Z pohledu Maeve První, co jsem po probuzení ucítila, byla ta nejhorší, třeštící bolest hlavy, jakou jsem kdy zažila. Zadruhé to byla nepříjemná a mně dosud neznámá bolest… tam dole. Potlačila jsem zasténání a bylo mi jasné, že budu mít potíže s chůzí. A nakonec fakt, že jsem ležela v cizí posteli a v pokoji, který jsem nepoznávala. Co se to včera v noci stalo…? Ticho hotelového pokoje náhle proťalo lehké zachrápání a já na okamžik zděšeně ztuhla. Opatrně jsem pohlédla na spící tělo vedle sebe a spatřila pohlednou tvář. A pak se mi před očima mihnuly detaily minulé noci. Vyspala jsem se s cizincem. Hlava se mi točila. Potlačila jsem náhlé zívnutí. Musím přiznat, že jsem toho moc nenaspala – většinu noci jsme strávili tím, že jsme velmi… velmi důkladně ukojovali své prvotní touhy. Stále jsem cítila dotek jeho rtů na kůži, jak mě líbal na každém kousku těla, kam jen dosáhl… váhu jeho svalnatého, horkého těla na mé drobné postavě, když do mě vrážel… Rozhořely se mi tváře. Ačkoliv si mě spletl s omegou, choval se ke mně s maximální laskavostí a úctou a byl ochoten mi v mé nouzi bez zaváhání pomoci. U srdce mě ostře píchlo. Jeho pomoc bych vůbec nepotřebovala, kdyby do mě Sarah ten nadrogovaný nápoj nenalila násilím. Proč to udělala…? V jaké šlamastyce jsem se to ocitla. Povzdechla jsem si a pohlédla k oknu na druhém konci pokoje. Čekala jsem, že uvidím černočernou tmu, ale místo toho se po obloze začala rozlévat tlumená modř. Zmocnila se mě panika – vždyť už skoro svítá! Otec bude zuřit. Vyskočila jsem z postele, neztrácela čas a rychle na sebe hodila šaty. Zoufalé jsem prohledávala kapsy sukně, abych našla peníze na cestu zpět do Moonstone. Musela jsem se dostat domů dřív, než se rodina probudí a zjistí, že jsem byla celou noc pryč. S nadšeným úšklebkem jsem nakonec vytáhla pár dolarových bankovek a nějaké drobné – tak akorát na autobus. S penězi v ruce jsem co nejtišeji a nejrychleji zamířila ke dveřím. Ve chvíli, kdy se mé prsty dotkly kliky, jsem se však zarazila. Já… ani jsem mu nepoděkovala za záchranu… S těžkým srdcem jsem se naposledy ohlédla na jeho klidnou, spící tvář, než jsem zmizela spolu s mizejícím měsícem. Když jsem dorazila do Moonstone, bylo už skoro šest ráno. Slunce sotva vyšlo a zemi stále pokrývala ranní rosa; pro mou rodinu bylo ještě příliš brzy na vstávání. Obvykle v tuto dobu začínalo služebnictvo z řad omeg připravovat sídlo smečky na nadcházející den. Nic, čím by se Alfy nebo Luny musely zatěžovat. Tiše jsem vklouzla hlavními dveřmi dovnitř a s vítězným povzdechem je za sebou zavřela. Konečně jsem byla— „Podívejme, kdo se konečně uráčil přijít domů.“ Po zádech mi přeběhl mráz. Tenhle hlas ještě neměl být vzhůru. Kolem paže se mi ovinula silná ruka a otočila mě čelem ke svému majiteli. Přede mnou stál můj rozzuřený otec, hned za ním má prohnaná sestra a v jednom z křesel seděla Victoria s přísným zamračením. Byla jsem v pasti a nebylo kam se schovat. „Kde jsi sakra byla celou noc?“ dožadoval se otec. Semkla jsem rty. Říct mu pravdu by nepřineslo nic dobrého. „Já ti to říkala, tati!“ zavěsila se mu Sarah na paži. „Utekla, aby si užívala s cizími chlapy! Ach, říkala jsem jí, že budeš se zlobit, když nepřijde domů, ale ona neposlouchala!“ To je ale prolhaná malá potvora! Třásla jsem se a pěsti zatínala podél těla. „Takhle to ne—“ Otec mě hrubě chytil za čelist a donutil mě, abych se mu podívala do očí. S rozechvělým lapáním po dechu jsem ztuhla – nemohla jsem se pohnout… v jeho přítomnosti jsem se neodvážila ani dýchat. A on tam několik okamžiků jen stál, upřeně na mě zíral… očichával mě, než mě náhle s prudkým trhnutím pustil. „Je to pravda,“ zamumlal. Zpočátku vypadal zděšeně, ale s každou další vteřinou v něm rostla zuřivost a já se na místě tiše choulila strachy. „Cítím z tebe pach jiného vlka.“ V pozadí jsem zaslechla překvapené, ale potěšené zvuky. „Ale—“ „Ty—“ Otec na mě namířil prst, chladný a vyčítavý. Byl rudý vzteky, což jsem u něj nikdy předtím neviděla. „Svým nestydatým chováním jsi zneuctila celou smečku!“ Zbledla jsem a sklopila zrak. Možná by se nic z toho nestalo, kdybych si našla čas na sprchu, koupel – cokoliv, abych ten pach smyla, než jsem přišla domů. „Já… neměla jsem v úmyslu—“ „Nemůžeme dopustit, aby tímhle nechutným skandálem zničila Moonstone,“ naléhala Sarah a oči jí žhnuly zlověstnou temnou září. „Měla by být navždy vyhoštěna a odhalena jako ta běhna, kterou je. Dcera pravého Alfy by se takhle nikdy nechovala.“ Navzdory napětí a ohrožení mé důstojnosti mě Sárina slova trochu povzbudila. Vyhoštění ze smečky – to znělo jako splněný hořkosladký sen! Tohle by mohla být moje šance konečně uniknout z tohoto domu hrůzy. Pro jednou jsem dychtivě čekala na to, co otec řekne. Místo toho však rázně zavrtěl hlavou. „Nepřichází v úvahu,“ prohlásil tónem, který nepřipouštěl žádné námitky, čímž šokoval celou místnost, včetně mě. „Nesmíme dopustit, aby se tato informace dostala z domu.“ „A-Ale – jak to?“ vykoktala Sarah. „Jak to, že to není důvod k vyhoštění?“ „Obětoval jsem krev, pot a slzy, abych vybudoval čest této smečky. Stačí jediný skandál a vše lehne popelem… a díky tvé nestydaté starší sestře teď máme na krku hned dva – její malou noční eskapádu v hlavním městě a její nelegitimní původ,“ odmlčel se a probodl mě pohledem. „V zájmu ochrany této rodiny jí nesmí být nikdy dovoleno volně se pohybovat, dokud budu Alfou já.“ Do mého srdce plného naděje se vkradl chlad a můj svět se zhroutil. Jeho slova mi zněla v uších jako krutý ortel. Teď jsem pochopila, proč se mnou vždy odmítal mluvit o mé svobodě. Nikdy mě nenechá odejít… Vždycky budu jejich vězeň. A poprvé po dlouhé době mi před rodinou stékala po tváři osamělá slza. Otec mluvil dál, buď bolestně nevšímavý k mému žalu, nebo mu to prostě bylo jedno. Celým svým zlomeným srdcem jsem věřila té druhé možnosti. „Maeve bude mít domácí vězení ve svém pokoji až do dne Sářiných narozenin. S okamžitou platností.“ Ticho. „Je to jasné?“ Rty se mi zachvěly. „A-Ano, pane…“ Otočil se k mé sestře, která tiše zuřila na svém místě. „A ty, Sarah?“ „…Ano, tati.“ A přesně takhle jsem byla propuštěna. Cesta do pokoje se tentokrát zdála obzvlášť dlouhá. To, co bývalo mým bezpečným útočištěm, se rychle proměnilo v zlověstné místo a já stála před vchodem celou věčnost, pohlcena čirou hrůzou. Ve chvíli, kdy jsem otevřela ty dveře a překročila práh, jsem se rozloučila se zbytkem svého života. Nádech… Jedna noha vkročila do pokoje, následována druhou. Zavřela jsem za sebou dveře. Výdech. Jako mávnutím proutku mě přemohly slzy, stékaly mi po tváři a já se vrhla na postel, ztracená ve svém neštěstí. Slepě jsem šmátrala pod polštářem po malém bavlněném sáčku a opatrně z něj vytáhla fialový krystalový přívěsek, který v něm ležel chráněný. Otec mi ho zakázal nosit, a tak jsem ho skrývala. Poslední a jediná památka na mou skutečnou matku. Netušila jsem, kam odešla nebo proč mě opustila, ale v srdci jsem cítila jasnou pravdu – jakýkoli život s ní by byl snem ve srovnání s tím, co jsem musela snášet tady. „Užila sis to včera?“ Trhla jsem hlavou směrem ke dveřím a uviděla Sarah, tentokrát s nicneříkajícím výrazem. Mou okamžitou reakcí byl vztek – na její malé hry jsem neměla trpělivost. „Proč jsi to udělala? Nikdy jsem ti nic neprovedla.“ „Neopovažuj se přede mnou hrát oběť, ty špinavý čokle,“ vyprskla a bodla po mně prstem. „Já jsem čistokrevná dcera velkého Alfy Burtona a jeho Luny. Proč by se tobě – jeho bastardovi – mělo dostávat stejného zacházení jako mně? Nezasloužíš si hezké šaty, nezasloužíš si setkání s princem a rozhodně si nezasloužíš otcovu lásku.“ „Cože?“ „Vím, co vidím – toužíš po jeho uznání tak zoufale, až ti to působí bolest. Měl tě prostě vyhodit. Nechápu, proč to neudělal.“ Její logika mě jen vytáčela ještě víc. Všechna ta palčivá žárlivost, kterou vůči mně chovala, byla naprosto bezdůvodná. V srdcích našich rodičů jsem neměla žádné místo a o nic z toho, co měla ona, jsem nestála. Díky Sarah mi bylo všechno, po čem jsem kdy toužila, bolestně vyrváno. Uzavřela jsem se před ní. Nebylo už co říct. Když se nedočkala žádné další reakce, znuděně si odfrkla. „Alespoň že tě otec po tom, co se stalo, naprosto nenávidí, a to mi stačí.“ Než opustila můj pokoj, zarazila se a postála u dveří. „Mohlo by to být ještě horší. Koneckonců, mohla bys skončit těhotná.“ Při těch děsivých slovech jsem na ni poplašeně upřela zrak. V odpověď se jen potměšile usmála a zavřela za sebou dveře. Těhotná? Najednou to bylo to jediné, na co jsem dokázala myslet. To je nemožné, snažila jsem se přesvědčit sama sebe a zoufale hledala jakoukoliv útěchu. To by dávalo smysl jedině tehdy, kdybychom nepoužili ochra— A pak na mě dopadla tíha drtivého poznání. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsme vůbec nějakou ochranu použili.