověď, kterou ode mě dostane. "Snažíš se být vtipná, co!" říká, když mě kopne do zad a já slyším, jak mi praská páteř. Vykřiknu bolestí a chvíli mi trvá, než se vrátím do svého okolí. Mé tělo se nemůže uzdravit a cítím, jak se mi stále hůř dýchá. Možná, že nadešel můj čas, už to dál nevydržím! Jen tam ležím na podlaze, neschopná pohnout svým tělem. Zírám do stropu a cítím, jak se mé tělo pomalu vypíná. Začínám vykašlávat krev, když k nám sestupuje několik těžkých kroků. Teď už mi to je jedno, stejně jsem v podstatě mrtvá. Nepotřebuji ho slyšet, když mě zasáhne jeho vůně! Muži se zastaví u dveří mé cely a slyším, jak se zhluboka nadechuje. Pomalu otáčím hlavu na stranu a setkávám se s jeho nádhernou tváří. "Rád tě zase vidím, Druhu!" řeknu a slyším, jak několik lidí v místnosti zalapá po dechu. Nespouštím z něj oči a vidím šok v celé jeho tváři. "Pokud jsi se přišel podívat, jak naposledy vydechnu, nezklamu tě!" řeknu, když začnu vykašlávat krev. Vím, že je to tady! Můj čas vypršel. Otočím hlavu a podívám se do stropu! Nechci, aby jeho tvář byla to poslední, co uvidím, než odejdu! Můj dech chraptí v mém těle a začíná se mi opravdu těžko dýchat, než všechno zčerná.