„Angelo, nezdá se ti, že to dneska trochu hrotíme?" zeptala jsem se. „Věř mi, nejlepší lék na chlapa je skočit rovnou do náruče jinýmu. Klasika!" zazubila se Angela. „Ale –" Angela mě skočila do řeči, zvědavost jí hrála v očích. „Laurel, ty snad uvažuješ o tom, že bys to s tím loserem dala dohromady, ne?" „Ne." Vyhrkla jsem bez váhání, zhluboka se nadechla a dodala: „Fajn. Jdeme na to." „Super! Za deset minut ti pošlu detaily. Hlídej si to, jo?" Po hovoru se mi na tváři objevil hořkosladký úsměv. Moudrý člověk se nezamiluje jen tak a šest let je setsakra dlouhá doba. Ale kupodivu, představa definitivního konce mě nepálila tolik, jak jsem čekala. Možná se to zklamání kumulovalo tak dlouho, až to muselo přijít. Překvapivě mi nebylo vůbec smutno. Místo toho jsem cítila zvláštní prázdnotu. O pět minut později mi Angela poslala zprávu s adresou restaurace v centru. Ten název mi něco říkal – jeden z těch nóbl podniků, co frčí na Yelp. Podzim už byl tady a javory se barvily do ruda. Chladný vítr mi zafoukal do vlasů a přejel mi po zádech mráz. Když jsem vycházela z nemocnice, míjela jsem jednu útulnou restauraci za druhou. Skočila jsem si pro velkou mísu pikantního sýrového dipu – Austin neměl pálivé rád a já se chilli papričce vyhýbala celou věčnost. Tvrdil, že pálivé škodí žaludku, takže jsem ho radši nejedla, i když jsem na něj měla chuť. Držela jsem v ruce tu horkou misku plnou sýrové smetanové omáčky a k tomu si vzala pár pečených stroužků česneku. Austin česnek nesnášel, takže i když nebyl poblíž, radši jsem se mu vyhýbala. Po prvním soustu mě zalila vlna kyselosti a do očí se mi draly slzy. Tehdy mi to došlo – žádný happy end se v týhle šestiletý sáze nekoná. Nikdy se ke mně nechoval jako k někomu výjimečnýmu. Vždycky jsem se omezovala, ustupovala, zatímco Austin to bral jako samozřejmost a nevšímal si, čeho všeho se vzdávám. A teď stojím na kraji propasti. Když jsem dojedla a zaplatila účet, přišla mi od agenta platba. Jakmile jsem ty peníze uviděla, veškerá moje dřívější nechuť se rozplynula. Šest let nebylo úplně k ničemu. Aspoň jsem si našetřila na dům, kterej jsem pak prodala o čtyřicet procent dráž. Bylo to tak – peníze jsou spolehlivější než chlapi. Cestou domů mi přišla žádost o přátelství na WhatsApp. Myslela jsem, že je to ten chlap z rande naslepo od Angely. Klikla jsem na žádost a viděla jen obyčejnou fotku krajiny, která mi ale byla povědomá. Po ověření mi napsala Bonnie. Máma zuřila. Bonnie mi řekla, ať se nejdřív vrátím domů a odpočinu si, a kufr mi nechala v security. Zamračila jsem se, už jsem tušila, co mě čeká. Pro mámu to musel být šok. Kdyby věděla, že Austin má jinou, byla by ještě víc naštvaná. Vzala jsem si kufr a zamířila ven z nemocnice, když mi Bonnie poslala další zprávu a ptala se, kdo je můj tajný milenec. Hořce jsem se zasmála. Jak mohla máma tak snadno uvěřit, že za tím vším je někdo třetí? Po chvíli přemýšlení jsem si musela přiznat, že na tom něco je. Kdyby v tom nebyl nikdo jinej, nerozešla bych se s Austinem těsně před svatbou a nehrnula se domů. Než jsem stačila Bonnie odpovědět, telefon mi znovu zazvonil – zase ona. „Laurel, asi bychom si měly promluvit narovinu," řekla Bonnie trochu roztřeseným hlasem. „Teto Bonnie, jestli se máma dozví, že mě Austin zmlátil a šel dál, myslíš, že to rodině Herrerů jen tak projde?" zeptala jsem se. Na druhém konci se Bonnie odmlčela a přemýšlela. „Takže jak to chceš zamaskovat?" Kousla jsem se do rtu a přemýšlela. „Nech to na mně." „Dobře, ale pamatuj, máma už je tak dost nervózní a nechci, aby se z toho zase zhroutila. Jeď domů a odpočiň si." Zavěsila jsem, naskočila do taxíku a nemohla se zbavit myšlenek na tu neskutečně hezkou tvář – Alexe. Když jsem konečně dorazila domů, padla jsem rovnou do postele a spala až do tmy. Probudil mě telefon od Angely. „Hej, nespíš, co?" Přetočila jsem se na bok, ještě napůl ve snu, a zamumlala: „Už máš po práci?" „No jasně, je normální, že chlap na holku počká, ale nenech ho čekat moc dlouho, jo? Až budeš ready, dej mi vědět a půjdeme se zřídit," odpověděla. Na vteřinu jsem ztuhla a praštila se do čela, když mi došlo, že jsem na to rande úplně zapomněla. „Musím jít! Musím vstávat." Vlítla jsem do koupelny, rychle se osprchovala a hodila na sebe něco slušnýho. Až v taxíku mi došlo, že tohle rande není s Austinem – kterej se na mě, upřímně řečeno, nikdy nevykašlal. Když jsem zírala na neonová světla za oknem, na tváři se mi objevil hořký úsměv. Austin mě kdysi miloval. Jasně jsem viděla, kdy už ne. Takže mi to došlo: nevybral si mě, prostě se mnou zůstal. Hluboko uvnitř jsem to věděla celou dobu, ale radši jsem to ignorovala. Ale nakonec jsem se rozhodla, že je čas to ukončit. V restauraci jsem byla o půl hodiny dřív. Obvykle tu bývá narváno, ale překvapilo mě, že tu sedí jen jeden host. Zhluboka jsem se nadechla a začala pochybovat, jestli jsem vůbec správně, když ke mně přišla servírka v zástěře. „Slečno, jdete na večeři?" Přikývla jsem, cítila jsem se trochu trapně. „Jo, mám rezervaci na stůl devět. Asi jsem trochu dřív." Servírka na chvíli zaváhala a její výraz se změnil z neutrálního na překvapivě profesionální. „Slečno, už na vás čeká. Prosím, pojďte za mnou." Srdce mi začalo bušit jako o závod – Angela by mi přece nedomluvila rande s dědkem, ne? Minule jsem si sice dělala srandu, že chci někoho zralýho. Ale starej chlap? Kdyby měl děti v mým věku, to by byl jeden nekonečnej seriál. I tak jsem nečekala, že bude tak dochvilnej a dorazí o půl hodiny dřív. Když jsem šla k zadní části restaurace, ztlumila jsem kroky a zahlédla jsem vedle sebe hezkou servírku. „Proč tu nikdo není?" zeptala jsem se zvědavě. „Přeje si soukromí," odpověděla servírka klidným a odměřeným hlasem. Radši jsem zmlkla. S kým mě to Angela vlastně seznámila? Ten chlap měl na sobě elegantní černý oblek a otočenej zády se nedal moc dobře prohlédnout. Ale podle toho, jak mu sedělo oblečení a jakou měl postavu, to nebyl žádnej stařík. „Pane, váš host už dorazil," oznámila servírka. Mírně přikývl a dlouhými, atraktivními prsty si pohrával s kravatou. Když se otočil, na rtech se mu rozlil líný úsměv. „Ahoj, já jsem Alex Herrera."