ARABELLA. "Petře," zasténám, když se odtáhne od mých rtů a pomalu otevře oči, aby se setkal s mýma. Jsou potemnělé, plné touhy a chtíče, a srdce mi divoce buší, protože vím, že v mých očích se zrcadlí to samé. "Aro," zašeptá mé jméno a já už se nemůžu ovládat. Chytím se jeho košile a přitáhnu si jeho ústa zpět k sobě. Z hrdla se mu vydere hluboký sten, když násilím rozevřu jeho rty a vklouznu jazykem dovnitř. Ruce mi sklouzávají z jeho ramen na hruď, putují níž po těle a zastaví se až u lemu košile. Jeho prsty se mi zaryjí do vlasů na zátylku, když mě pomalu pokládá na postel. Vlna vzrušení mi projede tělem, když se zády dotknu měkké matrace a v podbřišku se mi rozlije horko. Děje se to. Opravdu se to děje. Konečně překračujeme tu hranici. Všechny myšlenky se rozplynou, když Pete odtrhne ústa od mých a začne mě líbat na krku. Zakousnu se do rtu, abych potlačila hlasité sténání, které se mi dere z hrdla, a cítím, jak se jeho ruka blíží k mé hrudi. Moje ruka na jeho košili sjíždí níž, až narazí na lem kalhot. Když mi zuby sklouznou po kůži na krku a vyvolají ze mě tiché kňučení, přejedu dlaní po jeho zjevném ztopoření, které se mi tlačí proti ruce. V jediném okamžiku se Pete ode mě s vyděšeným výrazem odtáhne. Lapám po dechu a čekám, že se ke mně vrátí, ale on jen stojí nade mnou s vytřeštěnýma očima a pak se zvedne z postele. "Pete?" zeptám se zmateně a opřu se o lokty. Zavrtí hlavou. "Promiň, Aro. Moc promiň. Nevím, co to do mě vjelo." "Cože? O čem to mluvíš, Pete? Vrať se sem." Natáhnu k němu ruku, ale on ustoupí ještě dál. V hrudi mě bodne bolest a veškeré vzrušení se vytratí při pomyšlení, že se to zase opakuje. Navnadí mě. Dovede mě na samý okraj a pak mi to všechno sebere. Jasně, že se to muselo stát. Dělá to pokaždé. "Neměli bychom, Aro. Nemůžeme." Jeho slova upoutají mou pozornost a já se posadím. "Vážně si tímhle musíme projít znovu?" "Musíš mě pochopit, Aro. My…" "A já se snažím!" vyhrknu. Zadržovaná sexuální frustrace a náhlý vztek ovládnou mé smysly. Pete trhne hlavou, jako by ho někdo uhodil. Zhluboka se nadechnu a začnu znovu: "Snažím se, Pete. Snažím se tě pochopit, ale nechápu, co se děje. Už jsem ti mockrát řekla, že mi to nevadí. Jsem připravená udělat s tebou další krok, tak proč se pořád bráníš? Proč mi dáváš plané naděje, abys je pak zničil? Nepřipadám ti přitažlivá? Je to tím? Nejsem dost sexy na to, abys ses mě dotkl?" "Ale ne, zlato. O to nejde. Nikdy o to nešlo." Ujišťuje mě. "Tak o co jde? Proč nechceš jít dál než k polibku? Proč se se mnou pořád držíš zpátky?" "Musíš mě pochopit, Aro," zamumlá a přistoupí blíž. Nakloní se nade mě a natáhne ke mně ruce. Když do nich vložím své dlaně, pohladí mě po kloubech a usměje se. "Vím, že to chceš, ale musíš mi věřit. Teď není ten správný čas." "A kdy bude ten správný čas?" Zvednu obočí a on mi pohladí tvář. "On přijde. A až přijde, slibuju, že ti vynahradím každou chvíli, kdy jsem ti odepřel, co si přeješ. Ale teď mi prostě musíš věřit. Dobře?" Když neodpovídám, vezme mi i druhou ruku a našpulí rty. Povzdechnu si. "Dobře. Věřím ti." "Já vím, že mi věříš," zazáří a přiblíží se ke mně. Skloním hlavu, aby mi mohl dát pusu na čelo, a pak mě vytáhne z postele. "Pojď. Odejdeme z tvého pokoje. Zdá se, že pokušení číhá tady." Uchechtne se. "Kdy se vrátí?" zeptá se Pete, když vycházíme z mého pokoje a jdeme chodbou do obývacího pokoje. "Měli by tu být každou chvíli," odpovím a pustím jeho ruku. Zamířím do kuchyně, naliju si sklenici vody a na ex ji vypiju. Otřu si rty a opřu se rukama o linku. Po několika sekundách vrátím sklenici a zamířím zpět do obývacího pokoje, kde vidím, jak Pete vstává z pohovky. "Asi bych měl jít. Dara mi psala," řekne, když se k němu přiblížím. "Tak běž. Nechceš ji nechat čekat." Přikývne a pak mě překvapí, když mě chytne kolem pasu a přitáhne si mě k sobě. "Nezlobíš se na mě, že ne?" "Nezlobím," ujistím ho s úsměvem a pohladím ho po paži. Úsměv se mu rozšíří, nakloní hlavu a políbí mě. Je to jen letmý dotek, a pak se ode mě odtáhne. "Tak zítra ve škole, jo?" zašeptá a já přikývnu. Políbí mě na špičku nosu a pustí mě. Otočím se a sleduju, jak odchází. Zamávám mu a on už se chystá vyjít, když se otevřou dveře a dovnitř vejdou Sinclair a Ashley s malou Winnie. Usměju se, pozdravím je a bratr probodává Peta pohledem, dokud konečně nezmizí z domu. "Už jste zpátky," řeknu, když se zavřou dveře a všechny pohledy se upřou na mě. "Byla jsi s ním zase?" zeptá se bratr a přijdou ke mně blíž. "Je to můj kluk. Kdy si zvykneš, že sem chodí?" "Nikdy," odpoví a povolí si kravatu. "Jediný důvod, proč odsud vždycky odchází po svých, je kvůli Little Greene." Zakroutím hlavou a vezmu si od Ashley Winnie. Ona mi prohrábne vlasy. "Jak se vám líbilo?" zeptám se jí a ona se usměje. "Skvělé. Náročné, ale skvělé. Moc jsem si to užila." "Doufám, že se nepokoušel překročit hranici?" Skočí do toho Clair a Ashley se zasměje. Můj bratr je zase přehnaně starostlivý. Otočím se k němu. "Nepokoušel. A i kdyby, dokážu se o sebe postarat. Je mi osmnáct, Claire. Ne šest. Přestaň se o mě tak bát." "Je ti osmnáct a bydlíš u mě," upozorní mě a Ashley mě předběhne. "Pamatuju si, co jsme dělali, když jsem byla v jejím věku, Sine. Nech ji žít." "Je taková, protože ji v tom podporuješ," ušklíbne se a ona odpoví: "Možná bys to měl zkusit taky. Je to mnohem zábavnější." "To říkáš, protože…" Sinclair nedokončí větu, protože Ashley k němu přistoupí a chytne ho za sako. "Pšt, zlato. Nebudeme se kvůli tomu zase hádat, že ne?" Položím si Winnie na rameno a sleduju, jak bratr podlehne doteku a láskyplnému pohledu své ženy. Drží ji za tvář a řekne: "Ne. Ne, nebudeme. Jsem proti tobě bezmocný." Ashley se zasměje, stoupne si na špičky a políbí ho. Protočím oči a odvrátím se, protože vím, že se zase chystají ponořit do svého světa. Ignorují a zapomínají na všechno a na všechny kolem. "Vezmu Winnie do postele," oznámím, ale nikdo mi neodpoví. Žiju s nimi od pěti let a mám pocit, že se jejich láska každým rokem prohlubuje. Člověk by si myslel, že po svatbě a šestiletém dítěti už nebudou tolik projevovat touhu a obdiv, ale oni ne. Sleduju je, jak se milují a jak jejich láska roste, a nemůžu jejich vztah obdivovat víc, než ho obdivuju teď. Uložím Winnie do postele, dám jí k ruce plyšového medvídka a vyjdu z pokoje. V obýváku vidím Ashley, jak se tiskne k opěradlu pohovky a Clair se nad ní sklání. Slyším jen mlaskání jejich rtů. Zase ta obvyklá scéna, když se dva nemůžou jeden druhého nabažit. "Jsem tady," ozvu se, a oni se od sebe odtrhnou. Bratr se na mě otočí a já řeknu: "To je další důvod, proč byste si měli pronajmout pokoj." Uchechtne se a podívá se na svou ženu. "Kde je dcera?" "Uložila jsem ji," odpovím a ona přikývne a ještě jednou ho políbí. "Měla bych připravit večeři. Co chceš, zlato?" "Tebe," odpoví a protočím očima. Zase se pouštějí do svých flirtů, zatímco já si sedám na pohovku. Pípne mi telefon a povzdechnu si, když vidím jméno svého kluka. PETE: Jsem doma. Co děláš? Podívám se na ten pár, který stojí uprostřed pokoje a objímá se, a pak se podívám zpět na displej. Kousnu se do rtu a začnu psát odpověď. ~ "Aro! Už jdeš dolů?" Slyším Ashley a zakřičím: "Jo! Už jdu." Rychle se podívám do zrcadla, upravím si botu a vezmu si tašku. Už jsem skoro v obýváku, když mi zavibruje telefon. Zamračím se na text. DEX: Asi tě dneska nemůžu vyzvednout, zlato. Mohla bys přijet sama? JÁ: Co se děje? Je všechno v pořádku? "Proč se mračíš?" zeptá se Ashley. Zvednu hlavu a odpovím: "Dex mi napsal, že mě nemůže vyzvednout." "Aha. Je v pohodě? Vždycky tě vozí," řekne a podá mi misku s ovocem. Nabodnu si jablko na vidličku. "To samé jsem se ho ptala." Už se chystá něco říct, když mi zavibruje telefon. Naznačí mi, abych se podívala. DEX: Jo, jo. Jen máma má zase svoje chvilky. Nemusíš se o mě bát. Uvidíme se ve škole. JÁ: Dobře, dávej na ni pozor. "Jenom jeho máma," řeknu Ashley a vezmu si meloun. "To se nedá nic dělat." "Já vím," povzdechnu si a vezmu si okurku. "Asi budu muset jet do školy sama." "Sin tě může odvézt," řekne a já překvapeně zamrkám. "Ještě neodešel?" Zčervená a otevře pusu. "Asi jsem mu ukradla pár minut." "To mě nepřekvapuje," zakroutím hlavou a ona se zasměje. Otočí se ke kuchyni. "Kde je moje Winnie?" zavolám a ona odpoví: "Ještě spí." Zabroukám si a jdu k pohovce. Opřu se o ni zády. Ashley vyjde z kuchyně, usměje se na mě a jde po schodech nahoru. Za chvilku se vrátí s kufrem a papíry. "S tím ti pomůžu," nabídnu se a vezmu si od ní papíry. Jdeme ke dveřím. Ashley mi hodí kufr do tašky a já se chystám sklonit hlavu, když zahlédnu postavu. Narovnám se a podívám se před sebe. Vedle motorky stojí kluk. Otočí se ke mně, přejede si mě pohledem a přeběhne mi mráz po zádech. Pak odvrátí hlavu a nasedne na motorku. "Aro!" Nadskočím, když uslyším Ashley. Stojí vedle mě a mhouří oči. "Proč jsi se tak lekla?" "Nelekla," ohradím se a ona trvá na svém. "Ale jo. Na co jsi se dívala?" Bez přemýšlení se podívám na to místo. "Kdo to je? Někdo nový se sem stěhuje?" Ashley se nakloní ke straně a pak se na mě podívá. "Aha, on. Tvůj bratr říkal, že se sem někdo nastěhuje." "Kdy?" zeptám se jí a ona zvedne obočí. "Proč tě to tak zajímá?" "Nezajímá," zakroutím hlavou a odvrátím od ní pohled. Hodím papíry na sedadlo a slyším, jak se za mnou uchechtne. "Ale jo." "Ne, nezajímá," trvám na svém. "Jenom mě to zajímá. Nic víc. Je divné vidět tu někoho nového." "O čem se bavíte?" Ashley se otočí k bratrovi. Zase se podívám na to místo, pomalu si třu hruď a pak zakroutím hlavou a nasednu do auta. Co to sakra bylo za pocit?