Harry Veterinářka pohlédla na Winnie a na mě a naznačila nám, abychom vešly dovnitř. "Můžete překročit práh." Znovu jsem se podívala na hodinky. Věděla jsem, že musím Winnie odvézt do školy, ale už mi tahala za ruku, abychom se mohly na toho psa podívat zblízka. "Jsem moc ráda, že pro vás můžu najít domov pro tohohle malého kamaráda," vysvětlovala mi veterinářka. "Mám kontakty na útulky po celém městě. Určitě by se našel někdo, kdo by si ho s radostí vzal." "Ale my si ho můžeme vzít," protestovala Winnie a já jsem znovu trnula. Chtěla jsem jí říct, že to prostě nejde, ale neměla jsem to srdce ji takhle natvrdo odbýt. Veterinářka se na mě soucitně usmála. "Co kdybys šla ven a seznámila se s nějakou kočkou?" navrhla Winnie. Winnie se té příležitosti hned chopila. Veterinářka se znovu otočila ke mně a pohladila psa po hlavě. Zdálo se, že se už jen tím, že je v její přítomnosti, uklidnil. Předpokládala jsem, že tohle je ten efekt, který musí mít na zvířata, když dělá takovou práci. "Existuje spousta míst, kam ho můžeme vzít, a já pracuju jen s útulky, kde se nezabíjí," vysvětlila mi. "Vypadá v docela dobré kondici. Necháme ho tady přes noc, abychom se ujistili, že se nic neskrývá, a pak se můžeme pokusit najít mu nějaké místo k pobytu, pokud si jste jistá, že si ho nechcete nechat." "Jsem si jistá," odpověděla jsem, i když jsem si jistá nebyla. Nikdy jsem neměla psa, když jsem vyrůstala, a vždycky jsem ho chtěla. Tenhle malý chlapík se vřítil do našich životů, jako by věděl, že by se nám hodilo trochu víc lásky, a část mě ho chtěla popadnout a říct mu, že může zůstat. Ale v poslední době se toho změnilo už dost a nechtěla jsem, aby se Winnie na psa upnula jen proto, abychom se ho museli zbavit, protože bychom ho nezvládli. "Ať už si myslíte, že je to nejlepší," řekla. "Udělala jste dobře, že jste ho přivedla. Spousta lidí by ho prostě ignorovala a nechala by to na někom jiném." "Jo, nemyslím si, že by mi to moje neteř jen tak prošlo," odpověděla jsem. Zasmála se, pobavena tou poznámkou. "To chápu," řekla. "Děti umí být někdy mnohem soucitnější než dospělí, víte?" "Asi jo," řekla jsem. "I když kvůli jejímu soucitu teď chodím pozdě do práce." "Už jste udělala všechno, co jste potřebovala," řekla mi. "Můžete klidně odejít." "Díky," odpověděla jsem a ona mi rychle podala vizitku, než jsem zamířila ke dveřím. "Zavolejte mi, pokud najdete nějaké další zatoulané psy, kteří se poflakují pod zadními koly vašeho auta," navrhla. "Mohla bych se obejít s více lidmi, jako jste vy, kterým na zvířatech v tomhle městě doopravdy záleží." "Jasně," slíbila jsem a ona se na mě usmála, když jsem zamířila ke dveřím. Pohlédla jsem dolů na vizitku, kterou mi dala. Raina Waltersová. Bylo to jméno, které se k ní nějak hodilo, něco sladkého a přírodního. "Hej, Winnie," řekla jsem, když se bavila s některými kočkami na recepci. "Musíme jít, ano? Musím tě odvézt do školy." "A co ten pes?" zeptala se nadějně. Zavrtěla jsem hlavou. "Je mu lépe tady," odpověděla jsem. "Ti tady vědí, co je pro něj nejlepší." Působivě se zamračila a já jsem jen zavrtěla hlavou, zasmála se a vzala ji za ruku, abych ji odvedla zpět do auta. Tenhle trik na mě občas zabere, ale začínám chápat, jak se mi snaží kroutit rukou, a vím, že pes by z dlouhodobého hlediska nefungoval. Přesto se jí podařilo udržet tichou domácnost, když jsme jely do školy, a dokonce i když jsme vešly do kanceláře, abych recepční vysvětlila, proč jdeme pozdě. Nakonec prolomila mlčení, když jsem začala mluvit- "Zachránili jsme psa!" vysvětlila šťastně s velkým úsměvem na tváři. Rozcuchala jsem jí vlasy a poslala ji pryč. Bylo na ní vidět, že má radost, že má zábavný příběh, který může vyprávět svým vrstevníkům, když bude dneska ve třídě. Udělá z ní hvězdu hřiště, což je přesně to, co potřebuje, aby se odpoutala od toho všeho. Zamířila jsem do práce, ráda, že už nebudu muset vymlouvat. Nikoho vlastně nezajímalo, v kolik hodin jsem přišla do kanceláře. Yara by mě samozřejmě seřvala, ale jen proto, že jsem tu nebyla, abych jí přinesla kávu, kterou má vždycky v tuhle dobu. A až jí řeknu, proč jsem šla tak pozdě, vím, že si bude myslet, že je to naprosto rozkošné, a nechá to plavat. Vytáhla jsem klíče z kapsy a sevřela prsty vizitku, kterou mi dala veterinářka, než jsem opustila její ordinaci. Vytáhla jsem ji a pohlédla na ni s úsměvem na tváři. Věděla jsem, že z toho nic nebude, ale co na tom? Měla jsem právo být šťastná, že jsem dostala číslo na krásnou ženu. Byla milá a sexy a měla asi ten nejlepší úsměv, jaký jsem kdy v životě viděla. A po tom ranním shonu jsem si myslela, že si zasloužím trochu potěšení v podobě té nejmenší zamilovanosti na světě, za boží milosti.