Když Vivian William dorazila na matriční úřad, s hrůzou zjistila, že muž, s nímž si měla nechat vystavit oddací list, ještě nedorazil. Uplynulo už víc než půl hodiny od dohodnutého času. Zrovna když ho chtěla kontaktovat, zavolal jí on. Jakmile to zvedla, ozval se z telefonu jeho rozzuřený hlas: „Vivian Williamsová, ty lhářko! Zapomněla jsi snad na ty hanebné věci, co jsi prováděla na univerzitě? Jak se vůbec opovažuješ pomýšlet na to, že si mě vezmeš? Poslouchej mě dobře. To se ti stane jen ve snu! Teď už mi to došlo, když jsi s tím sňatkem vyrukovala tak rychle, přestože se známe jen tři dny! Kdyby moje bývalá přítelkyně nestudovala na stejné univerzitě jako ty, už bych ti naletěl! Ty nestydatá ženo!“ S tím zavěsil. Vivian se ani nedostala k tomu, aby se vysvětlila. Prsty, které svíraly telefon, zbělely, zatímco její rty se nehlučně pohybovaly. Ten muž se ani nenamáhal ztišit hlas, což znamenalo, že její telefonát zaslechlo spousta lidí. Pohledy, kterými ji ostatní obdařili, byly plné pohrdání a odporu, bodaly do ní jako tisíce jehel. Bylo to přesně jako té strašlivé noci před dvěma lety. Měla pocit, že ji pohlcuje temnota. Ať se snažila sebevíc, prostě nebylo úniku... Na čele se jí vytvořily krůpěje potu, dramaticky zbledla. Aniž by si to uvědomila, celé její tělo se začalo nekontrolovatelně třást. O kousek dál sledoval pár temných, bezedných očí tu třesoucí se ženu zamyšleně, zatímco jeho štíhlé prsty bubnovaly na opěrky jeho invalidního vozíku. „Pane Nortone.“ V tu chvíli spěchal k Finnicku Nortonovi mladý muž. Naklonil se a zašeptal: „Slečna Lopezová mi sdělila, že stále vězí v dopravní zácpě. Řekla, že jí to může trvat nejméně hodinu, než se sem dostane.“ „Můžeš jí říct, ať se vrátí domů. Ať se už neobtěžuje jezdit.“ Finnick se ani neobtěžoval otočit hlavu. Jeho pronikavý pohled byl upřený na Vivian, když klidně dodal: „Nemám rád domýšlivé ženy.“ „Ale...“ Mladý muž, jeho asistent, se zatvářil ustaraně. „Váš dědeček na vás opravdu naléhá, abyste se oženil...“ Jako by neslyšel slova svého asistenta, Finnick stiskl tlačítko na svém invalidním vozíku, aby se posunul směrem k Vivian. „Promiňte, slečno? Vezmete si mě, prosím?“ Zazněl pronikavý hlas, který Vivian vytrhl z temnoty, jež ji hrozila pohltit. Zvedla hlavu a byla mírně překvapená tím, co spatřila. Nevěděla, kdy se to stalo, ale zdálo se, že muž na invalidním vozíku zastavil před ní. Jeho rysy byly tak dokonalé, že by každému vyrazily dech. Ostře řezané obočí spočívalo na vytesané tváři, vypadalo to, jako by jeho tvář byla vytesána z mramoru. Zjevil se jako bezchybné mistrovské dílo. Za boží milosti. Navzdory jednoduchosti jeho bílé košile design zdůrazňoval jeho štíhlou, ale silnou postavu. To, že seděl na invalidním vozíku, mu vůbec neubíralo na jeho urozeném a hrdém vzezření. Naopak, zdálo se, že ho to jen činí odměřenějším a nepřístupnějším. Teprve když muž zopakoval svou otázku, Vivian se probrala z omámení, do kterého upadla. „Cože?“ „Nemohl jsem si nevšimnout vaší předchozí konverzace. Spěcháte, abyste se vdala, že?“ Dech se jí zastavil v plicích, když se jí zmocnilo ponížení a úzkost. Aniž by čekal na její odpověď, muž pokračoval lhostejným tónem. „Jaká náhoda. Jsem na tom stejně. Protože máme podobné cíle, proč si navzájem nepomoci?“ Způsob, jakým to řekl, znělo, jako by mluvil o obchodní dohodě, a ne o jedné z nejdůležitějších událostí v životě. V tomto okamžiku Vivian konečně pochopila, že ten muž to s tou svatbou myslí vážně. Nicméně, my jsme se právě setkali! Vzít se hned z fleku je příliš pobuřující! „Pane, my se vůbec neznáme! Nemyslíte si, že jste trochu moc ukvapený a impulzivní?“ „Ty muže, se kterými jsi chodila na slepé schůzky, jsi také neznala.“ Jeho odpověď byla klidná a přímočará, zaskočila Vivian a nechala ji beze slov. „Aha, už to chápu. Pohrdáš mnou, protože jsem mrzák, že?“ „Samozřejmě že ne!“ – byla její automatická odpověď. Když zahlédla malý záblesk pobavení v jeho temných očích, uvědomila si, že dělá přesně to, co chtěl. „Slečno.“ Úhledně složil ruce v klíně, než na ni upřel palčivý pohled. „Jsem si docela jistý, že tu svatbu potřebujete hodně. Pokud teď propásnete tuto šanci, co vám dává důvod myslet si, že dostanete další?“ Musela uznat, že je velmi přesvědčivý. Má pravdu. Zoufale potřebuji tu svatbu. Popravdě řečeno, je asi přesnější říct, že potřebuji být zaregistrovaná v evidenci domácností tady v tomto městě. Teprve pak budu mít nárok na přihlášení ke zdravotnímu pojištění, abych mohla platit drahé lékařské účty pro mámu. Vteřiny ubíhaly, když se na toho muže dlouho dívala. Nakonec ze sebe vymačkala: „Jste tady ve Slunečním městě trvale hlášený?“ Jeho rty se zkroutily do malého úšklebku. „Ano.“ Vivian opět zmlkla. Její prsty se sevřely na dokladu o trvalém bydlišti. Přestože byl ten muž před ní mrzák, měl chování a vzhled, které byly jistě o několik tříd výš než ti hrozní muži, se kterými v poslední době chodila na slepé schůzky. Ach Vivian, nebyl tvůj jediný cíl za poslední tři měsíce oženit se co nejrychleji s místním obyvatelem? Nyní se ti naskytla příležitost, která ti prakticky skáče do náruče! Proč ještě váháš? V jejím nitru se vířily protichůdné emoce. Nakonec se kousla do rtu a upevnila své rozhodnutí. Žena souhlasně přikývla. „Dobře, souhlasím.“