„HEJ, APOLLO!“ Isla pozdravila svého bratra, který právě přišel domů. Podívala se na hodiny na zdi, a bylo už pět ráno. „Našel jsi ho?“ zeptala se a přistoupila blíž k bratrovi, který se na ni teď mračil. „Co? Jen se ptám, jestli jsi ho našel,“ řekla a usmála se. Apollo přikývl, čímž se Islin úsměv rozšířil až k očím. „Skvělé!“ zvolala. „Uřízni ty svoje fantazie o tom chlapovi, Islo. Není pro tebe dobrej. Zero je jako tvůj starší bratr,“ pronesl Apollo a zamířil k jejich prostorné kuchyni. „Jo, jasně. Řekl jsi mu, že bude můj poslední tanec?“ zeptala se s nadšením v hlase. Apollo na ni pak zamračil. „Slibovala jsi mi, že nebudeš fantazírovat…“ „Velkej brácho, já vím, jo? Mimochodem, co si dáš? Sójový boby nebo horkou karamelovou kávu?“ zeptala se a přešla na druhou stranu kuchyně. Apollo se zamračil. „Karamelovou kávu. Měla bys nechat tyhle práce služebnou…“ „Brácho, už jsem velká a máme jenom Nanu Norm a ta už je stará. Zase odbočuješ od hlavního tématu,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Zero přijde a už souhlasil s tou zatracenou…“ „Brácho! Nenadávej! Je tu dítě,“ přerušila ho a zvedla ruku. Apollo zvedl obočí. „Jo, naše dítě. Takže, ani se neopovažuj mít kluka, jo? Jsi moc mladá. Měla by ses soustředit nejdřív na studia.“ „Ano, otče,“ odpověděla a zasmála se. Apollo jen zavrtěl hlavou. Jeho sestra je opravdu hravá. Je to hvězda, která dává světlo jejich životu. Je příliš veselá a vždycky vidí věci pozitivně. Je příliš čistá a nevinná, za boží milosti. „Takže, Zero…“ „Zase Zero?“ zeptal se a na čele se mu objevily vrásky. Isla se usmála a ukázala gesto míru. „Jen jsem šťastná a víš, že je to moje láska už od tý doby, co…“ „Láska, nebo už se u tebe něco vyvíjí, hmm?“ Okousla si spodní ret a pokračovala v tom, co dělala. „J-jenom láska…“ zamumlala. „Buď si tím jistá. Soustřeď se na studia, příští měsíc už budeš vysokoškolák. Budeš bydlet na koleji…“ „Ne! Nechci to. Budu bydlet v bytě s mojí nejlepší kamarádkou. S mámou už jsme o tom mluvily,“ řekla a podívala se na něj. Apollo si hluboce povzdechl. „Vezmi s sebou Nanu Norm, dobře?“ „Co jsem? Pětiletý dítě?“ odsekla a položila před něj šálek karamelové kávy. Přitáhla si židli naproti němu a posadila se. „Ano. Pořád jsi pro nás miminko. Víš, že máma je pořád zaneprázdněná těmi služebními cestami a nemůže tě pořád vidět. Já taky musím řídit vlastní firmu. Taky tě nemůžu pořád vidět. Vyrůstáš a my chceme jen to…“ „Už vím, jak se o sebe postarat, brácho. Znám svoje hranice.“ Apollo si povzdechl. „Ty nevíš, jak tenhle svět funguje, Islo.“ Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Nevěděla jsem, že přiblížit se k tobě mi přinese určitou životní lekci. Neboj se, můj úžasný bratře. Udělám, co bude v mých silách, abych na vás s mámou byla hrdá,“ pronesla. Apollo se usmál. „My víme. A zlato, ty už na nás děláš hrdýma vždycky,“ řekl a mrkl na ni. „Aww. Jsem opravdu polichocená. Mám tě ráda.“ Apollo zvedl obočí. „Hmm… není u tebe obvyklé říkat taková slova svému velkýmu bráchovi,“ ušklíbl se, „co chceš?“ Zazářila úsměvem. „Můžu strávit noc s Beccou?“ Apollo se zamračil. „Přespat?“ Přikývla a snažila se vypadat před svým bratrem co nejroztomileji. „Můžu?“ „Ne.“ „Eh! Apollo, no tak. Není to tak, že bych šla někam jinam. Zeptej se Beccy, jestli chceš,“ řekla. „Pokud si dobře pamatuju, to samý jsi mi říkala i před pár měsícema. Ale kam jsi šla? Šla jsi s kamarádkou do baru, převlečená za dámu jejich věku, protože jsi byla vysoká, a pila jsi.“ „Udělala jsem to jen jednou. A přísahám, že se jenom budeme bavit. Můžeš jít s náma, jestli chceš,“ řekla, ale na rtech jí pohrával úsměv. „Ani náhodou.“ Pak vyprskla smíchy a přestala, když se na ni bratr zamračil. „Přestanu! Ale měl sis vidět ten výraz, když zmiňuju Beccy jméno.“ Apollo se napil ze šálku a pak vstal. „Jdu nahoru. Pamatuj si, co jsem ti říkal. Žádný fantazírování o Zerovi a žádný přespávání.“ Zamračila se. „Moc prosím?“ řekla a sepjala ruce. „Ne.“ „Fajn! Tak pozvu Beccu sem.“ „Ne!“ Zvedla obočí. „A proč? Jsem taky majitelka tohohle domu a mám právo pozvat si kamarádku,“ prohlásila. Apollo si promnul kořen nosu. „Dobře. Můžeš jít. Ale zavolej mi, až tam budeš. A prosím tě, zase to nepoužij jako alibi a nechoď do baru. Pořád jsi nezletilá, Islo.“ Zasalutovala a usmála se. „Ano, ano, kapitáne,“ odpověděla. Apollo jen zavrtěl hlavou a odešel z kuchyně. Když byl pryč, radostně vyskočila! „Jo!“ No, věděla, že její bratr nemá Beccu rád, protože se mu tak trochu líbí. No, vždycky jí říkal, ať přestane fantazírovat o Zerovi. Nicméně, Apollo sám fantazíroval o její nejlepší kamarádce. Když skončila v kuchyni, vyšla nahoru a zavolala své kamarádce. Vytočila její číslo a už po třech zazvoněních zvedla telefon. „Becco!“ zvolala. „Co se děje, Islo!“ ozvala se podrážděně dáma na druhé straně. „Můžeš trochu ztlumit hlas?“ Isla si dokázala představit, jak Becca protočila očima. „Mám pro tebe dobrou zprávu.“ „A-ha?“ „Apollo souhlasil a budu tam před pátou. Takže…“ „Perfektní! Musíme se připravit na dnešní večer,“ odpověděla Becca. „Jo, jasně! A jsem super nadšená!“ Becca se na druhé straně zasmála. „Jo, to slyším z tvého hlasu. Mimochodem, podle mýho zdroje tam bude i Zero.“ Když uslyšela jeho jméno, srdce se jí rozbušilo a v břiše jí přelétli motýlci. „Skvělé!“ „Nicméně, existuje možnost, že tam bude i tvůj bratr.“ Při té myšlence jí úsměv zmizel. „Musíme se připravit na opatření. Každopádně, vidět ho bude v pohodě,“ odpověděla. Becca se na druhé straně tiše zasmála. „Já vím. Tak se uvidíme.“ „Uvidíme se. Ahoj!“ řekla a ukončila hovor. Hodila se na postel a zírala na bílý strop, oddávajíc se hlubokým myšlenkám.