Stejná myšlenka napadla i Roxanne. Je ta holčička němá? Její soucit s holčičkou se prohloubil. Jemným hlasem se zeptala: „Můžeš mi dát ruku?“ S těmito slovy natáhla ruku dopředu. Přestože na ni holčička ostýchavě zírala, zdálo se, že je po jejích slovech méně strnulá. Roxanne trpělivě čekala, až holčička přijme její ruku. Po dlouhém váhání holčička konečně opatrně natáhla ruku a vzala Roxanne za ruku. Když to Roxanne viděla, jemně ji chytila za ruku a pomohla jí vstát. Nezapomněla holčičku znovu zkontrolovat, zda nemá nějaké zranění. Kvůli jejímu činu se k sobě fyzicky přiblížily. Holčička byla hebká a nadýchaná. Dokonce voněla jako mléko. Roxanne si nemohla pomoct a vzpomněla si na svou dceru, která se narodila mrtvá. Kdyby vyrostla, bylo by jí asi tolik, co téhle holčičce. Když se jí tato myšlenka objevila v mysli, Roxanne přemohl žal a lítost. Jako by vycítila její emoce, holčička zůstala stát a tiše na ni zírala. Vím, že bych neměla mluvit s cizími lidmi, ale tahle paní je opravdu hezká. Zvláštní, cítím nutkání se k ní přiblížit. V tu chvíli Madilyn poznamenala: „Ach, jaká rozkošná holčička. Je stejně rozkošná jako naši kluci!“ Roxanne souhlasně přikývla. „Myslím, že se ztratila. Pošleme ji na policejní stanici a uvidíme, jestli se nám podaří kontaktovat její rodinu.“ Hned poté, co to řekla, holčička ji lehce zatáhla. Roxanne se zmateně podívala dolů. Holčička usilovně kroutila hlavou a oči jí zčervenaly. Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče. Je zřejmé, že holčička nechtěla, aby to dělala. Pohled na dívčin zoufalý výraz opravdu Roxanne zasáhl u srdce. Neměla však jinou možnost. Pokud by holčičku včas neposlala na policejní stanici, mohla by být obviněna z únosu. Roxanne byla v dilematu. „Dobře. Nemusíme jít na policejní stanici.“ Dřepla si a pokusila se s holčičkou vyjednávat. „Máš telefonní číslo na rodiče? Můžu jim zavolat, aby si pro tebe přijeli.“ Holčička přestala kroutit hlavou, místo toho se ale sklesle sesunula. Protože neodpověděla, Roxanne předpokládala, že nemá číslo na rodiče. Už se ji chystala poslat na policejní stanici, když se holčička pohnula. Roxanne sledovala, jak vytáhla tužku a lepicí bloček. Poté načmárala telefonní číslo se slovem „Tatínek“ za ním a podala lísteček Roxanne. Poté, co si od ní Roxanne vzala lísteček, vyťukala číslo patřící otci holčičky. „Aha, ona je opravdu němá,“ zamumlali si Archie a Benny pro sebe. Roxanne se napjala a varovně se na své syny podívala. „Nebud'te na ni oškliví.“ Kluci se narovnali a provinile se na holčičku usmáli. Holčička se na ně podívala, instinktivně se přiblížila k Roxanne a natáhla ruku, aby se chytila rohu Roxanniných šatů. Roxanne si toho však nevšimla, protože byla zaneprázdněna kontrolou telefonního čísla před uskutečněním hovoru. Zpátky v sídle Farwellových Lucian rozzlobeně vtrhl do sídla. „Je Essie zpátky?“ Komorník ho přišel přivítat. Se starostlivým výrazem řekl: „Ne. Slečnu Estellu jsem neviděl.“ Poté, co to řekl, si uvědomil, že teplota kolem jeho zaměstnavatele drasticky klesla. Lucianovy rty se ztenčily, když zamračil obočí. Prohledal jsem všechna místa, kde by mohla být. Kde by mohla být? Stalo se jí něco? Když ho tato možnost napadla, v jeho očích se objevil slabý záblesk zloby. Vypadalo to, jako by si nepřál nic jiného než zničit celý svět. V tu chvíli do sídla spěšně vešla dáma s tlustým make-upem a úzkostlivě se zeptala: „Luciane, slyšela jsem, že se Essie ztratila? Je to pravda? Našel jsi ji?“ Tou dámou nebyl nikdo jiný než Aubree, ta, kterou si Lucian dříve chtěl vzít. Lucian si však před ní zachoval svou autoritativní auru. „Stále se pohřešuje. Teď, když jsi tady, bych rád věděl, co jsi Essie dnes odpoledne řekla. Proč by utekla z domova bezdůvodně?“ Aubree se zdála překvapená jeho otázkou a nevěřícně na něj zírala. „Luciane, co to říkáš? Chceš říct, že jsem Essie něco udělala?“ Zdálo se, že je zraněná, a dodala: „Nic jsem jí neudělala! Nevadí mi, když mi někdo jiný nerozumí. Viděl jsi, jak jsem se k ní léta chovala! I když se ke mně Essie chovala chladně, nevadilo mi to a dobře jsem se o ni starala. Nikdy jsem na ni nekřičela. V žádném případě bych neudělala něco, co by ji přimělo utéct z domova!“ Se svýma červenýma očima a nevinným výrazem se snažila Luciana přesvědčit, že nemá s Estelliným zmizením nic společného. Hluboko uvnitř si nepřála nic jiného než to, aby ta němá holčička navždy zmizela. Ano, odpoledne byla na Estellu drsná. Také holčičce řekla, že po svatbě s Lucianem porodí rozkošnější děti. Lucian by pak už Estellu neuctíval. Protože Estella nemohla mluvit, Aubree se nebála, že by si na ni bývalá stěžovala Lucianovi. Neměla však tušení, že Estella nakonec uteče z domova. To je skvělé! Bude lepší, když se nevrátí. Takhle ji už nebudu muset vidět!