Selenin pohled Je tma. Nevidím Garrickovu volnou ruku, ale slyším cinkání jeho přezky od opasku. Je to můj otec. Vytrhne kožený nástroj z kalhot a odhodí ho, přičemž mi švihne koncem přes holé břicho. Z hrdla mi vyjde chraplavé zakňourání. „Ne…! Co to děláš? Jsi opilý! Vypadni!“ Jeho drápy se mi zaryjí do papírové kůže na krku a vzduchem se rozlehne pronikavý zvuk zipu, jak si rozepíná kalhoty. Mým vědomím pronikne vlna paniky, když se mi začne snažit roztáhnout nohy. Bouřka burácí přes Garrickovo těžké dýchání, dokonalý soundtrack k mé agónii. Z očí mi tečou slzy, jak do něj kopu a zmítám se. Ale nic mě z jeho sevření neosvobodí. Od smrti mé matky před osmi lety mě můj šílený otec drží jako vězně a každý den mě tráví omějem vlčím. Pořád čekám na smrt, chodím každou noc spát s takovou jistotou, že se nedožiju ranního slunce. Ale moje vlčice Luna zemřela první. Je pryč. Ztratila jsem ji, svou jedinou přítelkyni a naději. Od včerejška jsem neměla žádné jídlo ani vodu, ale nevím, proč se vůbec snažím vydržet. Jaký má smysl přežít, když mám žít sama v téhle špinavé cele? Když vidím ten tvrdý kus masa mezi nohama mého otce, přepadne mě hrůza. Tím se do mě přece nemůže vejít, bude to čiré utrpení. Pořád mi roztahuje nohy, bez ohledu na to, jak moc křičím a kopu, ale pak moje zlost přemůže můj strach. Je mi jedno, proč mi to dělá, nedovolím mu to. Nebudu tu jen ležet a snášet to. Zoufale sáhnu po jeho obličeji a snažím se mu poškrábat zářící oči. Garrick mi prudkým trhnutím narazí hlavou o podlahu, čímž mě natolik omráčí, že mě dočasně pustí, aby se mohl oběma rukama vrhnout na moje nevyvinutá prsa. Jeho drápy se mi zařezávají do kůže, přejíždějí mi po hrudi a dolů po břiše. Snažím se křičet, ale nevydám žádný zvuk. Garrick vydá vyšinutý chechtot, vrazí mi prsty mezi nohy a nacpe je do mě. „Ne!“ Sotva ze sebe vydám hlas, můj výkřik zní jako šepot. „Nemůžeš to udělat, jsem tvoje dcera! Nezajímá tě, co by si o tobě myslela moje máma?“ Garrick ztuhne, překvapený výraz mu pronikne opileckým oparem v myšlenkách. Zamrká: jednou, dvakrát. Zavrtí hlavou a ušklíbne se: „Ty hloupá holko, já nejsem tvůj otec.“ "Cože?" Jsem šokovaná. Jeho slova mě zasáhla tvrdě. Nepustil mě, ale byl dostatečně rozptýlený, aby oddálil svůj útok. "Tvůj otec byl nějaký míšenec z jiné smečky." Garrick vyštěkne: "Tvoje matka se nechala oplodnit ženatým mužem a musela v hanbě uprchnout." "Byl jsem v neutrálním teritoriu, když jsem našel tvou matku plazit se, bez peněz v okapu. Zachránil jsem její bezcenný život a přivedl ji sem. Vzal jsem si ji, adoptoval jejího bastarda a dal jí domov. Všechno mi dlužila! A co jsem za to dostal já?" Domáhá se, sliny mu létají od tesáků. "Nic. Nikdy mi nedovolila, abych se jí jen dotkl! Dělal jsem všechno, co jsem mohl, abych dokázal svou lásku, ale nikdy se nedokázala přenést přes to, že jsem Omega." Ušklíbne se na mě: "Jsi stejná jako ona. Volana, ale na rozdíl od ní jsi moje." Vypadá tak šíleně, že se bojím, že se úplně promění. "A ty nemáš právo říct ne!" Vrhne se na mě a přikryje mé tělo svým vlastním. Adrenalin mi prudce stoupne v krvi a prsty se mi sevřou kolem hrdla lahve whisky vedle mě. „Jdi do pekla! Jsi nemocný!“ Pang! Rozbiju mu těžký džbán o hlavu a zavřu oči, abych je ochránila před padajícími střepy zkrvaveného skla. Garrick se nade mnou zhroutí v hromadě a jeho váha mi vytlačí vzduch z plic. Seberu veškerou svou sílu, abych jeho velké tělo odkulila, ale zvládnu to. Najdu nohy a zakopávám k dveřím. Vyběhnu do noci a moje mysl se snaží najít jakékoli místo, které by mohlo být bezpečné. Nezastavím se, abych se zorientovala, mou jedinou myšlenkou je dostat se co nejdál od Garricka. Pohybuji se tak rychle, jak jen můžu, vrávorám do silnice a nutím auta, aby s kvílením brzdila, abych mohla projít. Nezůstanu nepovšimnuta. Na všech stranách mě vítají překvapené pohledy a ustarané výrazy. Pak, jako vize ze snu, vidím v světle lampy přicházet tvář, kterou poznávám. O Bastienu Durandovi jsem snila mnohokrát za posledních osm let. Vypadá mnohem starší, než si ho pamatuji, ale jeho drsné rysy se nedají splést. Vysoký, široký, s tmavě blond vlasy a vytesanou čelistí; je snadné pochopit, proč jsem se do něj jako dítě zamilovala. Je to syn Alfy a dědic, a teď ke mně přichází s ustaraným výrazem v obličeji. Bastienovy stříbrné oči září ve tmě, dlaně má natažené smířlivě, jak ke mně přichází. Zahřmí s hlasitým prasknutím a strašidelné osvětlení promění jeho pohlednou tvář v něco opravdu zlověstného. Jeho muži se kolem mě rozestoupí a všechny mé dívčí fantazie zmizí. Přibližuje se ke mně mohutný Alfa vlk, další muž, který mi nechce nic jiného než ublížit. Když se přiblíží, jeho hluboký hlas mi pošle mráz po zádech a jeho uklidňující slova padnou na hluché uši: "Klid, vlčku." Těsně předtím, než se jeho prsty dotknou mé kůže, se bráním. Zablokuje můj první úder, sevře mi ruce kolem paží, ale zdá se, že se zdráhá použít jakoukoli skutečnou sílu. Jeho váhání mě zachrání, protože se mu vytrhnu, mlátím a kopu, dokud se neosvobodím a nerozběhnu se sprintem. Na jeden požehnaný okamžik si myslím, že bych mohla mít šanci, pak uslyším jeho hlas, hromový jako každá bouře. "Chyťte ji." Nařídí Bastien. "Hned."