„Miláčku, přišel nám dopis,“ řekla máma a křečovitě svírala červenou obálku v pěsti, jako by jí šlo o život. Odložila jsem misku s ovesnou kaší. „Od koho?“ „Ze školy, žádají si tvou přítomnost.“ „Jaká škola to dělá? Nevzpomínám si, že bych do nějaké školy psala, navíc přihlášky na vysokou jsou až za několik měsíců.“ „Ano… já vím.“ „Něco tady smrdí, mami. Vyhoď to.“ „Nemůžu.“ Hlas se jí zlomil. „Je to už čtvrtý dopis. Musíme to… zvážit.“ „Panebože, kdo to je?“ „Akademie McGregor… je to škola pro shapeshiftery.“ Oči mi přelétly z červeného ubrusu na kuchyňské okno, které mi poskytovalo dokonalý výhled na dub na mém dvorku. Škola pro shapeshiftery? Ztratila jsem cit v prstech a tváře mi zrudly. Neměli by mě chtít. „Miláčku, myslím, že bys měla…“ Máma Anya nedokončila větu. Co si myslela? Nemohla jsem tam jít. „Mami, já se neumím proměnit.“ Bylo mi osmnáct a stále jsem nedostala svého vlka. Byla jsem si docela jistá, že se už neobjeví. „Ty jsi to ještě neudělala,“ řekla máma a stále svírala dopis. „Nejsem vlk. Už nechci žít v zbožných přáních.“ Popadla jsem misku, zamířila k dřezu a pustila vodu. „Nejsem jako ostatní.“ Viděla jsem celý dvorek a do většího dvorku mého souseda. Žila jsem v EastWoodu, komunitě shifterů. Máma nebyla shifter a od té doby, co táta zmizel, ji život v komunitě vlků znervózňoval. „Škola požaduje, abys tam byla zítra, Gabbie. Žádají si tě už týdny. Myslela jsem, že odejdou, když nebudu odpovídat.“ „Ale já nemám vlka, co se chystají udělat? Nevěděla jsem, že je jen tak rozdávají.“ Máma zasténala: „Budou do toho chtít zapojit radu Alfy. Všichni shifteři musí chodit na akademii.“ „Je to proto, že jsem měla před měsícem narozeniny?“ „Z toho, co vím, většina shifterů se promění před osmnácti. Musí si myslet, že už jsi se proměnila.“ Znovu jsem se posadila ke stolu. Věděla jsem o tajemné akademii shifterů. Nemohla jsem spočítat, kolik lidí, které jsem znala, odjelo z města, aby ji navštěvovali. Upřímně jsem si myslela, že tam chodí jen vybraní. Když mi bylo patnáct, můj nejlepší kamarád Alex odjel z města, aby ji navštěvoval. No… on není obyčejný vlk. Je syn Alfy. Od té doby jsem ho neviděla ani o něm neslyšela. Samozřejmě bych věděla, kdyby zemřel. Byl by to temný den v smečce. Uvidím ho ještě někdy? „Musím odjet tak brzy?“ zeptala jsem se. Máma se posadila na prázdnou židli po mé pravici. Nechtěla jsem ji tady nechat samotnou. Ne že by to byla nebezpečná smečka. Alfa byl kdysi dávno kamarád s mým tátou, takže si myslím, že jsme chráněni. Nechci, aby byla osamělá. Můj táta se nevrátí a ona se příliš bojí, než aby se znovu snažila. „Ano, miláčku, je tam autobus, který tě odveze přímo do školy.“ „Jak dlouho tam budu?“ Zastrčila mi pramen vlasů za ucho: „Ještě jsi se tam ani nedostala a už myslíš na odjezd.“ „Být nová je těžké, mami. Nemluvě o tom, že jsem jediná bez vlka.“ „Oni ti pomůžou,“ trvala na svém. Kousla jsem se do rtu. Děti tady byly dost zlé. Všichni ode mě očekávali, že se proměním, ale já to neudělala. Vždycky se ptám, jestli se mnou něco není v pořádku. Necítím ani to spojení, o kterém ostatní vlci mluví se svými vlky. Ten můj je jen tichý nebo prázdný. Mrtvý. „Najdeš si spoustu přátel. Myslím, že jsi docela fajn holka.“ Zasmála jsem se: „Díky, mami. Myslíš, že ještě uvidím Alexe?“ Cítila jsem, jak se mi tváře trochu červenají. Představovala jsem si, že navenek je úplně jiný, doufala jsem, že uvnitř je stejný. Mámin obličej se rozzářil: „Ano, Alex. Byl to takový milý chlapec. Vidíš, už máš kamaráda.“ Vstala a odešla do obývacího pokoje. Šla jsem za ní, nechystala se snad brečet? Zápasila se zásuvkou na stole, na kterém stála obrovská ošklivá lampa, kterou jí dala moje babička. Otevřela ji a hrabala se v ní, dokud nevytáhla řetízek. „Co to je?“ zeptala jsem se. Podala mi lesklý stříbrný řetízek. „Byl to tvůj táta, myslím, že by sis ho měla vzít. Myslím, že ti ho nechal. Nikdy si tu věc nesundal.“ Měl přívěsek šípu a sekery zkřížené dohromady. Nechala jsem studený kov dopadnout do dlaně. Pamatovala jsem si, jak mu visel na hrudi, když jsem byla malá. „Měla by ses připravit, Gabbie,“ řekla máma tiše. „Já jen… je to tak brzy. Nechci tě opustit…“ „Ach… Gabbie.“ Ovinula mě rukama a já ji stiskla. „Budu v pořádku.“ *** Měla jsem před sebou jeden kufr a batoh. Autobus, který mě vezl do mého nového domova na nevím jak dlouho, byl prázdný a řidič se na mě díval, jako bych mu kopla do psa. „Bude to v pořádku, Gabbie,“ usmála se máma, ale její oči už se tak nesmály. Přikývla jsem. Nemohla jsem uvěřit, že odjíždím domů. Teprve teď mi došlo, že už se nebudu probouzet ve svém vlastním domě. Ne na nějakou dobu. Doufala jsem, že se mýlí. Zjistí, že nemám vlka, a pošlou mě domů. Pořád by mě škádlili, ale aspoň bych byla na známém místě. Máma mě objala: „Všechno bude v pořádku. Musíš jít, miláčku.“ „Já vím. Pokusím se volat každý den.“ „To bude skvělé.“ Jízda autobusem mi připadala jako pět hodin. Usnula jsem se sluchátky na uších a poslouchala hudbu. Houpání autobusu mě probudilo. Rozsvítila se světla a já musela zamrkat, abych se přizpůsobila světlu. „Konečná stanice, slečno,“ zachraptěl řidič autobusu. Přehozenou tašku přes rameno jsem se vykolébala z autobusu. No, tady byl domov. Středověký hrad, který vypadal posedlý démony. Ještě lépe lidé, kteří se proměňovali v zuřivé bestie. Světla z autobusu osvětlovala vchod. Před dveřmi stála žena v dlouhém plášti a klobouku. Položila jsem si ruku na hruď. Myslela jsem, že je to duch. „Vítejte, slečno Chambersová.“ „Díky?“ Co byla, správkyně? Otočila se a pokynula mi, abych šla dál. „Škola oficiálně začíná zítra. Noví studenti spí na noc v síni Heleny, dokud nebudou zařazeni do svých správných kolejí. Bohužel, jste jediná nová studentka.“ „Proč?“ „No… někteří přijíždějí první den. Některé roky nemáme žádné nové studenty.“ Zastavila jsem se, tohle mi nepřipadalo správné. „Promiňte, paní…“ „Ředitelka Athéna.“ Narovnala páteř. „Paní ředitelko… nemyslím si, že bych tu měla být. Nikdy jsem se předtím neproměnila. Nevím, proč jsem tady,“ řekla jsem téměř šeptem. „To, že jsi se ještě neproměnila, neznamená, že nejsi vlk, který sem patří.“ Pokračovala v chůzi a očekávala, že ji budu následovat. Jediný další zvuk byly naše boty klapající o mramorovou podlahu. „Co se stane, když se nebudu moci proměnit?“ „Tuto hranici překročíme, až se k ní dostaneme, slečno Chambersová. Zítra vás čeká velký den.“