OLIVIE Doufala jsem, že Nick dnes přijde domů dřív. Moc se neukazoval, od té doby, co začal pracovat s mou nejlepší kamarádkou Sandrou. V kanceláři to bylo hektické, ale i tak jsem doufala, že dnešek bude jiný, zvlášť když jsme měli čtvrté výročí. Také jsem měla velkou novinu; konečně jsem těhotná a měli jsme mít rodinu, o které jsme vždycky snili za boží milosti. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím jeho reakci, až mu to řeknu, a nechtěla jsem ani myslet na svou tchyni – ta bude nadšená. Zavolám jí a řeknu jí to, až to řeknu Nickovi. Byla jsem si jistá, že zkrátí svůj výlet, jakmile uslyší zprávu o mém těhotenství. Broukala jsem si, jak jsem se pohybovala po kuchyni a vařila. Byla jsem šťastná, i když jsem věděla, že mezi mnou a Nickem to v poslední době není stejné. Doufala jsem, že až uslyší zprávu o mém těhotenství, stane se zase mužem, do kterého jsem se zamilovala. Zrovna když jsem položila poslední jídlo na jídelní stůl, otevřely se vchodové dveře. Srdce mi poskočilo vzrušením a spěchala jsem ho přivítat. Nick si sundával sako, když jsem k němu došla, ale nevypadal, že by mě rád viděl. I tak jsem se usmála a pozdravila ho. "Dobrý večer, lásko," řekla jsem a šla jsem ho obejmout, když Sandra vešla dovnitř s úsměvem na tváři. Proč tu byla? Řekla jsem jí, že mám výročí a že chci strávit večer o samotě s Nickem. "Sandro, ty jsi tady?" Vynutila jsem si úsměv. Objala mě. "Ano, přítelkyně. Nick a já máme ještě pár pracovních věcí k vyřešení, ale navrhla jsem, abychom to dodělali tady." Fajn. Promluvím si s Nickem po večeři, až Sandra odejde. "Jídlo už je na stole. Jen vezmu džus," řekla jsem. O chvíli později jsme seděli u jídelního stolu. Rozhodla jsem se pro malou konverzaci. "Nicku, jaký jsi měl den? Doufám, že se v kanceláři situace uklidňuje." Podíval se na mě. "Rozhodla ses zůstat doma a starat se o dům. Proč se teď staráš o práci? Už se tě to netýká." Jeho slova bodala. Byl to můj manžel a myslela jsem si, že mám právo se zeptat, jaký měl den. "Mám pro tebe dárek," řekla jsem a vstala, abych ho šla vzít. "Nic nepotřebuju," řekl s posměchem. "A proč se dnes chováš tak zoufale?" Srdce mi kleslo. Zapomněl na naše výročí? Odkdy na to zapomněl a odkdy se mnou takhle mluví? Co se stalo s mým manželem? Každým dnem se stával chladnějším a vzdálenějším. Znovu jsem si sedla a cítila se zdrceně. "Ale no tak, Nicku. Olivii se po tobě prostě stýská. Nechtěla tě naštvat," vmísila se Sandra. Co ji vedlo k tomu, že si myslela, že ho otravuju? Bylo to proto, že mu byla teď blíž než já? Protože spolu neustále pracovali a vytvářeli si pouto? To pouto by nemělo zasahovat do mého manželství. Nick by mě měl stále milovat a dobře se ke mně chovat. Ale to už nebyl ten případ. Sledovala jsem je, jak si povídají, jako bych tam nebyla. Nick se na ni usmíval víc, v jeho chování byla jemnost, kterou jsem už dlouho neviděla. Srdce mě bolelo. Ta náklonnost a jemnost měla být pro mě. Na konci večeře jsem řekla: "Uklidím stůl. Už jste oba hotoví?" Nick se na mě ani nepodíval. Jen mi posunul talíř, zatímco se dál soustředil na Sandru. Ruka mi sjela na břicho a hladila ho. Ach, zlato, tvůj táta ještě není připravený o tobě slyšet. Ale já mu to řeknu. Slibuju, a bude tak šťastný, že jsi konečně tady. Než jsem odešla z místnosti, Sandra řekla: "Ach, chtěla jsi, abych ti pomohla uklidit stůl?" Neodpověděla jsem, jen jsem vzala talíře a šla do kuchyně. Jakmile jsem je položila do dřezu, sevřela jsem okraj, zhluboka jsem se nadechovala a snažila se uklidnit a zadržet slzy. Sandra mě následovala. "Jaký to je, co?" zeptala se a v jejím hlase byl slyšet uspokojený tón. Otočila jsem se k ní, zmatená. "O čem to mluvíš?" Ušklíbla se a přistoupila ke mně blíž. "Vědět, že se o tebe tvůj manžel už nestará. Vědět, že ho ztrácíš... kvůli mně." Její slova mi vlila do žil vlnu hněvu. "Sandro, ty—" "Aaaah, Olivie! Co to děláš?" zakřičela a hodila se na zem. Stála jsem tam, zmrazená, a zírala na ni. Co jsem dělala? Co dělala ona? To byla ta otázka. Nick vběhl dovnitř a okamžitě se k ní sklonil, když začala plakat. Zamračil se na mě. "Co jsi to sakra udělala?" "Já... já jsem nic neudělala!" koktala jsem, úplně zmatená. Co se dělo? Tohle bylo očividně nějaké Sandřino divadlo. "Nicku... oh, Nicku... je tu krev. Ztrácím svoje dítě!" vzlykala Sandra. Zalapala jsem po dechu. Dítě? Jaké dítě? Nick ji zvedl a vyběhl s ní v náručí ven. Následovala jsem je, ale on se na mě otočil s tváří plnou nenávisti, že jsem se zastavila na místě. "Nestačí ti, co jsi mi udělala? Teď jdeš i po ní? Radši se modli, aby o to dítě nepřišla, jinak ti zaplatím za všechno, co jsi udělala!"