Raina „Hej, Reede, tady jsem!“ zavolala jsem na bratra a zdálo se mi, že se polovina kavárny otočila a zkoumala mě pohledem. Moc mě to netrápilo. Byla jsem ráda, že vidím svého bratra-dvojče, i když jsem věděla, že to bude jen na půl hodiny, než oba vyrazíme do práce. „Ahoj!“ zavolal zpátky a opatrně kličkoval mezi sedadly s šálkem kávy v ruce. Vklouzl na sedadlo naproti mně a dlouze si povzdychl. „Jak už tenhle den může být tak těžký?“ zeptal se mě, i když jsem věděla, že to byla řečnická otázka. „Co se stalo?“ zeptala jsem se a podívala se na hodinky. Bylo teprve osm ráno, ale věděla jsem, že se můj bratr už mohl do něčeho vážného zaplést. Spousta klientů, které zastupoval, byla ze zahraničí, což znamenalo, že se přes noc mohlo stát něco vážného a on by o tom nic nevěděl, dokud by se ráno neprobudil a nezkontroloval si zprávy. „Zdá se, že Marco chce posunout slyšení o pár týdnů dopředu,“ vysvětlil. „Něco o rodinné svatbě? Nejsem si jistý. Znamená to, že na chvíli budeme muset všechno zrychlit.“ „Jo, a ty máš takovou averzi k práci navíc,“ rýpla jsem si. Usmál se na mě. „Jsem tak průhledný?“ „Jsi workoholik,“ řekla jsem mu. „Nevím, kde to bereš.“ „Jo, jako bys ty netrávila celý den, každý den děláním víc, než musíš,“ oplatil mi. Usmála jsem se a zvedla ruce. „Hej, pro zlé není odpočinku, že?“ „Raino, jsi veterinářka,“ řekl. „Nemyslím si, že by ses mohla dostat dál od zla, i kdybys ses snažila.“ Napila jsem se kávy. Měl pravdu. Předpokládám, že my dva jsme asi měli ty nejstereotypnější práce pro dobrodince, jaké si kdo mohl vymyslet. Já jsem byla veterinářka a on právník, který se dřela, aby dostal případy, které byly ignorovány, před soudce, kteří je skutečně mohli slyšet. I když byl mladší než já – o deset minut – měli jsme stejnou snahu snažit se udělat svět lepším místem. „Měl by sis vzít víc volna z práce,“ řekla jsem mu a hrála starostlivou starší sestru. Sotva jsme se viděli, vzhledem k tomu, jak náročná byla naše práce, a já jsem do té půlhodiny, kdy jsme každé ráno popíjeli kávu, musela nacpat všechny své mateřské starosti o něj. „A ty bys měla taky, ale ani jeden z nás to ve skutečnosti neudělá, že?“ řekl. Pokrčila jsem rameny. „Hezký nápad, i když, ne?“ „Hezký nápad,“ řekl. „Víš, že jsem na tebe tak pyšná,“ řekla jsem mu, jako bych mu to neříkala pokaždé, když jsem vypila víc než jednu skleničku vína. „Já vím.“ Usmál se, natáhl se a stiskl mi rameno. „To samé platí i pro tebe.“ „Můžeš vlastně říct slova: ‚Jsem na tebe pyšný,‘ víš?“ řekla jsem hravě. Naklonil ke mně hlavu. „Dobře, začnu vyjadřovat své emoce zhruba v době, kdy si ty začneš brát víc volna z práce. Platí?“ „Platí.“ Chvíli jsme si povídali o počasí a pomlouvali pár, který jsme tu normálně vídali každý den a který se už pár dní neukázal. Rozešli se? Utekli s jinými lidmi? Já sama jsem neměla žádný milostný život, o kterém bych mohla mluvit, takže největší vzrušení jsem zažívala, když jsem probírala, co se mohlo stát s úplně cizími lidmi. Smutné? Určitě. Ale byla to taky zábava a přesně to rozptýlení, které jsem potřebovala, než jsem se vrhla střemhlav do dlouhého pracovního dne, který mě čekal. U dveří jsme se rozloučili objetím a pak jsme vyrazili do svých kanceláří. Já to do své neměla daleko, ale Reed rád běhal do té své, jen aby si stihl zacvičit. Nevím, kde bral motivaci soustředit se na udržování formy. Nejlepší, co jsem zvládla, bylo běhat po veterinární klinice celé dopoledne a doufat, že to bude stačit na to, abych si zasloužila pytlík brambůrek, který jsem prakticky zhltla s odpolední kávou, abych vydržela. Na kliniku jsem se dostala těsně před otevřením. Díky Bohu, že tam byla Hannah, aby mi otevřela. Byla naše technička a recepční v jednom, nebo alespoň se toho musela ujmout poté, co Rita, má obchodní partnerka, odešla na mateřskou dovolenou. Od té doby, co si tak sobecky odjela porodit dítě, to bylo nonstop hektické, ale abych byla upřímná, takhle se mi to líbilo. „Dobré ráno,“ zavolala jsem, když jsem hodila tašku do provizorní místnosti pro personál, kterou jsme si předělali z malé komory vedle dveří. „Dobré ráno!“ zavolala zpátky, stále veselá, i tváří v tvář nabitému programu, který jsme dnes měli. Na pondělí bylo neobvykle rušno a mohla jsem se vsadit, že dostanu i pár nouzových hovorů na poslední chvíli, ať se nám to líbí, nebo ne. „Dobrý víkend?“ zeptala jsem se jí, když jsem se šla umýt a připravit zadní místnost pro našeho prvního návštěvníka. „Co je to víkend?“ zeptala se Hannah a zašklebila se. „Myslím, že jsem na ně zapomněla od té doby, co Rita odešla.“ „Jo, já taky,“ souhlasila jsem. Celý víkend jsem si objednávala nové zásoby přes mikrovlnná jídla a doufala, že nám nic nedojde do konce měsíce, kdy se nám všechny platby obnoví. Věděla jsem, že bych si měla vzít víc času pro sebe, ale tak to v téhle práci prostě nefunguje. A mně to tak vyhovovalo.