Neah „Já… Já nevím, co je to Krev Oměje?“ zašeptám. Zamračí se na mě. „Tvůj bratr říkal, že poznáš rozdíl mezi rostlinami.“ „Já…“ Neměla jsem odpověď. Nepamatovala jsem si to, ne úplně. „Krev Oměje je Oměj živený naší krví. Listy budou mít červený odstín. Nedokážu si představit, že by dítě vědělo, co to je, protože se volně nepěstuje. Příběh tvého bratra nesedí.“ „Aha.“ „Nepřestanu, dokud nezjistím, kdo to udělal, Neah.“ Jeho karmínové oči se zúží. „Donutím je zaplatit za utrpení, které jsi vytrpěla.“ Sedne si na okraj svého stolu a zkoumá mě. „Teď se musíš nechat prohlédnout kvůli té infekci.“ Držela jsem pusu zavřenou, stále jsem se snažila zpracovat jeho zprávu o tom, že jsem byla nastrčená. Proč to můj bratr nikdy nezvážil? „Pojď, ukážu ti naši ložnici. Můžeš se osprchovat, než půjdeme za smečkovou doktorkou.“ Ztuhlá na místě se nehýbu. Řekl právě ‚naši ložnici‘? Jakože budeme sdílet ložnici? Asi si myslí, že se mnou může mít sex, kdykoli bude chtít, když jsem jeho smluvní nevěsta. Při té myšlence mi přeběhne mráz po zádech. Vzhlédnu a vidím, že mě sleduje. Stojí v otevřených dveřích a čeká na mě. Ujistím se, že mě šaty zakrývají, a vykročím na chodbu. Nikdo nebyl poblíž a na chodbách bylo ticho. Jak jsme se pohybovali, Alfa Dane mi říkal, co je v každé místnosti, ale zdálo se, že se více soustředí na to, aby mě dostal do ložnice. Jeho ložnice je obrovská, s masivními okny, stejně jako zbytek domu. Postel stála přitisknutá ke zdi. Všude kolem ní visely tenké závěsy ze stropu, ale byly svázané u každého rohu postele. Nejvíc mě překvapilo, že vana a sprcha byly ve stejné místnosti. Pouze záchod byl v malé místnosti vedle sprchy. Žádné soukromí. I když se zdálo, že se o to nestará. Zaleknu se, když ucítím jeho teplý dech na své kůži. „Nemusíš se bát.“ Možná ho necítím, ale on bude schopen cítit změny v mých emocích. Přejde místnost, otevře skleněné dveře do sprchy a pustí vodu. V okamžiku, kdy zavře dveře, se sklo rychle zamlží párou ze sprchy. A přesto se bojím. Nedal mi tušit, co ode mě očekává. „Hej,“ Jeho drsné prsty mi zvednou obličej. „Jsme tu jen ty a já a prozatím tě nechám osprchovat v klidu.“ Odejde, vytáhne z kapsy telefon a něco s ním dělá, než ho položí na noční stolek. „Budík je nastavený na deset minut. Pak se vrátím. Přinesu ti něco na sebe, takže zůstaň jen v ručníku. Rozumíš?“ Zírá na mě a čeká na odpověď, a já jen přikývnu. Desetiminutová sprcha. Měla jsem štěstí, když jsem doma dostala minutovou sprchu a voda byla vždy studená. Přesune se ke dveřím a s rukou na klice se na mě ohlédne. „Přál bych si, abys víc mluvila, Neah.“ Alfa Dane mě nechá v klidu a já se šíleně vrhnu do sprchy, jako bych byla v nějaké fantazii a tohle byl jen sen. Možná to byl sen, možná se brzy probudím ve sklepě svého domu. Vůně mýdel a šamponů jsou božské, když je do sebe vtírám. A moje vlasy se nikdy necítily tak čisté. Rána na mém břiše štípala, když na ni dopadla horká voda, ale to mi bylo jedno, stálo to za to. Někdo si v místnosti odkašle a já ztuhnu. Děkuji páře, že mě alespoň trochu skrývá. „Neah, už jsi hotová? Budík zvonil před pěti minutami.“ Hlas Alfy Danea se tu zdá hlasitější. Byla jsem tak pohlcená svobodou jednoduché sprchy, že jsem ani neslyšela budík nebo Alfu, jak se vrátil do místnosti. „Už jdu,“ zamumlám, vypínám vodu a obaluji se ručníkem, abych zakryla tu ošklivost pod ním. Když vystoupím, už vidím, že moje roztrhané šaty, spodní prádlo a obnošené sandály byly odstraněny z podlahy. Alfa Dane sedí na konci postele s tím, co vypadá jako složené oblečení v klíně a párem tenisek. „Není toho moc, protože nemáme nikoho s tak malým pasem jako ty.“ Usměje se, když mi podává oblečení. Ladící tmavě modrá mikina a tepláky. „Budeš se muset prozatím obejít bez spodního prádla. Mělo by tu být hned zítra ráno.“ S nakrčeným obočím mě sleduje, jak si oblékám tepláky a přetahuji si mikinu přes hlavu, než sundám ručník. Možná byl zvyklý na to, že se před ním ženy promenádují nebo se na něj vrhají, protože má moc, ale já taková nebyla. „Jdeme.“ Vstane a tentokrát ho následuji. Něco mi říkalo, že pokud se ta rána neošetří, dostane ho to do špatné nálady. Smečková doktorka byla mladá, na rozdíl od té doma, která byla stará a bála se nechat někoho, aby ji nahradil. Usměje se na nás, když vstoupíme do smečkové nemocnice, a sváže si své tmavé vlasy do drdolu. „Raven, tohle je Neah.“ Alfa Dane mě představí s úsměvem. Držím oči sklopené, když slyším Raven říkat: „Alfa Dane, co se zdá být problémem, kromě té divné vůně, kterou s sebou přinesla.“ Neznělo to jako ublížený komentář, jak jsem byla zvyklá, ale spíše jako komentář zvědavosti. „Řekne ti to sama, až najde svůj jazyk.“ „Mám ránu,“ zašeptám. „A neléčíš se?“ zeptá se Raven zmateně. „Nemám svého Vlka.“ Nenáviděla jsem to říkat. Byla to jen neustálá připomínka, že nezapadám. „Její Vlk byl spoután, když byla dítě.“ Řekne jí Alfa Dane. „Proto je její vůně divná. Její Vlk tam je, zamčený, čeká na osvobození.“ Mé oči se zvednou, jen aby zjistily, že na mě zírá. Vždy jsem věřila, že můj Vlk je pryč. Ne že je uvězněná. Raveniny tmavé oči se na mě zastaví. „Páni, dobře.“ Popadne mě za ruku. „Tudy, pojďme se na tu tvou ránu podívat.“ Zavede mě do prázdné místnosti a požádá mě, abych si lehla na postel a ukázala jí svou ránu. Vytáhnu si mikinu nahoru, jen tolik, aby viděla ránu. Její oči se rozšíří, záblesk vzteku jí přeběhne přes obličej, když si prohlédne infikovanou ránu a modřiny, které ji obklopují. Její prsty opatrně stisknou ránu kolem. „Jak dlouho to je?“ „Pár dní,“ zamumlám, i když jsem si nebyla jistá. Každé bití se slilo do dalšího. Každý den, kdy mě nikdo neuhodil, byl dobrý den. Raven zavrtí hlavou. „To je déle než pár dní, infekce měla alespoň týden na to, aby se rozvinula.“ „Neah, musíš nám říct pravdu.“ Nařídí Alfa Dane. „Já nevím.“ „NEAH!“ Jeho hluboký hlas mnou otřese a já zavřu oči a bojím se jeho hněvu. Hněv přinášel trest, trest přinášel bolest. „Přísahám, že nevím. Ta bití, dějí se tak často, že se prostě… Nikdy nejsem bez modřin.“ Nastalo ticho, bála jsem se otevřít oči. Alfa Trey to říkal pořád dokola, že pokud by to někdo zjistil, udělal by mi ze života peklo, víc než už byl. Dřív jsem se divila, kdo by kdy zjistil pravdu, kterou už nezná. Teď jsem tu seděla v nemocnici jiné smečky a odhalovala své temné tajemství. „Uzdrav ji!“ zařve Alfa Dane po tom, co se zdálo jako věčnost. Vyřítí se z místnosti a vytáhne z kapsy telefon. „Budeš muset odpustit mému bratrovi. Jeho temperament je krátký, zvláště když jde o takové věci.“ Zamumlá Raven, když mi jemně prohlíží ránu. „Tvůj bratr?“ zašeptám a otevřu oči. „Aha, vidím, že tě informoval. Hádám, že ti neřekl, že Jenson je také náš bratr?“ Zavrtím hlavou, hádám, že Jenson byl jeden z mužů, kteří přišli k domu mého bratra. Uchechtne se. „Jenson je považován za Gammu našeho bratra.“ „Gamma?“ Nikdy jsem o tom termínu neslyšela. „Jo a Alfa Dane má ráda/nenávidí, že tu pracuji. Chce, abych reprezentovala naši rodinu, ale ví, že v tomhle jsem dobrá.“ Popadne z kredence kelímek s krémem. „Teď se to musí aplikovat třikrát denně. Mělo by to vyléčit infekci, pokud se to za pár dní nezmění, podívám se na to znovu. Můj bratr na tebe čeká venku.“ „Díky,“ zamumlám a vezmu si od ní kelímek s krémem. Podívala jsem se na štítek, ale neuměla jsem ho přečíst. Nikdy jsem se nenaučila číst. Přikývne na mě, když pospíchám ven, abych našla Alfu Danea na telefonu, jak na někoho štěká. Jakmile mě uvidí, zavěsí a zeptá se, co řekla Raven. „Krém, třikrát denně.“ Ukážu mu kelímek a on mi ho vezme. „Dobře, pojď.“ Vykročí a já musím běžet, abych s ním udržela krok. Následuji ho domem do pracovny. „Ukaž mi to.“ Nařídí a sundá víko z kelímku. Nebude to diskutabilní, ne když použil stejný tón, než mi před chvílí roztrhl šaty. Pomalu si zvednu mikinu a on si přede mě čupne a jemně mi potřísní ránu studeným krémem. „Nechci, abys mi lhala, Neah. Nikdy. Pokud si nemůžeš vzpomenout, to mi musíš říct. Je to jasné? Nechci hádat, co máš na mysli.“ „Dobře.“ Nemohla jsem nic jiného říct, příliš jsem se soustředila na teplo jeho rukou. Jedna se mi tiskne na spodní část zad a drží mě stabilně, zatímco druhá mi jemně vtírá krém do rány. Až dosud jsem od jiného muže dostala jen bití. „Přestaň zadržovat dech.“ Řekne mi a vstane. „Nebudu ti ubližovat.“ Zdálo se nemožné tomu uvěřit vzhledem k mé historii. Ten čin, ta slova vycházející z něj. Prostě mi to nepřipadalo skutečné.