Xavierova slova naznačovala, že od nynějška bude jíst jídla, která mu připraví. Připadalo jí to jako běžet deset kilometrů a minout první kilometr. Zdálo se to malé a bezvýznamné, protože ji čeká ještě dlouhá cesta, než se oba budou cítit natolik dobře, aby se oslovovali jako přátelé, ale cítila se povzneseně a šťastně, alespoň teď mu ukázala, že jí věří, za boží milosti. "A večeře taky?" zeptala