Říkali, že manželství je hrob lásky. Mně se to zdálo skvělé. Raději budu mít pohodlné místo odpočinku, než abych zemřela bez hrobu, vystavená živlům. Po dvou měsících pečlivého šití jsem konečně dokončila své svatební šaty. Zářivě se třpytily pod světlem. Představila jsem si sebe v nich – za pár dní, jak kráčím uličkou s mužem, kterého miluji – a usmála jsem se. Čekala jsem na tento den od svých 19 let. Po šesti letech konečně spočinu v tomto hrobě lásky ve věku 25 let. Můj sen se přes noc rozplynul. Cherry Birkinová, moje asistentka, zavolala a zeptala se: „Tay-Tay! Pan Kennedy dnes ráno přijel a vzal svatební šaty. Bere je domů, že?" Ještě rozespalá jsem odpověděla: „Vzal si moje šaty?" „Jo. Ehm, víš o tom něco?" „Hned se ho na to zeptám." Moje mysl se mírně vyjasnila, ale stále jsem nemohla přijít na to, proč to udělal. Náš dům už byl plný věcí na tu událost. Nebylo tam místo pro šaty, takže jsem si je plánovala vzít domů den před svatbou. Edward mi nezvedal telefon. Už jsem se chystala zavolat znovu, když mi zavolal on. „Vzal jsi ty šaty, Ede?" zeptala jsem se rovnou. „Vzal." Zněl vyčerpaně. Jeho odpověď vyšla jako sténání a já jsem pocítila bodnutí úzkosti. „Jsi v pořádku? Zníš, jako by ti nebylo dobře," řekla jsem. Několik minut byl potichu, než náhle prohlásil, téměř tiše: „Zrušme naši svatbu." Byla jsem ohromená. „Cože?! Proč?!" „Maddie diagnostikovali rakovinu v pozdním stádiu. Doktor řekl, že jí zbývají jen tři měsíce života," odpověděl Edward. V tu krátkou chvíli jsem si myslela, že Bůh konečně věnoval pozornost. Konečně té ženě dopřává, co si zaslouží. „Co to má společného s naší svatbou?" „Maddie má poslední přání. Chce si mě vzít, než zemře," odpověděl Edward. Než jsem stačila cokoliv říct, dodal: „Vím, že to není nejrozumnější žádost, ale nemůžeš jí aspoň jednou splnit její sen? Projev trochu soucitu s někým, kdo je na odchodu?" Spadla mi čelist. Byl to nějaký zvrácený vtip? Uchechtla jsem se. „Ty se vůbec slyšíš, Edwarde Kennedy?" „Vím, co říkám, Taylor. Musím jí splnit poslední přání. Musím si ji vzít," řekl pevně. „Vím, že to není vůči tobě fér, takže ti dám 50 % akcií mojí společnosti jako kompenzaci. Prosím, zvaž to." Moje tělo znecitlivělo. „A když odmítnu?" „Zabije tě to být trochu empatičtější? Je to tvoje sestra!" vyjel na mě. „Nech ji mít její přání, aspoň jednou. Nemůžeš?" Co to bylo za nesmysl?! „Sakra, mám se bát, že s ní umřeš, jen abys s ní byl pohřbený?" odsekla jsem posměšně. „Taylor!" Zavrčel skrz zuby. Pak náhle řekl: „Přivezl jsem ty šaty do nemocnice. Máte stejnou velikost, takže jí budou dobře sedět." V pozadí se ozval známý hlas: „Eddy! Maddie je vzhůru!" „Už jdu!" odpověděl spěšně. „Nenech mě čekat na tvoji odpověď, Taylor." Hovor skončil takhle. Věděla jsem, kdo to byl – Cameron Thompsonová – současná manželka mého otce a moje nevlastní matka. A samozřejmě Maddieina matka. Netušila jsem, že se Edward stal jejím oblíbencem. Sevřela jsem telefon s odporem. Maddieina matka mi před lety ukradla otce, a teď mi Cameronina dcera ukradla snoubence. Ironie osudu! Před více než deseti lety se moji rodiče rozvedli. Můj otec nečekal ani tři měsíce, než si vzal Cameron, která přišla s párem dvojčat. Vždycky byli jeho. Získala jsem nevlastního bratra a nevlastní sestru, jen o dva roky mladší než já. Otcova nevěra začala brzy. Moje matka byla zuřivá. Zažalovala mého otce a požadovala přehodnocení rozdělení jeho majetku. Byla jsem si jistá, že se snaží zajistit mé dědictví, než mě ta rozvracečka rodin úplně obere. Můj otec byl krutý. Odmítl žádost mé matky a získal podnikání mých prarodičů z matčiny strany, čímž ji nechal bez finanční podpory. Můj dědeček, zasažený šokem, onemocněl. Jeho stav se stal kritickým a rodina se ocitla v zoufalé situaci. Moje matka prodala naše nejcennější věci a cokoliv, co se dalo zpeněžit, aby financovala jeho léčbu, ale i tak zemřel. Byla to pro moji matku zdrcující rána. Vina se změnila v depresi po nervovém zhroucení a brzy poté jí diagnostikovali rakovinu prsu a zemřela. Můj otec jí to udělal. Jejich smrt byla pro moji babičku i pro mě zničující. Tehdy jsem přísahala, že získám zpět všechno, co patřilo mé matce… i s úroky. Díky svému vlastnímu úsilí se mi podařilo pozvednout své podnikání do nových výšin. Zároveň jsem se zasnoubila se svým přítelem z dětství a milencem, Edwardem, dědicem rodiny Kennedyových. Myslela jsem si, že tento vztah znamená získat podporu od někoho, koho miluji, a že moje úspěchy s tím jen porostou. To bylo až do chvíle, kdy mi tahle mrcha ukradla snoubence těsně před svatbou! Odkdy se Edward tak sblížil s Maddie?! Bylo to v době, kdy mu darovala krev? Bylo to, když pro něj vařila? Nebo to bylo v ten osudný den, kdy Maddie v 18 letech veřejně prohlásila svou lásku k Edwardovi a tvrdila, že raději zemře, než by si ho nevzala? Edward a já jsme v té době už byli spolu, ale všichni ji za to chválili. Říkali, že je odvážná! To bylo všechno, co bylo potřeba, Edwarde? A co všechny ty oběti, které jsem pro tebe udělala já? A co ty doby, kdy jsem ti darovala krev víc než pět let, dokud tvůj stav nezmizel? A co ty dny, kdy jsem se učila a zvládla bylinné vaření, abych ti pomohla uzdravit se? A co ty mnohé bezesné noci a vyčerpané dny, které jsem strávila u tvé postele, když ti bylo příliš špatně na to, abys opustil nemocnici? Ty doby, kdy mé srdce bolelo starostí a obavami? Stačilo, aby Maddie dostala rakovinu, a ty mě bodneš do zad. Zrušíš svatbu, na kterou jsme se měsíce připravovali, jen abys byl s ní! Zvlhly mi oči, ale potlačila jsem slzy. Nebudu brečet pro hovno. A nepotřebuju ničí lítost – zvlášť ne svoji vlastní. Všechno to utrpení, které jsem vytrpěla od rodiny Jonesových, mě naučilo, jak zbytečné slzy jsou. Jediný způsob, jak jít dál, je bojovat! Zavolala jsem mu znovu. „Chci celou společnost, Edwarde. Dej mi ji a zruším naše zasnoubení. Pokud s tím souhlasíš, můžeme začít sepisovat…"