Pohled Xadena „Odvezte mě domů, prosím,“ vydechl jsem. „A kvůli ničemu nezastavujte.“ Můj řidič přikývl. „Jistě, princi Xadene, pane.“ Byl to dlouhý, předlouhý den… a já netoužil po ničem jiném než jet domů a odpočívat. Dnes večer jsem se setkal s dcerou dalšího Alfy. Teoreticky vzato byla ta dívka dokonalá – vystrojená do posledního detailu v tom nejlepším oblečení, vzdělaná jak v povinnostech smečky, tak v pravidlech vysoké společnosti, a to vše podpořené působivým rodokmenem Alfy, který byl téměř hoden koruny. Podle všech měřítek byla ideální kandidátkou na Lunu pro prince Alfu. Ale… nic jsem k ní necítil. Každé slovo, které pronesla, každý pohyb, který udělala, působil nacvičeně. Stáhl jsem okénko. Jak jsme projížděli hlavním městem, míjejíc jednu budovu za druhou, chladný večerní vzduch mi pomáhal se uklidnit. Netrvalo však dlouho a ocitl jsem se v části města, kterou jsem neměl zrovna v lásce. Diamantová klec. Slavný nevěstinec hlavního města. Nebylo tam nic než opilci, úchylové a potíže… místo, kterému jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Chystal jsem se okénko zavřít, když mě znenadání něco udeřilo do nosu. Obklopila mě ta nejsladší, nejlahodnější vůně, jakou jsem kdy cítil… jako něco ze snu. „Řidiči, zastavte,“ rozkázal jsem. „Hned.“ Auto podle pokynu prudce zabrzdilo. Dělicí stěna se pomalu stáhla a odhalila mého mírně znepokojeného řidiče. „Je… všechno v pořádku, Výsosti?“ Nevěnoval jsem mu pozornost. Bez ohledu na cokoliv jsem musel najít zdroj té nádherné vůně. Vystoupil jsem z auta a sledoval pachovou stopu do tmavé, vlhké uličky, která vedla za nevěstinec. A když jsem do té uličky nahlédl, našel jsem to: vyděšenou mladou ženu, oblečenou skromně v prostých šatech, obklíčenou skupinou agresivních opilců. Prostitutka? Nemožné. Jak by mohla tak krásně vonět? Sledoval jsem, jak k ní ti nízcí tvorové natahují své špinavé ruce – a viděl jsem rudě. Než jsem se nadál, zařval jsem z plných plic vší silou, jakou dokázala má královská krev Alfy mobilizovat: „NECHTE JI BÝT!“ Matně jsem zaslechl, jak si jeden z mužů odfrkl. „Couvni, hrdino, a najdi si svou vlastní d—“ „Počkat. Ten obličej poznávám…“ vykoktal další. „…Do prdele… t-ty jsi…“ Přistoupil jsem k nim a k dívce, kterou zahnali do kouta, a vražedně jsem na ně zíral. Cítil jsem zvrácené potěšení, když jsem viděl, jak se v mé přítomnosti krčí strachy. „Jestli víte, co je pro vás dobré,“ zavrčel jsem, „zmizte.“ A s tím utekli z uličky jako havěť, kterou byli. Obrátil jsem pozornost k dívce. „Nechte… já ne… nechci…“ šeptala. „Co se stalo?“ naléhal jsem. „Byli to… vaši klienti?“ Vteřinu poté, co ta slova opustila má ústa, mě zalila vlna trapného napětí a rozpaků. Nebyl jsem si jistý, zda to byla vhodná otázka pro tu nebohou dívku, ale čím více informací jsem měl, tím lépe jsem mohl situaci vyřešit. Líně zavrtěla hlavou, v naprostém rozporu se strachem, který jí stále zůstával ve tváři. „Ne… tady… J-já odtud nejsem…“ huhňala a já si uvědomil, že problém je vážnější, než jsem mohl tušit. „T-To pití… chutnalo… chutnalo divně…“ Zatnul jsem čelisti. Tu dívku nadrogovali. „Ne… nelíbí se mi t-tady…“ mumlala. V jejích zakalených očích se začaly hromadit slzy a já ji rychle objal paží kolem chvějícího se těla, nejistý, zda ji chci utěšit, nebo ji jen udržet na nohou. „Ch-chci… odejít… prosím…“ Víc jsem slyšet nepotřeboval. Vzal jsem ji do náruče a odnesl ji ke svému autu. „Nebojte se,“ řekl jsem uklidňujícím tónem, když jsem ji pokládal na koženou sedačku, a ignoroval přitom vylekané poznámky mého řidiče. „Budete v pořádku. Kde bydlíte?“ „Je to daleko… pryč odsud…“ zašeptala. „Jeďte k nejbližšímu hotelu.“ Můj řidič vypadal na okamžik ohromeně, ale vzpamatoval se. „A-Ano, pane.“ Říct, že cesta do hotelu byla nejdelší jízdou mého života, by bylo slabé slovo. Být uvězněn v tak stísněném prostoru během silné, drogami vyvolané říje, se zdálo dívčin stav jen zhoršovat. Nekontrolovatelně se ošívala, celou dobu kňučela, dýchala a sténala, a její vůně touhy jen zesilovala. Když jsem ji tak viděl… když jsem ji tak cítil… začalo se ve mně něco probouzet. Uklidni se, Xadene. Asi máš o ni jen strach. Nadechl jsem se. Musel jsem se soustředit. Jakmile jsme byli konečně v soukromí hotelového pokoje – nehledě na zvědavé pohledy personálu cestou nahoru – dovedl jsem ji k posteli a posadil ji. „Tady budete v bezpečí,“ řekl jsem stroze. „Zůstaňte, jak dlouho budete potřebovat.“ „P-počkejte.“ To bylo maximum, jak jsem jí mohl pomoci, aniž bych ztratil další část svých smyslů. Ještě chvilku a její vůně by mě zahnala do kouta, což ani jeden z nás teď nepotřeboval. Nebyl jsem ochotný ji zneužít, bez ohledu na to, jak moc jsem byl její přítomností očarován. Musím odejít a zamknout za sebou dveře. „Přeji vám hodně štěstí.“ Začal jsem odcházet ke dveřím, když mě najednou ruka chytila za paži. Vzhlédla ke mně zpoza tmavých, dlouhých řas, oči černé a divoké touhou, přesto rozšířené strachem a zmatkem. Její třesoucí se ruce se mé paže držely jako o život. „Co mám d-dělat…?“ Zmateně jsem se zamračil. „Jste panna?“ Její tvář zrudla a ona přikývla, aniž by přerušila oční kontakt nebo řekla další slovo. Okamžitě jsem ucítil píchnutí u srdce – nemohl jsem si pomoci, ale soucitil jsem s tou dívkou, jak opuštěná a vyděšená se musela cítit. A zároveň jsem k ní byl neuvěřitelně přitahován – ta okouzlující nevinnost… ty růžové, šťavnaté rty a jemný poprašek pih skrytý za neupravenými vlasy a hadry… ta temná touha, která vířila v jejích očích. Teprve jsem ji potkal a už byla tak nepodobná jakékoli dceři Alfy, kterou jsem kdy poznal. Zůstat by byl příšerný nápad, ale jak jsem ji tam mohl nechat samotnou? Proti svému zdravému rozumu jsem se posadil vedle ní. „Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se jemně. „… Maeve…“ „Chcete, abych vám pomohl cítit se lépe?“ Pohled Maeve Pomohl? Kdybych byla při smyslech, možná bych si vzala minutu nebo dvě na rozmyšlenou, co to přesně znamená. Ale nebyla jsem… a jediné, co jsem slyšela, bylo, že se mi konečně dostane úlevy, kterou jsem tak zoufale potřebovala… od někoho, kdo mě magicky přitahoval. Toho muže jsem neznala, ale od chvíle, co jsem ho potkala, jsem měla jasný pocit, že o mě bude postaráno… že mu mohu věřit. Věděla jsem, že je jiný než ti opilci, kteří se mě pokusili zneužít. Dychtivě jsem přikývla, čímž jsem mu dala svůj souhlas a vzdala se kontroly. Prosím, udělej mi dobře—! Polkl a krátce přikývl. „Dobrá.“ Přisunul se blíž ke mně a jeho silná ruka jemně vklouzla pod mou sukni. Srdce mi zběsile bušilo v hrudi – nebyla jsem si jistá, co má v plánu, a přesto jsem před ním bez zaváhání roztáhla nohy, mé tělo vědělo, co potřebuje, dříve než má mysl. „Hodná holka,“ zavrněl. A pak přesunul prsty tam dolů. „O-Oh…“ Kousla jsem se do rtu a tiše zasténala, když se mě dotkl. Ať už dělal cokoliv, bylo to přesně to, co jsem potřebovala, a zároveň to nestačilo. Chtěla jsem víc… a víc. Ve vteřině, kdy mi ta myšlenka probleskla hlavou, se do mě vnořily dva prsty. Zalapala jsem po dechu a instinktivně sevřela ruku kolem jeho zápěstí. Jeho horký dech mě pohladil na tváři. „Věř mi,“ zašeptal a já polkla, cítíc se každou vteřinou tepleji a tepleji. Mé sevření nepatrně povolilo a dovolilo mu pokračovat, ale stále jsem se držela, vedla ho, zatímco mi dopřával potěšení, a já se znovu ztrácela. Povzdechl si mi do ucha. „Jsi… jsi nádherná…“ Právě v tu chvíli jsem si uvědomila, že naproti posteli stojí velké zrcadlo. Při pohledu do něj jsem spatřila divoké stvoření, ženu v horečce a zrudlou nespoutaným vzrušením. Vypadala jako živelná pohroma… ale zarazila jsem se. Tuhle ženu jsem neznala. Nebyla to ta, kterou jsem vídala ve svém odrazu každý den. Bez dechu a červená v obličeji jsem přesunula pohled na jeho odraz; zdálo se, že ze mě nemůže spustit oči. Jeho laskavé a ohleduplné oči, které měly původně krásný odstín zelené, se přede mnou rychle změnily v něco temného a nepoznatelného. A najednou byla ve vzduchu příjemná, sladká vůně, která tam předtím nebyla. Otočila jsem se čelem k němu. „Zvláštní…“ zamumlal a olízl si rty, zatímco se jeho oči – černé, intenzivní a vířící touhou – zavrtaly do mých. „Nikdo mi ještě nikdy nespustil říji, natož omega…“ „Víš co – na tom teď nezáleží,“ zamumlal. Všechno to bylo rozmazané. Nějak jsem skončila na zádech uprostřed postele s mužem bez košile, který se nade mnou skláněl, zatímco mi pomalu stahoval kalhotky a házel je stranou. Spona opasku cvakla. „Udělám všechno, co je v mých silách, abys se udělala,“ přísahal vášnivě, chraplavě. „Stále mi věříš, Maeve?“ Z jeho strany to bylo pravděpodobně nevědomé, ale způsob, jakým vyslovil mé jméno… tak plný vášně a péče… Roztála jsem. Vydechla jsem. „V-věřím…“ Políbil mě a neexistovalo nic jiného než on a já.