Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle, které se táhlo po celé délce zadní strany dveří. Červená pouzdrová sukně, obepínající mé úzké boky, vypadala, jako by byla ušitá přímo pro mě, ale i tak jsem se na ni mračila, nenáviděla jsem každý centimetr jí i krátké bílé košile s knoflíčky, kterou jsem si zastrčila do jejího vysokého pasu. Nebyla jsem typ pro „asistentku ředitele“, ale přesně tu roli jsem dnes měla hrát ve firmě svého otce. Vlastně nevlastního otce. Nebyl to můj skutečný táta. Připomínala jsem mu to častěji, než bylo nutné, už jen proto, že jsem věděla, jak moc ho to trápí. Možná to bylo kruté, ale William mě prostě nechápal. Pokud jsem to dokázala posoudit, ani se o to nesnažil. Jeho výchovné metody byly jako vystřižené z knih osmdesátých let, kde na prvním místě seznamu, za který se rodiče mohli poplácat po zádech, bylo „donaťte své děti na vysokou školu“. Nezáleželo mu na tom, že některé lidi prostě nezajímá titul, nebo že jejich skutečná životní vášeň není něco, co vyžaduje oslavený kus papíru. Od té doby, co William vstoupil do našich životů, mi dal nesnesitelně jasně najevo, že se ode mě očekává, že se zapíšu na univerzitu. Když jsem v osmnácti odmaturovala, přičítal mou absenci dalšího postupu v tomto směru tomu, že potřebuji trochu volna po dvanácti letech školy, které jsem právě absolvovala. Ale jakmile mi bylo devatenáct, začal vyvíjet silný tlak. Nakonec jsem mu oznámila, že nemám v úmyslu jít na vysokou školu, a že se mohu věnovat kariéře umělkyně bez ochromujícího dluhu z půjčky nebo dalších čtyř let akademické agónie. Ne že bych si musela brát nějaké půjčky. William byl miliardář – doslova. Vlastnil vlastní společnost, což znamenalo, že jsme měli moc pěkný dům ve velmi pěkné čtvrti se třemi velmi pěknými auty zaparkovanými na příjezdové cestě, auta, která jsou obvykle vyhrazena pro filmové hvězdy a ropné prince. Nebyl absolutně žádný důvod, proč by nemohl zaplatit mé školné, kdyby se mu to hodilo. Problém byl v tom, že se mu to nehodilo. Chtěl, abych se naučila postarat se o sebe sama, což se zdálo poněkud nefér vzhledem k tomu, že se pravděpodobně nikdy nemusel těmto lekcím učit. Nevybudoval svou společnost on, ale jeho dědeček. „Tvrdá láska“ se těžko předstírá, když jste v tom obrovský pokrytec. Když jsem mu řekla, že nejdu na vysokou školu, na chvíli ztichl, jako by vůbec nechápal, co mu říkám. Obočí se mu stáhlo do tmavého uzlu uprostřed čela a v jeho tmavých očích náhle vzplanul oheň, když mu to začalo docházet. Nazval mou odpověď „nepřijatelnou“ a já jsem protočila oči a dva dny v kuse jsme se hádali o stavu mé budoucnosti. To všechno vedlo k dnešku, kdy jsem se chystala začít svou první směnu jako jeho osobní asistentka, abych „lépe pochopila, jaký osud mě čeká“, pokud neudělám, co říká. Nehodlala jsem mu to ale usnadnit. Pokud chtěl věřit, že jsem neschopná idiotka, zahraju tu roli docela dobře. Popadla jsem kabelku z háčku vedle zrcadla a hodila do ní mobil. Můj přítel Derrick byl na celý týden pryč na výletě, na který jsme měli jet společně, ale můj nevlastní otec se postaral o to, abych zůstala doma. Doufala jsem, že se on a naši přátelé v Kalifornii baví i beze mě. Také jsem doufala, že si Derrick dnes najde čas, aby mi napsal, až budu v práci. Dalo by mi to záminku k tomu, abych ignorovala své povinnosti. Přehodila jsem si kabelku přes rameno a ještě jednou se podívala na sebe do zrcadla, zavrtěla jsem hlavou. Nikdy v životě jsem nevypadala víc jako korporátní zaměstnanec. Ať už to bylo nařízeno rodiči, nebo ne, sama ze sebe jsem byla znechucená. Nenech se jím rozhodit, pomyslela jsem si a zavrtěla prsty v červených lodičkách s páskem přes patu. Přesně to chce. Drž hlavu vzhůru a udělej mu ze života peklo. Usmála jsem se na svůj odraz. Dělat peklo bylo rozhodně něco, co jsem uměla, a nebylo to v žádném případě korporátní. Pokud by mi něco mělo zlepšit náladu, pak by to bylo zničení dne mému nevlastnímu otci. Cesta do kanceláře mého nevlastního otce netrvala dlouho. I když jsme žili ve velmi pěkné čtvrti oddělené od zbytku společnosti, centrum města nebylo příliš daleko, a stejně tak ani obrovská budova, kterou vlastnil, Holsten Tower. Byl to gigantický mrakodrap s blikajícím červeným světlem na konci jeho věže, které se dnes téměř ztratilo v mlze a oblačnosti. Skvělé. Kromě toho, že jsem v podstatě otrokem rozmarů svého nevlastního otce, bude to venku vypadat na hovno. Nebudu si moct ani užít výhled. Zaparkovala jsem v garáži a hlásila se u ochranky pro plastový jmenovku a klíčovou kartu do patra ředitele mého nevlastního otce. Ostraha z toho dělala velkou věc – „nemnozí dostanou takový průkaz jako vy, slečno!“ – ale já jsem byla o poznání méně ohromená. Měla jsem pocit, že se v podstatě každý vtírá do přízně mému nesnesitelnému nevlastnímu otci, buď proto, že je neuvěřitelně mocný, nebo proto, že je nespravedlivě pohledný, ale pravděpodobně obojí. Nepřekvapilo by mě, kdybych slyšela, že jeho poslední osobní asistentka dostala práci výhradně na základě toho, že ležela na zádech. Ale to nebylo pravděpodobné. Kromě každé jiné unce dokonalosti, která mu proudila v žilách, byl William, podle všeho, muž integrity a cti. Nebyly zde žádné šťavnaté drby. Budu se muset spokojit se svými hnusnými fantaziemi o tom, že ho chytím při činu, a s tím, že se s ním moje matka rozvede a dostane polovinu jeho majetku. Když jsem vstoupila do výtahu, neviděla jsem žádné číslo uvedené pro jeho patro. U dna se však nacházel otvor pro klíčovou kartu, který byl, jak jsem předpokládala, určen pro lidi, jako jsem já. Zasunula jsem tam svou a panel ji vtáhl dovnitř, držel ji na místě, zatímco nějaký digitální proces četl kartu a instruoval výtah, aby mě zavezl do příslušného patra. To bylo alespoň zajímavé a fenomenální způsob, jak udržet podomní obchodníky a jiné nežádoucí návštěvníky venku. Pokud nemohli ani najít vaše patro uvedené, nemohli „zabloudit omylem“. Byla jsem překvapená, když se dveře otevřely. Výtah se pohyboval tak rychle a tiše, že jsem si neuvědomila, že jsme už vystoupali třicet tři pater. Nejen to, ale vnitřní svatyně mého nevlastního otce byla naprosto nedotčená, víc, než jsem si kdy představovala.