Harry Od chvíle, kdy jsem Yaru potkal, jsem věděl, že ji chci mít po svém boku při práci, jak jen to bude možné. Byla zapálená, oddaná a inteligentní – všechno, co jsem od lidí, s nimiž jsem pracoval, chtěl. Její mysl byla ostrá a její jazyk ještě ostřejší a věděla přesně, jak od lidí kolem nás dostat to, co jsme potřebovali. „Dostala jsi Winnie v pořádku do školy?“ zeptala se mě Yara. Přikývl jsem. „Skoro. Byla to trochu honička.“ Yara mi byla tolik nápomocná, od té doby, co jsem se ujal své neteře. Stali jsme se rychlými přáteli během doby, co jsme spolu pracovali, a ona nikdy nebude vědět, jak moc jsem jí vděčný za to, že mi pomohla s rodičovstvím, když jsem to nejméně čekal. „Vyzvedáváš ji dnes po škole?“ zeptala se a zastrčila si pramen svých krátkých hnědých vlasů za ucho. Měla na sobě stejné praktické stříbrné pecky v uších, které nosila vždycky, a ty se zachytily světla. „Jo, v pondělí žádné schůzky, pamatuješ?“ řekl jsem. Zavedl jsem to pravidlo, když jsem si uvědomil, že většinu odpolední nechávám Winnie na starost jiným lidem. Chtěl jsem, aby byl alespoň jeden den v týdnu, kdy s ní budu moct trávit čas pořádně, i když jsem věděl, že mě bude přemlouvat, abych jí dal něco, na co nebyl nikdo jiný dost měkký. „Jasně, jasně, správně.“ Zkontrolovala si rozvrh. „Možná pro tebe, ale ne všichni máme takové štěstí.“ „No, stačí se narodit do rodiny, která vlastní firmu, a pak si můžeš dělat vlastní pravidla,“ řekl jsem a lehce jsem ji škádlil. Zvedla na mě obočí. „Hele, nebezpečně se blížíš k tomu, abych tě začala nenávidět,“ varovala mě. „Sejdeme se na kávu kolem jedenácté, jo?“ „Prosím, ujisti se, že budu nejpozději ve dvě a půl pryč,“ řekl jsem. Přikývla a věnovala mi malý pozdrav. „Cokoli si přeješ, šéfe.“ A s tím odešla a nechala mě odpovídat na všechny e-maily, které se nahromadily přes víkend. Začal jsem si brát ten čas od práce, abych nevisel neustále na telefonu a dělal s Winnie něco konstruktivního, ale znamenalo to, že jsem jich měl alespoň padesát, na které jsem se musel dostat, než jsem se vrátil ke svému stolu. Bylo dobré zaměstnat mysl, protože bylo příliš snadné nechat se pohltit tím, co se tam dělo, když jsem odpočíval. Bylo to ještě těžší, když jsem byl pořád kolem Winnie. Bylo jí teprve devět let, a přesto jsem měl pocit, že si toho prožila tolik, že někdy bolelo myslet na všechnu tu bolest, kterou utrpěla. Říkal jsem si, jak se s tím někdy vyrovnává. Já jsem se trápil dost i bez mé sestry Theresy, Winnieiny matky. Asi před rokem zemřela při autonehodě – rychle, smrtelně, bez prostoru pro argumenty. Všechno v mém životě se v tu chvíli obrátilo vzhůru nohama. Nic nemohlo zůstat stejné, když osoba, která toho tolik udělala, aby to tak zůstalo, prostě zmizela. Vždycky to byla ona, na koho jsem se obracel s podporou a radou, když jsem měl pocit, že to nezvládám, a teď jsem se musel postavit a postarat se o její dceru. To si přála. Věděl jsem to už dlouho, jistě, ale pravda byla, že jsem si vlastně nepředstavoval, že bych to někdy musel udělat. Nemyslel jsem si, že bych mohl být otcem, ne doopravdy. Ale ukázalo se, že když nemáš na výběr, je úžasné, čeho všeho můžeš dosáhnout. Věcí, které můžeš dělat. Míst, kam se můžeš dostat. Za boží milosti. S Yarou jsem se sešel na naši obvyklou kávu a bavili jsme se o tom, co se stalo přes víkend – Yara občas ještě chodila ven a pařila a já jsem poslouchal její historky o tom, jak vyrazila do města s trochou nostalgie. Dřív jsem to mohl dělat, kdykoli jsem chtěl. Rodičovství bylo naplňující úplně jiným způsobem, samozřejmě, ale to neznamenalo, že mi to občas nechybělo. Když se blížila půl třetí, vypnul jsem počítač a jel přes město vyzvednout Winnie ze školy. Zrovna se blížila k bráně, když jsem tam dorazil, a já jsem otevřel dveře a nechal ji skutálet se přes sedadlo ke mně. „Pás,“ připomněl jsem jí a ona se připoutala. Sevřela si malou tašku na hrudi a podívala se na mě se zdviženým obočím. „Myslel jsi na tu zmrzlinu?“ zeptala se. Zasmál jsem se jí. Uměla být tak tvrdohlavá, když chtěla. A já jsem prostě neměl sílu říct ne. „Dobře, jen jednu porci,“ odpověděl jsem, i když jsem věděl, že bude mít v podstatě dvě – jednu svou a pak hromadu mojí, protože v tuhle denní dobu jsem nikdy neměl moc chuť k jídlu. Kromě toho, teď, když jsem měl méně času chodit do posilovny, jsem si musel dávat větší pozor na to, co jím, abych nedostal to nechvalně známé taťkovské tělo. „Jupí!“ Zatleskala rukama a já jsem se natáhl, abych ji objal. Prostě jsem jí nemohl říct ne. Nechtěl jsem, ne po všem, čím už prošla. Zasloužila si ten nejlepší život, jaký mohla mít, a já jsem se vždycky snažil jí ho poskytnout. Odjeli jsme od školy a na okno začal bubnovat déšť. Nevadilo mi to. Zvládl jsem trochu chmurnosti, protože všechno slunce, které jsem potřeboval, bylo přímo tam na sedadle vedle mě.