„Tohle jsou dámské toalety. Jste tu špatně,“ pronesla Cecilia chladně a dál si smývala krev z rukou. Edwin si odfrkl a ležérně otočil kohoutkem, aby si také umyl ruce. „Opravdu jsem tě podcenil. Myslel jsem, že jsi mnou posedlá, a nečekal jsem, že si tak rychle najdeš jiného kunčafta.“ V Ceciliiných očích se zablýskl hněv, ale v tomto rozhovoru už nechtěla pokračovat. Oklepala si vodu z rukou a zamířila přímo ke dveřím. Edwin ji však okamžitě zastavil. Popadl ji za paži a hrubě ji odmrštil zpátky, až ji přišpendlil ke zdi. „Kdo je otcem tvých dětí? Kdy ses spustila s Louisem Snyderem?“ Ačkoliv byli už čtyři roky rozvedení, Edwin si stále myslel, že mu Cecilia patří. Když ta slova vyslovil, vypadal naprosto arogantně. Cecilia se pokusila vymanit, ale marně. Nakonec probodla Edwina pohledem a promluvila hlasem plným chladného vzteku: „Pane Colemane, prokažte mi prosím trochu úcty. Pokud chcete mluvit o obchodu, jděte laskavě do kanceláře! Pokud to však chcete brát osobně, nemám vám co říct.“ Když Edwin uslyšel její slova, rty se mu zkřivily do zlověstného úšklebku. Nakláněl se k ní blíž a blíž. Cecilia se zamračila, ale hluboko uvnitř se jí srdce nervózně rozbušilo. Tehdy nad ní měl Edwin absolutní nadvládu a kontrolu. Během těch let byla hluboce traumatizována. I když uplynuly čtyři roky, nervy v jejím těle si stále pamatovaly strach z něj. „Pusť mě, Edwine! Tady pracuji. Neopovažuj se...“ „Čeho se tak bojíš? Bojíš se, že tě označí za děvku, protože na záchodech balíš svého bývalého manžela?“ „Zbláznil ses? Varuju tě. Měj trochu úcty!“ „Děvka jako ty si žádnou úctu nezaslouží.“ „Edwine Colemane, zacházíš příliš daleko!“ S těmi slovy se Cecilia začala prudce vzpírat. Ale nefungovalo to. Edwin jí tiskl paže ke zdi, takže se nemohla hýbat! Byl tak vysoký a utiskující, že Cecilia sotva mohla dýchat. „Copak se ti nelíbí, když ti dělám takové věci? Ha, nečekal jsem, že i po čtyřech letech si budeš hrát na nevinnou holčičku.“ Zatímco to říkal, Edwin jí sundal černé brýle a s hříšným úsměvem se jí podíval do očí. „Přesně tenhle výraz. Ach, vsadím se, že Louis Snyder to miluje, že?“ Cecilia byla naprosto rozrušená. Zakřičela: „Ty psychopate. Co to děláš? Přestaň s tím...“ Edwin se spokojeně usmál nad její panickou reakcí. Když byli ještě manželé, rád ji trestal svými nejpanovačnějšími a nejagresivnějšími metodami, kdykoli byli v posteli. Teď, když si Cecilia našla cestu do postele jiného muže, jí Edwin hodlal ukázat, jak hrůzné je ho dráždit. „Ach, bojíš se, že tě někdo uvidí? Bojíš se, že by tě kvůli tomu Louis Snyder mohl nechat? Nech toho, Cecilio Marshallová. Odlož ty své špinavé malé intriky.“ Cecilia zuřila. „Tak mi řekněte, pane Colemane, jaké by ty mé intriky asi tak mohly být?“ „Nedohodli jsme se snad při rozvodu? Že opustíš Meaport navždy a nikdy se nevrátíš! Proč jsi tu dohodu porušila? Aby se mi zvedal žaludek?“ Edwin zvedl obočí a výraz v jeho tváři byl téměř vražedný. To, o co muži šlo nejvíc, bylo, že se Cecilia skutečně vrátila se svými syny a s jiným mužem. I když byli rozvedení, Edwin se stále cítil podvedený a dokonce zrazený. Kdykoliv by mohl kohokoliv nebo cokoliv přestat milovat nebo opustit! Ale prostě se mu nelíbila představa, že jeho hračku převzal někdo jiný. „Vrátila jsem se kvůli dědictví po dědečkovi. Co je ti do toho? Řekla jsem, měj trochu úcty a pusť mě!“ „A já jsem ti řekl, že si žádnou úctu nezasloužíš, ne?“ ušklíbl se Edwin a jeho velké ruce divoce bloudily po jejím těle. „Edwine, jsme rozvedení. A co víc, nic ti nedlužím. Takže mě takhle neurážej! Dej ze mě ty ruce pryč, nebo tě zažaluju za obtěžování!“ „Ty? Žalovat mě? Nerozesmívej mě. Každý v Meaportu ví, že jsi to byla ty, kdo mě zdrogoval a prosil o sex. Jsou to jen čtyři roky a už jsi zapomněla?“ „Naposledy, nikoho jsem nezdrogovala, a tebe už vůbec ne! Já jsem tady oběť. Ne ty.“ „Ha! Jen si to dál nalhávej, ano?“ Cecilia se zhluboka nadechla a uklidnila se. „Fajn, říkej si, co chceš. Právě mi došlo, že tam venku je spousta mužů, kteří jsou mnohem lepší než ty! Rozvod s tebou byla ta nejlepší věc, která mě kdy potkala.“ A to Edwina dokonale vytočilo. Prudce sklonil hlavu a umlčel ji svým zuřivým polibkem. Ten jeho polibek byl vždy plný agrese. Cecilia se dokonce bála, že ji pohltí vcelku. „Mm... dej ty ruce...“ V příští vteřině Edwin zvedl hlavu, oči plné výsměchu. Ušklíbl se: „Vážně si myslíš, že se tě znovu dotknu? Nefandi si! Nebudu spát s děvkou, která spala s ostatními. Hnusí se mi to.“ S těmi slovy Edwin Cecilii s odporem pustil a odešel. Cecilia lapala po dechu, tvář měla v nepořádku a rtěnka byla rozmazaná. „Stůj, Edwine Colemane!“ „Co? Hodláš se mi vrhnout do...“ Edwin se s opovržením otočil, jen aby uviděl rozzuřenou Cecilii, jak se na něj vrhá s lodičkami v rukou jako lvíče. Než si Edwin stačil uvědomit, co se děje, schytal více než tucet ran. „Proč jsi na mě vždycky tak zlý? Co ti dlužím? Co? Proč jsi vždycky tak arogantní a plný keců!“ Edwin byl tak ohromený, že se vůbec nezmohl na obranu. Jen stál vzpřímeně a přijímal rány. Celé ty roky, co Cecilii znal, byla vždy plachá jako beránek. Neodvážila se ani mluvit příliš nahlas, natož aby někoho mlátila botami. Ale teď ho tloukla vysokými podpatky, což bylo pro Edwina prostě neskutečné a překvapivé.