William Jones je známý jako Pán panství. Je mu přes čtyřicet, ale vypadá na pětadvacet. Už roky je naším nájemcem a moje rodina s ním nedokázala navázat stabilní vztah. Vinili byste ho? Jeho pozice je nahoře a my jsme dole. Když nám doručí výpověď poté, co ho Papa dny obelhával, jsme bezmocní. Nemáme co nabídnout výměnou za směšnou výši nájmu, který dlužíme. Nic kromě mě. Vášeň je velmi zvláštní záležitost a ani jeden z nás nečekal ten příval adrenalinu, který nás pohltí od prvního doteku. Ale William v sobě ukrývá démony mnohem silnější, než je moje andělské světlo. Naučím skutečně Pána znovu milovat? Nebo budu v této chladné bitvě poražena? --------- 1: Grace. Pán si dnes přijde pro své. Tak alespoň moji rodiče říkají našemu nájemci. Říkají mu tak už tak dlouho, že se to vžilo. Teď mu tak říkají všichni v okolí a za jeho zády se křižují. Nebo utíkají a schovávají se ve svých bytech. Já neutíkám. Nikdy bych si nenechala ujít příležitost sledovat, jak se pohybuje tím elegantním, panterovským způsobem, jako pán všeho, co vidí. Když vystoupí ze zadní části své limuzíny a zapíná si sako přesnými pohyby svých dlouhých prstů, ztrácím dech. Dokonce i jeho zlý výraz způsobuje, že moje ruka pevně obepíná větev stromu, kde sedím naproti přes ulici, a mezi prsy se mi hromadí pot. William Jones. Vlastní každý činžovní dům v této čtvrti a mnoho, mnoho výškových budov v jiných. Prvního dne v měsíci se slétne, aby si vyzvedl šeky z kanceláře správce budovy, kam posíláme nájem. Pokud je šek za daný měsíc nižší – a v této ekonomice to tak často je – někdo obvykle skončí vystěhováním. Vyhozen na ulici bez rozmyslu. Proto mu říkají Pán. Nemá svědomí. Žádné slitování. Moje matka tvrdí, že má dost peněz na to, aby nás všechny koupil a prodal. A... myslím, že tehdy začaly ty fantazie. Když jsem si začala představovat, že mě William... kupuje. Možná je to přece jen kníže temnot? Náš kněz vždycky mluví o pokušení na nedělní mši a o tom, jak může zničit život člověka. Svést je na scestí. Scestí není přesně to, čemu bych říkala chvění, které mi lechtá vnitřní stranu stehen, když William kráčí po chodníku jako král, který si vybírá v slumech. To, co cítím, je spíš zamilovanost. Klíčící hlad. Zvědavost. V osmnácti letech nevím nic o mužích, zvlášť o těch mocných, potenciálně zlých. Vím jen, co s mým tělem dělá ta neslušná flexe šlach na jeho zádech. Jeho zjevná síla mě zvlhčuje na místech, která nemají být vlhká. Způsobuje, že mi bradavky ztuhnou v oblázky, tvrdé a bolavé a citlivé. A reakce mého těla není ani ta nejhanebnější část ze všeho. Ne, je to fakt, že s ním... soucítím. I když tolik mých sousedů vyhnal na ulici. Jistě, jeho napjatá, čistě oholená čelist vypadá, jako by skřípal hřebíky zuby. Jistě, jeho modročerné oči jsou pronikavé a plné zloby. Ano, nemá problém vyrvat lidem domovy zpod nohou. Ale každý měsíc, když ho sleduji ze své větve ve stromě, vidím víc. Vidím tu bolest, kterou se snaží skrýt, za boží milosti. Bůh mi pomoz, ještě víc mě to k němu přitahuje. Naproti přes ulici William zmizí v kanceláři správce budovy a já vydechnu zadrhávající dech, ulevilo se mi, že jsem skrytá větvemi a listy. Protože nemůžu zastavit ruku, aby mi neklouzala po prsu a nemačkala ho přes moje otrhané tričko z druhé ruky. Z úst mi vyletí vzdech a moje prsty dychtivě vyhledají moji tvrdou bradavku, třou ji ze strany na stranu a ještě víc dráždí maso mezi stehny. Slova mé matky se mi vracejí, jako se to často stává. Mohl by nás všechny koupit a prodat. Kdyby mě nájemce koupil, co by se mnou dělal? Byl by zlý? Nebo by se obměkčil, když budeme sami? Ve tmě, bez šatů, by na mě vlezl a... provedl ten matoucí akt, který jsem přistihla své bratry, jak dělají se svými přítelkyněmi? Nedokážu si představit, že by takový zatvrzelý muž jako on přijímal od kohokoli potěšení. Nebo že by byť na jedinou vteřinu spustil ostražitost. Ale nemůžu si pomoct a přemýšlím o tom. Hodně. Můj deník leží na větvi stromu vedle mě. Můj stálý společník. Už mě svrbí prsty, abych si své soukromé úvahy o Williamovi zapsala na papír, abych své myšlenky uložila na jejich tajné místo, kde je nikdo neuvidí, díky zámku. Jen já mám kombinaci k jeho otevření – to je nutnost v našem stísněném třípokojovém bytě, kde nás žije šest. Moje matka, otec, babička, dva sourozenci a já. Jsem nejmladší a jediné děvče, takže sdílím pokoj s babičkou. Zpět do reality mě vytrhne William, který opouští kancelář správce budovy a plíží se zpět ke své limuzíně, muž v obleku mu otevírá dveře. Dnes někoho vystěhují. Ach ano. Pozná se to podle Williamových netrpělivých pohybů. Podle toho, jak si zaboří prsty do svých havraních vlasů a zanechá je jen o něco méně dokonalé. Těsně předtím, než složí svou vysokou, širokou postavu na zadní sedadlo, se zastaví a rozhlédne se s děsivým zamračením, málem mě přistihne, jak ho sleduji ze stromu. Ale skryji se zpět právě včas, abych unikla jeho zkoumání, můj tep divoce buší z toho, že jsem málem měla ty divoké oči na sobě. Srdce mi buší o žebra, když o chvíli později odjede – a teď musím psát do svého deníku. Musím si zaznamenat všechny ty matoucí emoce, které ve mně nájemce vzbuzuje. Moje pero a tyto stránky jsou mým jediným únikem z neustálého chaosu, kterým je můj byt. Nechápejte mě špatně, své sourozence miluji, i když mě mučí. Moji rodiče jsou také dobří lidé. Ale tento deník je moje spása. Je to jediná věc, která je celá moje. Nikoho jiného. Skočím ze stromu a zrudnu až ke kořínkům svých blond vlasů. Teď, když stojím, vlhkost mých kalhotek je nemožné ignorovat. Připomínám si, že to nikdo nevidí, a přeběhnu přes ulici do našeho bytového domu. Po schodech nahoru, kolem dětí hrajících hry na svých telefonech a do našeho bytu ve druhém patře. My šest často chodíme dovnitř a ven po celý den, necháváme dveře odemčené, takže je jen otevřu bokem – A zastavím se. Moje matka pláče na gauči, můj otec před ní přechází. „Proč jsi mi neřekl, že jsi ztratil práci?“ vzlyká. „Mohli jsme ten nájem nějak jinak doplatit, ale teď už není čas.“ Tehdy si všimnu té jasně žluté výpovědi na konferenčním stolku a krev v mých žilách se promění v led. „Mami...“ šeptám, zvedám jí hlavu, všímá si mě poprvé. „Budeme vyhozeni?“ Otře si slzy. „Něco vymyslíme, miláčku.“ Jak se den mění ve večer, moji rodiče narážejí na jednu slepou uličku za druhou. Žádný z našich přátel ani rodiny nám nemůže půjčit peníze. Nic, co vlastníme, nemá dostatečnou hodnotu na to, abychom to zastavili. Moji bratři nedokážou přesvědčit své práce s minimální mzdou, aby jim vyplatili zálohy na výplaty. Dlužíme víc, než bychom doufali, že se nám podaří narychlo dát dohromady, a ach Bože, nikdy jsem neslyšela svého otce plakat, ale teď ano. Budeme bez domova. Z oka mi ukápne slza a zanechá skvrnu na stránce mého deníku, a uvnitř mě se usazuje pocit bezmoci. Jsem ve skříni v ložnici mých rodičů, na místě, kam často chodím, abych měla dost soukromí na psaní s pomocí baterky. Nečekám, že se dveře tak náhle otevřou, a vykřiknu, zabouchnu svůj deník a aktivuji zámek. „Mami,“ říkám a vzhlížím k její uplakané tváři. „Jsi v pořádku? Něco jsi vymyslela?“ Dlouhou chvíli se na mě jen dívá, její výraz je nečitelný. „Můžeš vylézt ven, abychom si mohly promluvit, Grace?“ „Samozřejmě.“ Vylezu zpod visícího oblečení a postavím se, nechám se jí vést k posteli, kde si sedneme vedle sebe. „Co se děje?“ Moje matka si schová obličej do dlaní. „Grace, nežádala bych tě o to, kdyby neexistovala jiná možnost. Ale... čas se krátí.“ Její hlas začíná nabývat na slzách. „Ten byt je náš domov. Nemám tušení, kam půjdeme –“ „To je v pořádku, mami.“ Stisknu jí předloktí. „Co se mě chceš zeptat?“ Pomalu vydechne. „Grace, vždycky jsi byla tak trochu kluk, běhala jsi kolem, lezla po stromech, špinila se. Ale už nejsi dítě a... spousta mužů v okolí si toho všimla. Tvoji bratři museli v poslední době vyrazit docela dost zubů.“ „Vážně?“ Mám spadlou bradu. „Proč?“ „Protože když se některým mužům líbí žena, vyjadřují to tím, že říkají hrubé věci o jejím těle. Není to správné, ale tak to chodí.“ Zavrtí hlavou, aby se uklidnila. „Jde mi o to, že jsi neuvěřitelně krásná, Grace. Příjemná způsobem, jakým jsem nikdy nebyla já. A... nenávidím se za to, že se na to ptám, ale zajímalo by mě, jestli by nám ta krása nemohla koupit nějaký čas u nájemce.“ Mám svraštělé obočí a snažím se rozluštit její význam. Stále se vzpamatovávám z toho, že jsem považována za krásnou. Většinu dní si ani nečešu vlasy. A moje nohy jsou obvykle špinavé, protože zapomínám nosit boty. Nemusí ženy nosit parfémy a šaty, aby byly považovány za krásné? „Nechápu to. Jak nám můžu koupit nějaký čas?“ „Nemusí to fungovat.“ Moje matka si nervózně olízne rty. „Ale... ach Bože, nemůžu uvěřit, že to říkám. Ale někteří muži, Grace, odpustí dluh, pokud jsou uspokojeny jeho... sexuální potřeby. Ženou. Tebou...“ V břiše mi začíná pulzovat horko. Pokud tohle není důkaz, že jsem se vydala cestou pokušení, tak už nic. Měla bych být zděšená tím, co po mně moje matka chce. Místo toho jsem nestydatě dychtivá. Vzrušená. „Chceš, abych si šla lehnout nahá s nájemcem?“ To je jediný způsob, jak dokážu popsat to, co jsem náhodou viděla mezi svými bratry a jejich přítelkyněmi. Dva lidé ve tmě, trhají sebou a vydávají divné zvuky v prostěradlech. Proč se při pomyšlení na to s Williamem moje ženskost pevně stáhne? „Ano,“ šeptá moje matka a po tváři jí stéká slza. „O to tě žádám. Žádám tě, abys vyměnila potěšení svého těla, své... panenství... abys zabránila našemu vystěhování. Jsme tak zoufalí. Kdyby existovala jiná volba...“ Její hlas utichne a já přemýšlím, opravdu přemýšlím o tom, o co jsem žádána. Jsem žádána, abych se nabídla Pánu, aby moje rodina nebyla vyhozena na ulici. Udělala bych cokoli, abych tomu zabránila, samozřejmě. Cokoli. Ale... „Co když řekne ne, mami?“ ptám se a dívám se dolů na své staré ustřižené džíny. Na svá špinavá kolena. Na to, jak mi vystupují prsa, špičatá a malá. Na rozdíl od žen, které vidím v časopisech s nádherně kulatými ňadry. „Bude chtít... tohle?“ Cynický smích jí unikne. „Ach, o to bych se nestrachovala.“ Ukáže na dveře ložnice. „Běž se osprchovat. Máme nějakou práci.“