**O čtyři roky později.** Vejdu do pekárny zadním vchodem, položím dvě tašky s moukou a paní Andersenová mě políbí na tvář. „Děkuji ti, Amie. Nevím, co bych bez tebe dělala,“ řekne mi šťastně. „Ráda pomůžu,“ odpovím a je to pravda. Tyhle dvě sestry se ke mně chovaly posledních čtyři roky moc hezky. Pomohly mi se v tomhle malém městě zabydlet, seznámily mě se všemi správnými lidmi, alespoň podle nich, a postaraly se, abych se dostala z bytu i kvůli jiným věcem než jen kvůli práci. Na oplátku jsem jim ráda nabídla pomoc s těžší prací. Sestry stárly a bylo mi jich líto, jak tvrdě pracují. Moje síla se ani zdaleka nevyrovnala síle plnohodnotného vlkodlaka, ale byla jsem silnější než průměrný člověk. Smířila jsem se s tím, že jsem latentní vlk, vlkodlak, který nemá vlka, nebo je ten vlk tak slabý, že se neprojevuje. Usnadnilo mi to život mezi lidmi. „Mám pro tebe na pultu malou odměnu,“ řekne mi paní Andersenová. „Nemusela jste, děkuji,“ odpovím, než se zakousnu do ještě vlažného závinu a s rozkoší si povzdechnu. „Dělá mi radost, když vidím, jak ti chutná moje pečivo,“ řekne starší žena s vřelým úsměvem. Děláme to takhle každé ráno. Já jí přinesu mouku ze skladu, ona mi dá odměnu a trochu své úžasné kávy a já trvám na tom, že nemusí, a ona trvá na tom, že musí. „Mám odpolední směnu, takže se vrátím, než se setmí,“ řeknu jí, když odcházím a držím si kelímek s kávou s sebou. „Měj se hezky, drahoušku, a třeba řekni ano, až tě Jessie zase pozve ven?“ zaslechnu, než se za mnou zavřou dveře. Jessie byl ve městě nejžádanější mládenec, i když to v tomhle městě moc neznamenalo. Ale byl hvězdou středoškolského fotbalu. Byl pohledný, pracovitý, vlastnil vlastní farmu, která skutečně vydělávala, a celkově to byl slušný chlap. Jessie se mě snažil sbalit už od mého příjezdu před čtyřmi lety, ale na rozdíl od místních žen jsem ho odmítla. Ne jen poprvé, ale pokaždé od té doby. Stal se z toho ve městě takový vtip a vím, že se lidé sázeli, kdy konečně povolím. Na Jessiem bylo skvělé to, že se nikdy neurazil, když jsem ho odmítla. Dělal si z toho srandu stejně jako kdokoli jiný a během let jsme se stali dobrými přáteli. Když vejdu do bistra, pozdraví mě Rich, kuchař, a paní Jonesová. Dopiju poslední kávu z kelímku a dávám pozor, abych nic neukápla na svou mátově zelenou uniformu. „CeCe si bere kečupy. Mohla bys začít s ubrousky?“ zeptá se paní Jonesová. „Jasně,“ odpovím a jdu do přední části bistra pozdravit svou další kamarádku. Ano, za tu dobu, co jsem v tomhle městě, jsem si našla jen dva opravdové přátele. Ale to jsou o dva víc, než jsem čekala. CeCe je o rok starší než já a optimističtější, než jsem kdy byla já. Obvykle je v bistru potřeba jen jedna servírka. Ale je turistická sezóna, což znamená, že budeme dvě. Znamená to také, že musíme vzít třetí, dočasnou, servírku, protože CeCe a já nemůžeme pokrýt všechny směny. Je to na nic, protože letos jsme uvízly s Darou. Dara není špatná holka, jen je nešikovná, nesoustředěná a žije víc ve své vlastní hlavě než v reálném světě. Abych byla upřímná, obvykle způsobí víc práce, než pomůže. Ale paní Jonesová řekla, že Dara se musí dostat z domu do reálného světa. Má slabost pro záchranu lidí, jako některé staré ženy zachraňují zatoulané kočky, paní Jonesová zachraňuje zatoulané lidi. Nemohla jsem nic namítat, protože mě zachránila. Zachránila i CeCe, ale jiným způsobem. Obě jsme té staré ženě loajální, takže jsme proti Daře v bistru nic nenamítaly. „Jsem ráda, že tě vidím,“ řekne CeCe, když k ní přijdu. Obejmeme se a jdeme zpátky do práce. „Jak sis užila výlet?“ zeptá se, když se dáme do pohybu. „Bylo to fajn,“ odpovím. Včera jsem měla volno a všem jsem řekla, že se na den někam pojedu podívat, odpočinout si a relaxovat. Ve skutečnosti jsem jela tak daleko, jak jsem mohla, a přitom se stihla vrátit na dnešní směnu. Za pár dní má moje matka narozeniny, což znamená, že jí pošlu pohlednici. Obvykle jen napíšu, že se mi daří dobře a doufám, že má hezké narozeniny. To samé dělám na narozeniny svého otce a bratra, stejně jako na konec lunárního cyklu. Pro vlkodlaky je to jako Vánoce a Nový rok dohromady. Jela jsem do odlehlých měst, aby se nedalo poštou vystopovat, kde žiju. Nevím, jestli jsem laskavá, nebo krutá, když posílám ty čtyři pohlednice každý rok. Jen chci, aby věděli, že jsem v pořádku. Nemusí se bát. A já jsem v pořádku. Život možná není dokonalý, ale je v pořádku. Ta tupá bolest je tam dole v žaludku pořád, ale už to nebolí. Nebo jsem si na tu bolest možná zvykla. Ať tak či tak, už mi to nevadí tolik jako na začátku. Je to připomínka toho, že jsem naživu, že jsem přežila a že jsem bojovnice. Vybudovala jsem si život od nuly a jsem hrdá na to, co mám, i když toho není moc. „Vidělas toho krasavce, co si právě sedl ke tvému stolu?“ zeptá se mě CeCe. Jsme uprostřed polední špičky a bistro je plné místních i turistů. Pohlédnu na stůl, o kterém vím, že mluví, protože to byl jediný volný v mé sekci. Tělo mi ztuhne, když ho uvidím. Je to vlkodlak, to mi říkají všechny moje smysly, a aby toho nebylo málo, je to alfa. V ústech mi vyschne a nohy odmítají poslušnost. „CeCe, mohla bys mi udělat laskavost a obsloužit ten stůl za mě? Já ti na oplátku vezmu dva nebo tři tvoje. Klidně ti vyměním i ten se čtyřmi dětmi,“ zeptám se. Slyším v hlase zoufalství. „Jsi si jistá, Amie? Vidělas ho? Mňam,“ řekne. „Je celý tvůj,“ odpovím. Nemýlila se. Alfa vypadal jako většina alf, velký, silný, sebevědomý. Spojte to s blonďatými vlasy, které vypadají, že mají svou vlastní vůli hravým způsobem, a hlubokýma modrýma očima a máte mňam. Ale alfy jsou potíž, zvlášť pro mě. Je to první vlk, na kterého jsem narazila od odchodu ze smečky, a nechci na sebe upozorňovat víc, než je nutné. Vím, že už ví, co jsem zač. Když jsem ho dokázala odhalit v místnosti plné lidí, on se svými plně vyvinutými alfa smysly nebude mít problém si mě všimnout. CeCe k němu dojde a vezme si jeho objednávku. Vidím, jak s ním flirtuje, a on se na ni zdvořile usměje. Snažím se ho ignorovat a držet se od něj dál. Je to těžké, protože sedí v mé sekci bistra, ale myslím, že se mi to daří. Když zaplatí a odejde, cítím úlevu, nepokusil se se mnou mluvit. „O tohle jsi přišla. Pohledný, milý, aniž by byl slizký, a dává skvělé spropitné,“ řekne CeCe. „Chceš se o to spropitné rozdělit?“ zeptá se pak. Zavrtím hlavou. Zasloužila si ho a i když ta rodina se čtyřmi dětmi nenechala obrovské spropitné, nebyli ani škrti. Raději obětuji spropitné, než abych se mu vyhýbala. Zbytek dne jsem ve střehu. Jsem nervózní a neustále kontroluji, jestli se ten neznámý alfa nepohybuje někde poblíž. „Jsi v pořádku, drahoušku?“ zeptá se paní Jonesová, když se chystám odejít. „Jsem v pořádku, ale děkuji, že se ptáte,“ odpovím jí. „Zdáš se mi trochu… nevím,“ řekne. „Ustrašená,“ pomůže Rich. „Ano, to je to správné slovo,“ souhlasí. „Jsem v pořádku, jen jsem se v noci moc nevyspala. Chystám se jít domů a zdřímnout si. Jsem si jistá, že se to zlepší,“ zalžu. Dává mi to výmluvu, proč zůstat doma. „Ach, chudinko. Udělej to. Chceš, abych k tobě poslala Daru s večeří?“ zeptá se paní Jonesová. Je to opravdu úžasná žena. „Ne, děkuji, paní Jonesová. Cením si toho, ale těšila jsem se na večeři, kterou jsem si chtěla uvařit,“ řeknu jí. Tolik lží za jeden den, že mě bude bolet břicho, když budu takhle pokračovat. „Tak utíkej a zavolej mi, kdyby ses něco potřebovala.“ „Děkuji, paní Jonesová,“ řeknu a obejmu ji. Pospíchám domů a zavřu za sebou dveře. Žádný alfa. Jsem v bezpečí a on odjede z města a všechno se vrátí do normálu.