**Z Xadenova pohledu** „Vstávejte, Výsosti.“ Ten hlas… ten hlas jsem poznával… a rozhodně jsem ho ještě nechtěl slyšet. Zamračil jsem se, přetočil na břicho a zavrtal se co nejhlouběji do peřin. Nebyl to nikdo jiný než Burke, můj první beta – jako vždy pilný a spolehlivý. Sloužil po mém boku, kam až má paměť sahala, a věrně mi pomáhal zvládat veškeré královské záležitosti. Byl mým nejdůvěrnějším pobočníkem… a momentálně naprosto nevítaným hostem. V duchu jsem ho zapřísahal, aby prostě… zmizel. Ticho proťalo rázné zaklepání, až jsem sebou trhl. „Princi Xadene, je čas vstávat.“ Zatonal jsem. Ten chlap očividně postrádal jakýkoli cit pro situaci. Slepě jsem hmátl na druhou polovinu lůžka, očekávaje dotek její kůže… hledaje její konejšivé teplo… má dlaň však dopadla jen na chladnou matraci. Hm… že by ji vyděsila přítomnost mého bety? Ještě v polospánku jsem se zvedl na loktech a s kalnýma očima pomalu přejel pohledem po pokoji. Existovala šance, že tu stále je, schovaná někde na dosah. Možná byla po událostech minulé noci taky v šoku. U pelesti nikdo neseděl. U okna bylo prázdno. Dveře do koupelny zely dokořán a vnitřek halila tma. A její vůně, která byla včera v noci tak sytá a mocná, se vytratila; zbylo z ní jen pár slabých závanů poletujících vzduchem. Takže… nakonec přece jen odešla… S těžkým povzdechem jsem se smířil s tím, že musím vstát a připravit se k odchodu, a snažil se nevnímat tu tupou bolest u srdce. Nedbale jsem na sebe házel oblečení a zamířil do koupelny, abych se trochu upravil. Když jsem se však podíval do zrcadla nad umyvadlem, spatřil jsem zřetelné stopy rozseté na rozhraní krku a ramene a po celé klíční kosti… rudé, podrážděné otisky. Modřiny? Možná, ale… ne. Ne, tohle bylo něco jiného. Ta malá potvůrka, pomyslel jsem si s úsměvem a lehce se dotkl stop po jejích zubech. Jak se zdálo, nebyly dost hluboké na to, aby tekla krev, ale žádná žena se mě nikdy předtím neodvážila takto označkovat. Jako princ a alfa jsem o ženy rozhodně neměl nouzi. Jednorázové známosti mimo zdi paláce nebyly ničím neobvyklým. Ale s čistým svědomím jsem mohl říct… že nikoho jako Maeve jsem v životě nepotkal. Nikdy jsem se necítil tak naživu jako s ní. Jak bylo možné, že zdánlivě obyčejná omega dokázala takto vybudit mou říji, když se k tomu žádná dcera z rodu alf ani nepřiblížila? Spustit vlčí říji bylo něco výjimečného – to nedokázal jen tak někdo. Můj pohled sklouzl k prázdné posteli, na kterou jsem odtud viděl. Stále jsem ji viděl před očima… krásnou, bez dechu, chvějící se rozkoší pode mnou. Minulá noc pro mě něco znamenala. Cítila to stejně? Odhodlaně jsem zaťal čelisti. Věděl jsem, co musím udělat. Bez dalšího otálení jsem se dal do pořádku. Vlhkou rukou jsem si prohrábl vlasy, aby nevypadaly tak rozcuchaně, zastrčil si košili pod opasek a dopnul pomačkanou látku… i když jsem se rozhodl nechat horní dva knoflíčky rozepnuté, aby nenápadně odhalovaly mé trofeje z uplynulé noci. „Burku, pojď sem.“ Můj beta rychle vstoupil do hotelového pokoje a sklonil hlavu. „Je vše v pořádku, Výsosti?“ „Potřebuji, abys pro mě něco udělal.“ „Zajisté.“ „Najdi tu dívku, tu omegu jménem Maeve,“ řekl jsem a volně si uvázal kravatu kolem krku. „Musím ji znovu vidět.“ *** **Z pohledu Maeve** Od té osudné noci uplynulo patnáct dní. Konečně nadešel den Sářiných tolik očekávaných osmnáctých narozenin a celé sídlo smečky Moonstone vřelo vzrušením. Nešlo jen o oslavu dcery našeho alfy, ale byl to také den, kdy se náš rod měl poprvé ocitnout v přítomnosti vysoce váženého alfa prince Xadena. Nestává se každý den, aby se naše podřadná smečka setkala s královskou krví, takže to měla být událost, která se zapíše do dějin. A panečku, jaký den se z toho nakonec vyklubal. Uběhlo patnáct dní a já tu stála, zabarikádovaná v kabince na toaletě v našem největším banketním sále… s pozitivním těhotenským testem v ruce. Jak k tomu došlo? Víte, má měsíční návštěva měla dorazit přesně týden po oné noci… a nedorazila. Dnešek byl mou jedinou šancí na trochu svobody, zatímco byli všichni rozptýlení přípravami sálu na večírek, a tak jsem po týdnu neustálých obav využila příležitosti. Maskovaná kloboukem a rouškou jsem se vykradla ven, abych si v nedaleké lékárně koupila těhotenský test, a pelášila zpátky co nejrychleji, abych se zamkla na záchodě. O tři minuty později… jsem tu stála se zjištěním, že ze mě bude máma. Popravdě, byly tu jisté náznaky. Nejenže se mi zpozdila menstruace, ale před dvěma dny jsem si všimla nepatrného vypoulení v podbřišku, které tam předtím nebylo. Zpětně vzato bylo těhotenství tou nejlogičtější odpovědí… ale nechtěla jsem věřit, že by mohlo postupovat tak rychle. Ve skutečnosti to bylo natolik viditelné, že jsem si dělala starosti, jak vysvětlím ten náhlý přírůstek na váze. Dokud mě Sára nechtěně nezachránila. Otec nebyl zrovna nadšený, když zjistil, že jsme – ne, že *já* jsem selhala a nekoupila toho dne v obchodní čtvrti hlavního města nové šaty, takže mi Sára musela najít něco ve svém vlastním šatníku. Šaty, které po mně neochotně hodila, byly… přinejmenším podřadné kvality. Zastaralé vzory a zašlá barva, která kdysi bývala čistě bílá. Stará, tenká látka vypadala dost nevkusně, ale neměla jsem sílu si stěžovat nebo to řešit. Ty šaty byly ale i tak o dost lepší než to, co jsem obvykle nosila. Navíc se zdálo, že celkem slušně zakrývají mé malé, leč rostoucí bříško. Na vlkodlačí mládě je to mnohem dříve, než jsem čekala! Zdálo se, že se mi ty dvě malé čárky vysmívají, zatímco jsem test svírala v roztřesených rukou. Brzy se budu muset starat o další život, daleko od své kruté rodiny. Jak jsem měla přivést dítě do takové domácnosti… do světa, kde jsem neměla žádnou jistou budoucnost? Chtělo se mi zvracet a nebyla jsem si jistá, jestli je to nervozitou, nebo ranní nevolností. A přesto jsem se přistihla, že příchod toho malého života podivně vyhlížím. Když jsem se s jemnou zvědavostí dotkla břicha, zatoužila jsem poznat dítě, které vzešlo z té nejsložitější noci mé existence. „Maeve?“ Polekaně jsem si zakryla ústa dlaní, abych zůstala zticha. Byl to Sářin hlas za dveřmi kabinky. Nebyla jsem připravená ji vidět – ještě ne. Zároveň jsem věděla, že mé mlčení jí jen potvrdí, že jsem v kabince právě já. Ať tak či onak, nemohla jsem vyhrát. „Na tvou lenost dneska není nikdo zvědavý. Vylez ven!“ Dveřmi kabinky otřáslo hlasité bušení. Nepřestane a já musím ten test schovat! Ve spěchu jsem ho mrštila do odpadkového koše a modlila se ke všemu, co mě napadlo, aby si ho nevšímala. Zdráhavě jsem otevřela dveře a tam stála Sára, vyparáděná jako skutečná dcera alfy, a netrpělivě na mě shlížela. Snažila jsem se nenuceně postavit tak, abych jí zastínila výhled. „Potřebuješ něco?“ Zamračila se. „Co jsi tam dělala?“ Nadechla jsem se. „Jen jsem se potřebovala uklidnit, než dorazí hosté.“ Nebyla to úplná lež, ale večírek momentálně nebyl mou hlavní starostí. „Co jsi hodila do toho koše?“ „Nic, jen nějaký kapesník—" Ale než jsem stihla větu dokončit, Sára mě odstrčila a drala se do kabinky, zrak upřený přímo na odpadkový koš. Zpanikařila jsem a snažila se ji odtáhnout, ale ani se nehnula. A když se otočila s těhotenským testem v ruce… věděla jsem, že je se mnou amen. „Ale, ale, ale.“ Zamávala mi testem před očima a posměšně se zasmála. „Zdá se, že jsem odhalila tvé malé tajemství, maminko.“