Neah „Víš, mému bratrovi se fakt líbíš.“ Raven se na mě usměje a nacpe si do pusy lívanec. Zvednu k ní oči přes snídaňový stůl. Byla pověřena hlídáním, zatímco Alfa Dane vyřizoval ty záležitosti, o kterých se zmínil. Zjevně ho moje poznámka o samotě přiměla to přehodnotit. Neřekl mi, kam jde, a já se neptala. Nemyslela jsem si, že mi to přísluší. „Jsi hezčí než ta poslední,“ zamumlá Raven a vytrhne mě z myšlenek. „Poslední?“ Málem se udusím džusem. „Jsi jeho smluvená družka, že?“ Přikývnu. „Fakt sis myslela, že jsi první?“ To mě vůbec nenapadlo. Víc jsem se bála toho, co mi Alfa Dane provede. Neudělal žádný krok, kromě toho, že mě k sobě tiskl, když jsme spali. Nesnažil se mi nenápadně strčit ruku mezi stehna. Nenutil mě spát nahou, nic. A to to jen zhoršovalo. Čekání na neznámé. Nevypadal jako muž, který by čekal. „Snad vydržíš.“ Dodá a natáhne se pro další lívanec. „Vydržím?“ Nebyla jsem zvyklá na tyhle fráze ani na to, jak se mnou mluvila tak ledabyle. Rozkazy a týrání, na to jsem byla zvyklá. „Asi bych ti to neměla říkat, ale měla by ses připravit.“ Zhluboka se nadechne. „Můj bratr hledá svou družku už dlouho. Je mu dvacet osm. Ještě nemá dědice. Ty ostatní, ty nevydrží dýl než pár týdnů, některé utečou. Některé zabije.“ Řekne mi s pokrčením ramen, jako by to bylo normální. „Protože mu nedají dědice?“ Zavrtí hlavou. „Protože ztratí zájem.“ „Proč mi to říkáš?“ Zašeptám. Radši bych nevěděla, že mě zabijou. „Je na tobě něco zvláštního. Dívá se na tebe jinak. Viděla jsem to v nemocnici.“ Z jejích slov se necítím zrovna líp. Všichni se na mě dívali jinak. Vždycky se dívali kvůli mé zvláštní vůni. „Nejvíc se budeš bát, až najde svou pravou družku.“ Zamumlá. Beta Kyle byl můj pravý druh a zavrhl mě, jakmile mi bylo osmnáct. Vtrhl do sklepa uprostřed noci a vykřičel na mě své zavržení. Zbil mě do modra, dokud jsem jeho zavržení nepřijala. „Ty máš druha, viď? Poznám to podle toho, jak ti zrovna problikly oči.“ „Měla jsem,“ zašeptám. „Zavrhl mě.“ Vzpomínám si na tu bolest z té chvíle a nejen z bití. Jako by mi srdce trhali z hrudi. A protože jsem cítila to pouto, můj bratr mě nechal spoutat podruhé. Tehdy jsem se přestala uzdravovat jako ostatní. „Vím, jaké to je. Mě můj zavrhl.“ Povzdechne si. „Jakmile zjistil, z jaké smečky pocházím a kdo je můj bratr, nechtěl se mnou mít nic společného. Každopádně, jak jsem řekla, zdá se, že se mému bratrovi líbíš, víc než se líbila kterákoli z těch ostatních žen.“ Mám z toho být šťastná? S vědomím, že možná vydržím o něco déle než ostatní. Protože se mu líbím, možná si mě nechá jako cenný majetek. Raven mě vezme s sebou do nemocnice. Musela do práce a Alfa Dane jí zjevně řekl, aby mě nespouštěla z očí, pokud nepůjdu na záchod. Možná si myslel, že budu jako některé z jeho ostatních nevěst a uteču. Jako bych na to měla energii. Nikdo do nemocnice nechodí. Raven tráví většinu času inventurou. Skoro se zdálo zbytečné mít smečkovou nemocnici. Nikdo ji nepotřeboval, všichni se mohli uzdravit. „Ahoj.“ Usměje se, když ke mně přijde. „Budu tu ještě chvíli, tak jsem ti přinesla nějaký brakový časopisy na čtení.“ Raven je s úsměvem vyklopí na stůl přede mnou, zatímco na ně jen zírám. Neměla jsem tušení, kdo jsou ti lidé na fotkách, ani jsem neměla tušení, co se o nich píše. „Nejsou nic pro tebe?“ zeptá se zvědavě. Zavrtím hlavou, nechtěla jsem přiznat další tajemství. Zírá na mě zpoza pultu a její oči se pomalu zužují do štěrbin. „Ty neumíš číst, že?“ Jak to věděla? Zavrtím hlavou a cítím, jak mi hoří tváře. „Hádám, že jsi nechodila do školy?“ „Ne.“ Bylo tak trapné to přiznat. Které dvaadvacetileté neumí číst a psát? „Ví o tom můj bratr?“ „Ne.“ „No, aspoň teď mám co dělat kromě počítání.“ Usměje se na mě a sedne si na židli vedle mě. Hodiny plynuly a já jsem to pořád nechápala. Ale byla trpělivá a pořád to zkoušela. Najednou popadne papíry, zamíchá je do hromady a strčí je do jedné ze zásuvek. „Můj bratr je zpátky.“ „Jak to víš?“ „Smečková věc.“ O pár sekund později se dveře rozletí. Alfa Dane se pohne směrem k nám. Vypadal rozzlobeně. Jeho karmínové oči byly tmavší než obvykle. Zamračil se a veškerou pozornost věnoval mně. „Potřebuju si promluvit se svou družkou!“ Vyštěkne na Raven. „Jasně,“ zamumlá a rychle uteče a nechá mě s ním samotnou. Počká, až zmizí z dohledu, a otočí se ke mně čelem. Sklopím oči k zemi, když se jeho hlas rozlehne nemocnicí. „Kde je Trey?“ „Cože?“ „Mám se opakovat?“ Otevřu pusu, abych mu řekla, že nerozumím, ale nedostanu šanci promluvit. „Nikdo tam nebyl, Neah. Nikdo.“ Cítím na sobě jeho pohled. To nedávalo smysl. Jak tam nikdo mohl být? „Domy prázdné. Smečkový dům je prázdný. Kam se poděli, Neah?“ Zmateně zavrtím hlavou. „Ty… ty ses jel podívat na mého bratra?“ Zašeptám a odmítám se mu podívat do očí. „To byla celá lež?“ Ukáže na mě. „Past, abys na mě mohla něco vyhrabat?“ Byl tak naštvaný. „Co chce Trey?“ Zavřu oči jako vždycky. Bylo snazší, když jsem neviděla tu bitku přicházet. „NEAH!“ Jeho prsty mi sevřou bradu. „Řekl jsem, že se mě už nikdy nebudeš muset bát. Ale to bylo, když jsem věřil, že ti pomáhám. Otevři ty zasraný oči a podívej se na mě!“ Slzy mi vytékají ze zavřených očí. Raven se mýlila, tohle bude můj konec. Otevřu oči a dívám se do jeho karmínových očí. Pomalu se jeho tvář začíná zjemňovat. „Ty nevíš, o čem mluvím, že?“ „Ne,“ zamumlám. Pustí mi bradu. „Smečka je prázdná!“ „Opuštěná?“ Zašeptám. „Ne, nic nezmizelo, všechno je pořád na svém místě, ale nikde nebyli žádní vlci. Bylo to, jako by se prostě vypařili, a věř mi, hledali jsme. Řekla jsi, že nedělají smečkové běhy, ale oni očividně něco dělají.“ „Já nevím.“ Polknu. „Nikdy jsem smečku neopustila až do včerejška. Já… nikdy jsem nešla dál než do zahrad.“ Zamračím se. „Ale občas byl dům prázdný. Pokud jsem nebyla zamčená, kradla jsem kousky jídla.“ „Jak často?“ Zeptá se. „Každých pár měsíců, myslím.“ Kdyby nebylo těch chvil, kdy byl dům prázdný a já jsem mohla krást jídlo, asi bych už před lety umřela hlady. „Nikdo o tom nemluví?“ Zavrtím hlavou. „Jsi si jistá, Neah?“ „Možná mluví, jen ne, když jsem poblíž.“ Najednou ke mně natáhne ruku. „Pojď, jedeme domů.“ Jeho velká ruka obklopí moji malou ruku, když mě zvedne ze židle a přitiskne k hrudi. Jeho paže se kolem mě pevně obtočí a vytlačí mi vzduch z plic. „Radši mi nelži, Neah. Netoleruju lháře.“ „Slibuju,“ zašeptám a snažím se ignorovat bolest z mé rány, a místo toho, abych se odvrátila, nemohla jsem si pomoct a zírala jsem na něj. I bez mého vlka teď jsem cítila jeho moc a byla nesmírně opojná.