Ležel jsem na posteli a zíral do stropu svýho malýho pokoje. Od toho pádu se mi všechno slilo v jednu mazanici. Matně si pamatuju, jak moje máma, Olivia, Alice a Nova v panice křičely moje jméno. A pak už nic. Asi mě dotáhly domů. Pomalu jsem se posadil a viděl mámu, jak mě potichu sleduje. Po tvářích se jí kutálely slzy. "Zlato," zamumlala a vtáhla mě do náruče. "Theo mě odmítl, mami. Můj druh mě odmítl," zase se mi nahrnuly slzy do očí. Pořád jsem nemoh' uvěřit, že se to fakt stalo mně. Doufal jsem, že to je jen hnusná noční můra, ale máma mě hladila ve vlasech a plakala se mnou. Byla to krutá realita. Chápala, jak se cejtím, protože sama si tím prošla. Můj táta, její druh, ji podvedl a dvakrát s ní spal, než ji odkopnul. Celou dobu jí sliboval štěstí, ale nakonec skončil s jinou. "Tak strašně to bolí. Ať už to přestane, mami, ať už to přestane. Prosím, ať ta bolest zmizí," vzlykal jsem a drásal si hruď. Bohyně, udělal bych cokoliv, aby to přestalo bolet. Prosím... "Miláčku, tolik mě to mrzí," vzlykala máma a tiskla mě k sobě, jako by chtěla, aby moje bolest zmizela. Po nekonečný době jsem se uklidnil. Asi jsem byl moc vyčerpanej, než abych uronil další slzu. Usnout se mi nedařilo, a tak máma potichu zavřela dveře a odešla. Uprostřed noci, úplně sám ve tmě, mi po tvářích zase stekly slzy. Moje vlčice Tiara už hodiny mlčela a já cejtil její drtivou bolest, stejně jako tu svojí. Na setkání se svým druhem jsem se těšil od šestnácti. Naši učitelé z Akademie Mystických Drápů a Tesáků nám říkali, že to je to nejlepší, co se kdy vlkodlakovi může stát. Čekal jsem na někoho, ne nutně na silnýho druha nebo na nějakou vzácnou rasu, ale na někoho, kdo mě bude milovat a chránit před nenávistí tohohle světa. Potřeboval jsem někoho, kdo bude stát po mým boku, ať se děje cokoliv. A pak jsem se dozvěděl, že to je Theo. Myslel jsem, že mi vezme všechnu bolest a změní postavení mojí rodiny, ale jak moc jsem se mýlil... Všichni vlkodlaci věděli, že máme jen jednu šanci najít si druha. Ale teď, když je všechno v troskách, co se mnou bude? V hlavě se mi rojily otázky o lásce a rodině. Bude moje vlčice Tiara ještě někdy v pohodě? Vlkodlak bez vlka je jako prázdná schránka – mnozí se zblázní nebo umřou, když ztratí svýho druha. Ta bolest je nesnesitelná; jejich vlci zmizí. Teď už chápu tu agónii a ještě jsem se s tím neodmítnutím nesmířil. Čeká mě stejnej osud – smrt nebo šílenství? Doufám, že Tiara vydrží silná. Jak mi tohle mohla Měsíční Bohyně udělat? Proč zrovna já? Čím jsem si zasloužil Bettu? Vždyť jsem o to nežádal. Mohla mě spárovat s jinou Omegou a byl bych spokojenej. Hlavně když by tam byla láska, byl bych šťastnej. Od tý doby už jsem před mámou nikdy nebrečel. Jenom jí to připomínalo, co nemohla mít, a moje sestra ztrácela naději, že svýho druha vůbec někdy najde. Teď, když jsem se sprchoval, jsem dlaněmi tlumil vzlyky. Ta noc po Theově odmítnutí byla tak strašná, že jsem se musel kousat do polštáře, abych neřval. Trvalo to skoro hodinu. Hned jsem věděl, co ten můj "milovanej" dělá. Pářil se s jinou, s Lyrou, zatímco já jsem se svíjel v bolestech a cejtil každý kousek toho mučení. "Je to vůbec fér?" Tiara, můj vlk, zavyla směsí bolesti, smutku a vzteku. Cejtil jsem její hněv a to bylo lepší než to její mlčení. Můj vlk zůstal silnej a jsem mu vděčnej, že mě neopustil jako Theo. Škola začala už před tejdnem, ale já jsem nenašel odvahu tam jít. I když mě moje kamarádky Alice a Nova každej den po škole chodí navštěvovat, abych se cejtil líp, tak jsem do školy odmítal chodit. Ještě jsem nebyl připravenej vidět Thea a Lyru, jak se tam muchlujou. Ale ukážu jim, že jsem silnej, že nemají moc mě zlomit. Uslyšel jsem, jak mi hlasitě pípnul telefon. Vylezl jsem ze sprchy a utíral si tělo malým ručníkem. Kouknul jsem se na displej, psala mi Alice. Její zpráva zněla: "Připrav se, jdeme tě vzít na nákupy. Uvidíme se brzo!" Ach ty holky, chtějí, abych se cejtil líp. Nemusí za mě utrácet. "Edene, jsi ready?" křičely Alice a Nova zespoda. Zděšeně jsem vykulil oči, když jsem si uvědomil, že už jsou tady. "Už jdeme!" zakřičela Nova škodolibě. Olivia a Alice mě následovaly, chichotaly se a nacpaly se mnou do pokoje. Bleskově jsem na sebe natáhnul tílko a šortky. "Hmm," ušklíbla se Nova, když mě viděla oblečenýho. "Tak pojďme," řekla Alice a otočila se na Olivii. "Jdeš s námi?" zeptala se. "Jasně že jo, tenhle vzácnej výlet si nenechám ujít," zachichotala se Olivia nadšeně. *** Holky a já jsme spíš koukaly do výloh, než abychom něco kupovaly. Ale i tak to byla zábava, když jsme se škádlily a honily se po ulicích. Koupily jsme si nějaký hadry a boty. Když jsme dorazily domů, Alice mi kňučela do ucha, že dneska u mě přespí. Nova pokrčila rameny, že taky zůstane. Takže jsme se všechny sešly v obýváku a natáhly se na zem s dekou přes ramena. Olivia už šla spát. Byla moc vyčerpaná, než aby s náma ještě trávila čas. "Hele, pustíme si The Originals," zasnila se Alice. "Připomínají mi ty krásný Hybridy z naší školy." "Ale no tak, Alice," Nova si znechuceně zakryla obličej dlaní. "Všichni žijou v realitě, jenom ty si žiješ v nějaký nemožný fantazii. Ti kluci ani nevědí, že existujeme. Vždycky jsou sami," zamračila se. "No a?" protočila Alice oči. "Jedna moudrá žena jednou řekla, že když nemůžeš mít svoji fantazii, tak si o ní čti nebo se na ní koukej!" To mě rozesmálo. "A ta moudrá žena jsi ty?" Alice zvedla polštář, aby mě praštila, a já se smál a držel se za břicho. A najednou to zase cejtím. Tu bolest. "Edene, moc se omlouvám," začala se Alice okamžitě omlouvat, když viděla, jak se držím za břicho. "Nechtěla jsem tě tak praštit." Zavrtěl jsem hlavou a svíjel se v bolestech. "Co se děje?" zeptala se Nova a vzala mě do náruče. "Nic," vydechl jsem. Ne, nechci, aby to viděly. "Mám zavolat tvojí mámě?" zeptala se Alice a zpanikařila. "Ne, prosím," zakřičel jsem a objal si břicho. "Neříkejte to mojí mámě," vykoktal jsem. Po tvářích mi začaly týct slzy. "Myslím, že vím, co se děje," Nova mi pomalu stáhla tričko a odhalila mi břicho. "Ten kurviš, Theo, si zase s někým užívá," řekla Nova chladně. Ta bolest byla nesnesitelná. Myslím, že jsem na chvíli omdlel. Když jsem se probral, Nova a Alice byly pořád se mnou. Byl jsem rád, že máma není doma. Alice mě pevně držela za ruku a v očích měla slzy. Nova vztekle pochodovala po pokoji, jako by chtěla někoho zabít. "Už jsem v pohodě," vykouzlil jsem slabej úsměv, ale cejtil jsem se vyčerpaně. Otočily se na mě. "Kolikrát se to stalo, E?" Nova vypadala naštvaně, ale nemyslím si, že by ten hněv směřoval na mě. "Vsadím se, že to není poprvý," řekla Alice tiše a dívala se na moje břicho, který bylo odhalený, protože se mi tričko vyhrnulo, jak jsem se svíjel. Můj žaludek byl černej, modrej a fialovej. Ty modřiny jsem si způsobil sám, jak jsem se držel za břicho, když ta bolest byla moc silná. "Už se to stalo potřetí," rozhodl jsem se říct pravdu. Viděly mě v bolestech, už nebylo co skrývat. Alice se zase rozbrečela a Nova začala nadávat. "To není fér! Nemůže to dělat!" vzlykala Alice. "Ukousl si víc, než může sežrat," zaklela Nova a vycenila zuby. "A teď mu to oplatíme. Eden! Začíná Operace Pomsta!"