Elaine na moment oněměla, a pak jí zrůžověly konečky uší.
„Anson, ty jsi ale nestyda!“
Anson zvedl obočí a s uličnickým úsměvem se k ní přiblížil. „Co si myslíš?“
Atmosféra, která byla očividně napjatá, se díky jeho hlubokému a magnetickému hlasu stala poněkud dvojsmyslnou.
Elaine ustoupila a ostražitě na něj zírala, vyhýbajíc se jeho žhavému dechu.
„No, tvoje myšlenky jsou opravdu divoké.“ Anson
















