"Samozřejmě! Půjdu kamkoli půjdeš, maminko!" rozzářil se chlapeček a jeho velké oči vypadaly jako lesklé onyxy, když se zakřivily do tvaru srpků měsíce. Anastasia se nemohla ubránit úvahám nad tím, jak krásné to dítě je. Pokaždé, když se podívala na jeho malou tvářičku, pocítila vlnu útěchy a vděčnosti, jako by neustále žasla nad tím, jak se jí podařilo porodit tak rozkošné stvoření. Za boží milosti. "No, tak to bude nejlepší, když si teď sbalíme věci. Zítra odpoledne odjíždíme na letiště." "Dobře!" Chlapeček pevně přikývl a pak se vrhl do svého pokoje, aby si sbalil věci na cestu. Anastasia si povzdechla. Žila v zahraničí od té doby, co ji otec před pěti lety vyhodil z domu. Nešlo ani tak o to, že se nechtěla vrátit domů, jako spíš o to, že v něm neměla žádné místo. Ani otci neřekla, že porodila dítě v zahraničí, a teď, když se vracela do své vlasti kvůli práci a kariéře, se rozhodla, že starého pána uvidí. Koneckonců, stále to byl její otec. O tři dny později, v podvečer na mezinárodním letišti, Anastasia tlačila vozík se zavazadly dopředu. Její syn seděl nahoře na velkém kufru na vozíku a s úžasem se rozhlížel kolem. Zdálo se, že ho na Anastasiině vlasti zajímá všechno, a v jeho jiskřivých očích se objevil zvědavý lesk. Vtom Anastasia sotva vyšla z příletové haly, když k ní přišli dva muži v oblecích a zdvořile ji pozdravili: "Slečno Tillmanová, poslala nás sem stará paní Presgraveová, která pro vás připravila odvoz hned za vchodem. Prosím –" Zamrkala na ně a velmi zdvořile řekla: "Oceňuji laskavé gesto Presgravů, ale odvoz nepotřebuji, děkuji." "Slečno Presgraveová, stará paní vás opravdu chce vidět," řekl muž středního věku uctivě. Anastasia věděla, že stará paní Presgraveová nemá žádné zlé úmysly, ale opravdu neplánovala přijmout laskavost staré paní. "Prosím, řekněte staré paní Presgraveové, že povinností mé matky bylo zachraňovat ostatní, a že není třeba jí splácet, alespoň ne mně." S tím se pohnula, aby minula oba muže a tlačila vozík směrem k východu. Jeden z mužů vytáhl telefon a svědomitě informoval: "Mladý pane Elliote, slečna Tillmanová odmítla naši nabídku odvozu." U vchodu na letiště stály tři lesklé černé vozy Rolls-Royce s tmavě tónovanými okny, které znemožňovaly komukoli nahlédnout dovnitř. Vzadu v Rolls-Royce uprostřed vozového parku seděl muž, který upíral pohled na dveře letiště, a viděl mladou ženu, jak jimi protlačuje svůj vozík, právě když odložil telefon. Žena měla na sobě bílou halenku a obyčejné džíny. Vlasy měla stažené na šíji, což odhalovalo jemnou a hezkou tvář. Její pleť byla alabastrová a její chování poněkud nenucené, když manévrovala s vozíkem. Bezpochyby byla její přítomnost v davu oslnivá. Vtom Elliotův pohled upoutalo něco, nebo spíše někdo – chlapeček, který seskočil z ženina vozíku. Vypadal na čtyři nebo pět let, měl na sobě šedý svetr a tepláky a husté a hebké vlasy mu padaly do čela. Možná byl mladý, ale jeho rysy byly jemně vytesané, což ho činilo ještě rozkošnějším. V tu chvíli se Anastasia sehnula a pomohla chlapečkovi upravit oblečení; v jejích očích se nedala přehlédnout jemnost a shovívavost. Kdo je to dítě? Je Anastasia vdaná? Pokud ano, pak si ji nebudu muset vzít jen proto, abych splnil babiččino přání. S tímto na mysli Elliot sledoval, jak taxi, do kterého Anastasia a její údajné dítě nastoupili, odjíždí. Nedlouho poté odjel i jeho vozový park. Sotva ujeli nějakou vzdálenost, když mu zazvonil telefon. Podíval se na ID volajícího a pozdravil: "Ahoj, Hayley." "Elliote, kdy se za mnou přijdeš podívat? Stýská se mi po tobě." Hayleyin koketní hlas kňoural na druhé straně linky. "V poslední době jsem trochu zaneprázdněn, ale uvidím se s tebou, jakmile budu mít volno," odpověděl a v jeho hlase byl patrný bas. "Slibuješ?" zeptala se Hayley koketně. "Ano," odpověděl s nucenou trpělivostí. Mezitím v sídle Presgravů seděla stará dáma se stříbrnými vlasy na pohovce a popíjela čaj, když zaslechla nejnovější zjištění svých podřízených. V šoku se podívala a zeptala se: "Cože? Anastasia má dítě? Je vdaná?" "Podle našeho vyšetřování se otcovo dítě nikdy neukázalo, takže předpokládáme, že měla dítě mimo manželství." "Ach, ta ubohá. Stát se svobodnou matkou v tak mladém věku..." Harriet Presgraveová, jinak známější jako stará paní Presgraveová, si povzdechla. Vinna jí prostoupila, když si vzpomněla na statečnou policistku, která zemřela poté, co utrpěla osmnáct smrtelných bodných ran od rváče, který vyhrožoval, že Elliotovi ublíží před tolika lety. Zrovna nad tím naříkala, když do obývacího pokoje vkráčela elegantní a vysoká postava. Byl to Elliot a vrátil se z letiště. "Pojď sem, Elliote," řekla Harriet a pokynula svému vnukovi, aby přišel blíž. Elliot si pohotově sedl vedle ní a začal říkat: "Babičko, Anastasia naši nabídku neustále odmítala, takže možná bych –" "Právě jsem zjistila, že slečna Tillmanová je svobodná matka, která měla dítě mimo manželství. Musíš se o tu ubohou matku a syna postarat, Elliote. Je to tvoje povinnost." Elliot na starou ženu zíral beze slova, ohromen jejím návrhem. Myslel si, že už se té záležitosti vzdala, ale jak se ukázalo, místo toho se ještě více rozhodla ji dotáhnout do konce. "Babičko, nemusím si ji brát. Vždycky bychom mohli použít jiný způsob, jak splatit laskavost její matky a vynahradit jí to," namítl klidně a doufal, že jeho babička pochopí. Nicméně, v okamžiku, kdy to Harriet uslyšela, na něj chladně pohlédla a řekla: "Ne, to nepůjde. Musíš si Anastasii vzít a chránit ji a starat se o ni po zbytek jejího života." Elliot se zamračil. Nemyslel si, že by z manželství bez lásky mohlo vzejít něco dobrého, ale nemohl ani odmítnout babiččin návrh, protože se rozhodla splatit oběť, kterou Anastasiina matka před tolika lety přinesla. "Nedokážeš si ani představit, kolik bodných ran policistka Amelia Chapmanová utrpěla jen proto, aby tě ochránila. To množství krve... Ta hrozivá povaha zločinu..." Harrietiny oči byly smutné, když to říkala. Potom se podívala nahoru a vrhla na svého vnuka tvrdý pohled a zdůraznila: "Postarat se o její dceru je to nejmenší, co můžeš udělat. Nikdy nebudeš schopen splatit nesobecký čin policistky, i kdybys se o Anastasii staral věčně." Elliot tiše přikývl. "Dobře, tak si ji vezmu za ženu." Ale byla tu ještě jedna žena, kterou nemohl nechat jít, kterou musel také odškodnit. To znamená, že neměl v plánu to Harriet zatím říkat, a věděl, že i kdyby jí to řekl, neodradilo by ji to od toho, aby ho nutila vzít si Anastasii. "Anastasia má dítě," řekl. To se mu vymstilo, protože Harriet se zdála být tou zprávou potěšena. "To je pravda! Je to malý chlapec, pravděpodobně kolem tří nebo čtyř let. Nemůžu uvěřit, že je nějaký ničema takhle nechal. Poslouchej mě, Elliote – ani se neodvažuj toho dítěte ohrnovat nos, rozumíš?" Elliot tomu sotva mohl uvěřit. Zíral na svou babičku a zmateně si myslel: Je tohle nějaký druh akce kup jeden, druhý zdarma? Bourgeois Jewelry Atelier byl starý a známý podnik, který získal Anastasiin nadřízený. Aby se značka rozrostla, Anastasia – jako hlavní návrhářka Queen's Rose QR Diamond Global – byla převelena zpět do své vlasti, aby pracovala na diverzifikaci Bourgeois. Prostřednictvím opatření, která učinil Bourgeois, byla Anastasia ubytována v bytě. Pustila se do zdobení a uklízení svého nového příbytku, zatímco její syn spal, a během dvou hodin se byt proměnil v dokonalé útulné hnízdo pro duo matka a syn. Byla vyčerpaná, ale neměla chuť jít spát, když sledovala rozkošný spící profil svého syna. Ať už se v tomto městě před pěti lety stalo cokoli, stále ji to pronásledovalo a obracelo žaludek. Zrada její nejlepší kamarádky, podlost její nevlastní sestry a otcovo ultimátum, které vedlo k jejímu vyhnanství, byly jako rány, které byly příliš hluboké na to, aby se zahojily. Byl to zázrak, že vůbec přežila posledních pět let. Musela vyvažovat výchovu svého syna jako svobodná matka a absolvování kurzů designu, a během pozdější části pěti let se pomalu propracovávala po žebříčku a stala se hlavní návrhářkou. Dřela tvrději než kdokoli jiný a nebesa jí musela dopřát štěstí, které potřebovala, aby se dostala tam, kde je dnes. V současné době měla své úspory, svého syna a práci, která jí umožňovala svobodu. Vzala do ruky telefon a zírala na otcovo číslo. Několikrát se stalo, že přemýšlela o tom, že mu zavolá, ale něco ji přimělo váhat. Je to už pět let. Zajímalo by mě, jestli se na mě ještě zlobí. Potom si povzdechla. Zapomeň na to.