Pohlédla jsem do zpětného zrcátka a viděla, jak jsem vyčerpaná a smutná. Snažila jsem se rozveselit, když jsem se blížila k hranici smečky. Vlci, kteří sloužili v budce, znali moje auto po paměti, a tak mi jen lehce zamávali, když jsem projížděla. Nepochybně viděli nebo slyšeli, co se stalo, pomyslela jsem si. Obvykle, když jsem opouštěla území smečky, cítila jsem touhu. Byla to fyzická reakce, která ti dala vědět, že opouštíš svou smečku. Tentokrát jsem se cítila lehčí, jak se míle mezi mnou a smečkou neustále zvětšovaly. Zamířila jsem do nejbližšího města, kde bylo všechno, co jsem potřebovala. První zastávka byla banka. Bylo mi osmnáct a vybrala jsem všechny své úspory, které jsem vydělala prací na pile smečky, všechny peníze k narozeninám, které jsem si za ta léta našetřila, a s těžkým srdcem i spořicí účet, který mi rodiče založili, když jsem se narodila. Celkově mi to dalo slušnou sumu peněz. Dost na to, abych mohla zůstat na cestách tak dlouho, jak jsem plánovala, a ještě mi něco zbylo na nový začátek někde jinde. Další zastávka byla u prodejce aut. Auto, které jsem měla, byl dárek od rodičů, když jsem získala řidičský průkaz. Bylo o něco víc než rok staré a zřídka se s ním jezdilo. Ale bylo to elektrické auto, což nebylo ideální pro dlouhé cesty přes celou zemi. Vyměnila jsem ho za Volvo, které bylo o něco starší, ale vypadalo, že je v dobrém stavu. Přesunula jsem všechny své věci do nového auta a vrátila se na silnici. Nesnažila jsem se skrývat nebo zmizet, ale na druhou stranu jsem se nechystala oznamovat světu, kam jedu. To mohlo být proto, že jsem neměla tušení. Můj plán byl dostat se co nejdál od Virginie. Jela jsem většinu dne a cítila jsem vyčerpání v kostech. Nespala jsem od předchozí noci a věděla jsem, že brzy budu nebezpečná sobě i ostatním na silnici. Našla jsem malou štěrkovou cestu vedoucí do slepé uličky uprostřed hustého lesa. Zastavila jsem tam, ohřála si plechovku polévky a donutila se ji sníst, i když jsem neměla chuť. Pak jsem se zavřela v autě, udělala si co nejpohodlněji s dekou omotanou kolem sebe. Moje rodina už hodiny našla vzkaz a já jsem přemýšlela, co dělají. Ubrečela jsem se k spánku. Dny byly všechny stejné. Jela jsem tak daleko, jak jsem mohla. Zastavila jsem se pro benzín, jídlo a použití toalety. Jednou za čas jsem spala v levných motelech, abych se mohla osprchovat. Ale většinu času jsem spala v autě nebo venku pod hvězdami. Jediná věc, která se v mé rutině měnila, byla krajina za oknem auta. Od svěžích lesů po travnaté porosty, po pouště a nakonec jsem se ocitla na druhé straně země. Zaparkovala jsem auto u krajnice a vystoupila, ocitla jsem se uprostřed travnatého pole květin. Na druhém konci pole byl hustý les a v dálce se tyčily vysoké hory k letní modré obloze. Zhluboka jsem se nadechla a část napětí, které jsem s sebou nesla téměř dva týdny, mě opustila. Někde po cestě jsem si vymyslela cíl: Oregon. V tomto státě byla pouze jedna smečka a ta měla své území na hranici s Nevadou. Pokud bych zůstala v severních částech státu, s největší pravděpodobností bych nikdy nenarazila na vlkodlaka. Chystala jsem se na život osamělého vlka. Bylo to to nejlepší pro někoho jako já, rozhodla jsem se. Protože jsem neměla vlka, neměla jsem nutkání se proměňovat. Mohla bych se bez větších problémů začlenit do lidské společnosti. To by také minimalizovalo riziko setkání s jinými vlky. Ti se snažili držet od lidí co nejdál, pokud to bylo možné. Potřebovala jsem najít práci a nějaké místo k bydlení, nejlépe před zimou. Ale to mi dalo alespoň dva měsíce. Mohla bych to zvládnout. Odvedlo by mi to myšlenky od pulzující bolesti v hrudi. Nebyla tak ostrá jako prvních pár dní, ale nezmizela. Byla to jen neustálá připomínka toho, co jsem ztratila a proč se teď musím připravit na život osamělého vlka. Osamělý vlk nebyl totéž co tulák. Vlkodlačí společnost se tuláků stranila. Často kvůli zločinu, který spáchali. Tuláka mohl zabít kdokoli, kdykoli. Osamělý vlk byl vlkodlak, který se rozhodl nežít ve smečce. Stále žili podle zákonů vlkodlačího světa, a pokud narazili na jiné vlky, respektovali vestavěnou hierarchii. Bylo stejně špatné zabít osamělého vlka bezdůvodně jako člena smečky. Ale najít někoho, komu by na tom záleželo natolik, aby někoho za to odsoudil, by na druhou stranu bylo obtížné. Osamělý vlk se také mohl vrátit do života ve smečce bez povolení od kohokoli jiného než od smečky, která ho přijala. Tulák se mohl stát členem smečky pouze tehdy, pokud k tomu měl povolení od rady nebo od smečky, která ho udělala tulákem. Vytáhla jsem svůj nový telefon, svůj starý telefon jsem poslala zpět rodičům, protože byl na jejich tarifu. Teď jsem měla nový, levnější s předplacenou SIM kartou. Vytáhla jsem mapu státu a začala ji rolovat. Rozhodla jsem se zamířit na severozápad a uvidím, kam mě to zavede. O dva dny později mě to zavedlo do ospalého malého města. Vypadalo to jako kulisa pro jeden z těch Hallmark filmů, které moje matka milovala. Hlavní ulice byla lemována dvoupatrovými budovami s obchody v přízemí. Město se nacházelo tam, kde se pláně setkávaly s lesem, a v pozadí se tyčily vysoké hory. Vzduch byl čistý a město se zdálo být plné štěstí a radosti. Tohle je místo, kde se můžu uzdravit, pomyslela jsem si. Jako by víra a bohové souhlasili, uviděla jsem v okně místní restaurace nápis "Hledáme pomoc". Vešla jsem dovnitř a ucítila jsem lahodnou kombinaci různých tradičních jídel. "Ahoj slečno, můžu vám něco nabídnout?" zeptala se mě starší dáma, když jsem se přiblížila k pultu. "Ahoj, ano, viděla jsem nápis v okně a zajímalo mě, jestli ještě někoho hledáte?" zeptala jsem se. Žena přestala dělat to, co dělala, a podívala se na mě. "Je ti přes osmnáct?" "Ano, paní." "Utekla jsi z domova?" "Ne, paní," zalhala jsem. "Máš maturitu?" zeptala se. Tohle se nevyvíjelo tak, jak jsem doufala. "Ne, paní. Ale ne daleko. Stala se tahle věc a moje rodina..." přestala jsem mluvit a podívala jsem se na své ruce. "Je mi to líto, zlato," řekla s těžkým povzdechem a já jsem si uvědomila, že si udělala špatný dojem. Ale neopravila jsem ji. "Dám ti zkušební dobu jednoho měsíce. Pokud to bude fungovat, dám ti trvalé zaměstnání. Ale pokud tady budeš pracovat, chci, abys studovala na GED. O tom se nediskutuje," řekla. "Ano, paní. Děkuji. Budu se snažit tvrdě pracovat a studovat," řekla jsem jí. Uchechtla se. "To je dobře, zlato. Říkej mi paní Jonesová, všichni tady to tak dělají. Jak se jmenuješ?" zeptala se. "Jsem Amie Sageová, ráda vás poznávám," řekla jsem, použila jsem svou přezdívku a dívčí jméno své matky. "No, Amie, pokud se tady chystáš zůstat, máš kde bydlet?" zeptala se. "Zatím ne. Viděla jsem motel na okraji města. Myslela jsem si, že tam zůstanu, dokud něco nenajdu." "To nedělej. Není v nejlepším stavu. Víš co? Moje sestra vlastní pekárnu o pár domů dál. Vlastní i byt nad ní. Její poslední nájemník se právě odstěhoval, protože se vdala a moje sestra ještě nenašla nikoho nového, komu by to pronajala. Co kdybychom se tam šly podívat a já vás dvě seznámím," řekla paní Jonesová. "Děkuji. To je od vás moc milé," řekla jsem. Tohle se vyvíjí lépe, než jsem čekala. O dva dny později jsem se stěhovala do bytu. Nebylo v něm moc nábytku. Ale paní Andresenová, sestra paní Jonesové, mi dala tip na dva dobré obchody s použitým zbožím v okolí. Začala jsem pracovat jako servírka v restauraci den předtím. Všichni jsou na mě tak milí. Skoro jsem se cítila jako součást nové smečky. Restaurace měla většinou místní hosty, stálé zákazníky, kteří pravidelně chodili objednávat stejné jídlo a vyměňovat si drby. Paní Jonesová vysvětlila, že v hlavní sezóně mají turisty. Bylo to všechno, o čem jsem snila a co jsem potřebovala.