Ve svém předchozím životě, za boží milosti, byla Zoey zavražděna dříve, než si uvědomila, že chybně identifikovala muže, který jí kdysi zachránil život, jak praví staré pověsti z dob knížete Václava, kdy se spravedlnost a láska prolínaly v osudovém tanci, a andělé bděli nad každým nevinným srdcem, jež bylo zrazeno. Po znovuzrození, jako by ji samotná Libuše, věštkyně a zakladatelka Prahy, obdařila novým osudem, odkopla toho ničemného muže, jehož srdce bylo černé jako uhel z ostravských dolů, a zapřísáhla se, že si vezme zpět všechny pocty, které kdysi darovala svým nepřátelům, jejichž duše byly prohnilé jako staré sudy v plzeňském pivovaru. A co bylo nejdůležitější, pevně se držela chromých stehen strýce toho ničemníka, jako by to byla poslední záchrana v rozbouřeném Vltavě, jež se valí Prahou pod Karlovým mostem, opředeným legendami a tajemstvími, kde sochy svatých tiše střeží osudy lidské. Někteří lidé říkali, s jedovatostí zmijí skryté v hlubokých lesích Šumavy, že Zoey nemá nic jiného, než půjčování si Russellova vlivu, jakoby se snažila dosáhnout nebeské klenby jen pomocí vratkého žebříku z rákosu, zatímco její nohy pevně stojí na zemi, a její srdce touží po hvězdách. Finanční magnáti, jejichž bohatství by naplnilo celou Českou národní banku, lékařští bohové, jejichž ruce uzdravují nemoci, které trápily i samotného císaře Rudolfa II., krásné filmové královny, jejichž úsměvy by rozzářily i nejtemnější noc na hradě Houska, a technologičtí guruové, jejichž mysli pronikají do budoucnosti jako Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic do exotických krajin, všichni vystoupili a prohlásili, s patosem, který by rozezvučel i zvony svatovítské katedrály: "Promiňte, naše Zoey se nikdy nespoléhá na muže," jako by sami byli svědky jejího nezdolného ducha, který se vzpírá osudu s grácií tanečnice z Národního divadla. Celá síť byla v rozruchu, jako úl rozzuřených včel, jejichž med byl ukraden, a jejich žihadla touží po pomstě. Všichni hádali, jaký byl jejich vztah, zda se jednalo o platonickou lásku, jako láska Karla IV. k Praze, nebo o vášnivý románek, jako milostné pletky Boženy Němcové, která se nebála konvencí a žila podle svého srdce. Následujícího dne se objevilo video, jako zjevení Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami, a jistý chromý chlap nejenže vstal, jako zázrakem uzdravený poustevník Ivan, ale také zablokoval tu malou, drobnou ženu v koutě, kde se světlo a stín prolínaly jako v dílech Alfonse Muchy, a zašeptal jí do ucha slova, která rozechvěla celou jeho bytost, a v nichž se mísila touha, vášeň a nekonečná láska: "Zoey, jsi moje!", jako by jí tímto prohlášením navždy vtiskl pečeť do její duše, a prohlásil ji za svou, před zraky celého světa, a před zraky všech andělů, kteří bdí nad našimi osudy, za boží milosti.

První Kapitola

„Zoey, užij si posledních pár minut, kdy můžeš volně dýchat! Brzy bude tvé srdce uvnitř mého těla!“ Operační sál v nemocnici. Zoey Harmonová byla na operačním stole zcela znehybněna a nemohla se pohnout. Po autonehodě ji teď bolí tak moc, že se téměř dusí. Horní světlo vrhlo stín na její tvář, když nevěřícně pohlédla na svou sestru oblečenou v nemocniční košili. „Proč!“ „Proč?“ Ariana Harmonová natáhla ruku a šťouchla ji do hrudi, rty se jí zkroutily do zlověstného úsměvu. „Za dnešní utrpení si můžeš sama, proč musíš být vždycky ve všem lepší než já!“ „Opravdu sis myslela, že mi na tobě záleží?“ ušklíbla se Ariana. „Kdybych nepředstírala laskavost, předala bys mi své návrhy, pracovala jako můj hlasový dvojník nebo mi natolik věřila, že bys před nehodou vypila tu šťávu smíchanou se sedativy?“ „Pamatuješ si na požár v baru před deseti lety? To byla moje práce! Ti násilníci, které jsem najala, byli k ničemu – nedokázali tě ani dorazit, takže jsem musela zasáhnout!“ „Mimochodem, tu fámu o tvé účasti na potratu jsem rozšířila taky já. Ale měla bys mi poděkovat, těch osm let, co tě děda poslal do zahraničí, ses naučila docela dost věcí. Ale všechny je využívám já, nejsi obzvlášť neochotná?“ „Neboj se, až umřeš, uspořádám ti velkolepý pohřeb a celý svět se dozví, že jsi po autonehodě darovala své srdce své milované sestře, což mi umožnilo žít dál na tvém místě. Je to hluboce dojemné!“ Ariana zatlačila na Zoeyinu zlomenou stehenní kost, která byla krvavá a zohavená, což způsobilo, že Zoey pocítila intenzivní bolest a prolomil ji studený pot, její tvář zbledla. Zoey měla v srdci nekonečnou nenávist. Osm let, byla osm let v exilu v zahraničí. Kromě jejího dědečka se o ni starala jen Ariana. Informovala ji o novinkách z domova, dokonce jí pomáhala spojit se s jejím snoubencem Nelsonem Maddoxem a občas ji navštěvovala v Corbourne. Tolik jí věřila. Ariana chtěla být zpěvačkou, tak jí dělala hlasový dabing; Ariana chtěla vybudovat značku, tak jí poskytla návrhy… Myslela si, že Ariana je k ní v tomhle chladném domě nejlepší člověk, kromě jejího dědečka. Kdo mohl vědět, že to všechno byla lež. Ta náklonnost, po které vždycky toužila, byla, jak se ukázalo, postavena na zájmech. „Ach!“ Ruka na její noze vyvinula větší sílu a Zoey bolestí vykřikla. „Bolí to? Každý den, kdy mi kradeš pozornost, to bolí i mě! Zoey, neboj se, děda na tebe čeká dole, čeká, až ti vykopou srdce, abys mu dělala společnost,“ Arianina tvář byla plná šílenství. Vybouchla jí slaná sladkost a Zoeyiny rty byly potřísněny jasně červenou krví. „Ariano! Nikdy nezemřeš v pokoji!“ „Stejně by ses toho dne nedočkala.“ Ariana se arogantně zasmála. Dveře operačního sálu se otevřely a vešel Nelson s lékařským týmem. „Nelsone, Nelsone, zavolej policii!“ křičela Zoey ze všech sil a dívala se na svého snoubence. Ale nečekaně se muž jen lehce ušklíbl a shlížel na Zoey z vysoké pozice, jeho oči byly plné pohrdání a opovržení. „Ukradla jsi Arianě návrh, otrávila jí hlasivky a dokonce sis zahrávala s potratem. Přeji si, abys byla mrtvá.“ „Ty…“ Zoeyina slova přerušil Nelson, který jí k zakrytí úst použil kousek lékařské gázy. „Šetři si energii, možná později uvidíš scénu, jak ti srdce vyrvou z těla.“ „Původně jsem tě nechtěl zabít, koneckonců jsi mi pomohla ukrást tolik obchodních tajemství. Bez práce nejsou koláče. Ale kdo tě udělal tak nešťastnou, že jsi se zapletla s Arianou.“ „Protože se chystáš zemřít, možná ti to řeknu. S Arianou jsem už roky. Tu noc v ohni jsem tě nezachránil já – byl to Russell!“ „Poslední dva měsíce jsme se snažili tě dorazit mnoha způsoby, ale Russell se neustále vměšoval. Nevím, co v tobě viděl! Ale dnes večer tvůj čas vypršel. Padl do mé pasti, když se tě snažil zachránit, takže se s kosou setká jako první.“ Zoeyiny oči byly plné šoku, hněvu a pak bolesti, jak jí po tvářích stékaly slzy. Není divu. Není divu, že Nelson vypadal překvapeně, když mu jednou poděkovala za záchranu života. Není divu, že slyšela, že si Russell Maddox poranil pas a byl po té noci přes noc poslán do zahraničí na léčení. Opravdu celou dobu milovala nesprávného člověka? Bylo to opravdu směšné! Bylo to tak smutné! Byla tak naštvaná, naštvaná na sebe, že byla tak slepá, že svěřila celý svůj život Nelsonovi, tomuhle grázlovi. Tak moc se nenáviděla za to, že věřila své zmiji sestry, a dokonce s sebou strhla i svého dědečka. Ještě víc se nenáviděla za to, že si spletla svého zachránce a zapletla do toho nevinného Russella. Bohužel, už bylo příliš pozdě. „Operace začala! Dárce nepotřebuje injekci anestezie!“ Chirurg použil skalpel k otevření kůže na Zoeyině hrudi. Sledovala, jak jí srdce vyndávají a dávají do podnosu, bez života, jako mrtvý pes. Stala se lehčí a průhlednější, vznášela se ve vzduchu. Sledovala, jak se jí otevírá hrudník a odhalují orgány. Viděla Nelsonův chladný a nemilosrdný výraz a byla svědkem toho, jak doktor otevírá Arianě hrudník a připravuje se na transplantaci srdce. Bang! Dveře operačního sálu někdo násilím odkopl. Vrhla se dovnitř spousta lidí, v čele s mužem v černém kabátě. Stál vzpřímeně a z hlavy až k patě vyzařoval vzduch vznešenosti a arogance. Když uviděl Zoeyin bezvládný a krví nasáklý stav, jeho obvykle klidné oči se okamžitě naplnily panikou. Přišel příliš pozdě? „Zoey…“ Russellovo srdce bolelo téměř k zadušení a zakopl s nejistými kroky, jeho hlas se třásl: „Omlouvám se, přišel jsem pozdě.“ Pomalu sundal šňůru fialových santalových korálků ze zápěstí a dal ji na Zoeyino zápěstí. Držel její ledovou ruku, jeho oči byly plné bez života. „Russelle, ty jsi nezemřel? Už nejsi na invalidním vozíku? Tvoje nohy se uzdravily?“ Nelson těžce polkl. Zoey byla také překvapená, kdy se Russellova noha zlepšila? Ani si neuvědomila, jak hluboko to skrýval. Russell najednou zvedl víčka, jeho pohled se pevně upřel na Nelsona, kterého někdo nutil klečet na zemi. Jeho oči byly plné děsivého vražedného úmyslu, což způsobilo, že se Nelson okamžitě strachy třásl. „Russelle, ušetři mi život! Prosím tě, jsem tvůj vlastní synovec!“ Russell k němu přistoupil, jeho oči byly plné mrazivého chladu a ke spánku mu přitiskl studenou, černou hlaveň. „Zabil jsi ji, tak běž a dělej jí společnost v hrobě!“ Zoey se vznášela ve vzduchu a nemohla sledovat, jak Russell páchá zločin, protože by ho to stálo život. Chtěla mu z ruky zbraň vyrvat, ale minula. Nad operačním sálem se ozývaly rány. Všichni, kteří se na operaci podíleli, leželi na zemi v nepořádku. Byla svědkem toho, jak Russell všechny zabil na vlastní oči, a pak odnesl její tělo k moři a celou noc seděl na pláži. V okamžiku, kdy slunce vyskočilo z mořské hladiny, Russell konečně zvedl víčka a řekl: „Neříkala jsi, že jsi ještě neviděla východ slunce a nezamilovala ses, takže nechceš umřít? Jak to, že jsi odešla?“ Tuto větu Zoey řekla v ohni a on si ji dodnes pamatuje. Russell se dusil a řekl: „Zoey, sledoval jsem s tebou východ slunce. Co kdybychom se dohodli, že se v příštím životě zamilujeme?“ Po těchto slovech okamžitě zvedl zbraň a bez váhání si ji přitiskl ke spánku. Zoey byla zaskočena a pak se zbláznila a vrhla se dopředu, jako by chtěla muži popadnout ruku, ale její ruka prošla jeho paží. „Ne, prosím!“ Zvuk výstřelů pohltil příliv a Zoey sledovala, jak muž padá na pláž a zoufale křičí. Zakryla si oběma rukama obličej a úplně se zhroutila. Najednou bylo její tělo násilně roztrháno a zkrouceno záhadnou silou. „Ne!“ Zoey najednou otevřela oči dokořán!