Harry Šel jsem vyjet s autem z příjezdové cesty. Poprvé to vypadalo, že do školy dorazíme včas. "Jsi si jistá, že máš všechno?" zeptal jsem se Winnie znovu, protože jsem si byl jistý, že mě za chvíli zastaví a já si uvědomím, že jsme na něco zásadního zapomněli. "Harry, pozor!" vykřikla z plných plic. Můj pohled zalétl do bočního zrcátka a uviděl jsem něco hned za zadním kolem auta – malý hnědý uzlíček chlupů, prakticky se třásl v mém zorném poli. "Co to je?" zamumlal jsem, když jsem vylezl z auta, abych se na to podíval. Neměl jsem tušení, co se dokázalo dostat tak blízko k autu tak brzy ráno. Bydleli jsme v uzavřeném areálu, takže ať už to bylo cokoli, muselo se to proplazit mezerou v plotě, za boží milosti. Winnie mě rychle následovala. Uvažoval jsem, že jí řeknu, aby zůstala tam, kde je, ale věděl jsem, že to neprojde. Byla příliš zvědavá, stejně jako její matka. "Panebože, to je pes!" zvolala, když se k němu trochu přiblížila. Zašklebil jsem se. Měla pravdu a vypadalo to, že ten chudák má za sebou den jako z pekla. Byl stočený do klubíčka, mírně se třásl a nemohl jsem si pomoct, ale bylo mi ho líto. Vzhlédl ke mně velkýma hnědýma očima a trhl sebou, když jsem se k němu přiblížil. Dřepl jsem si před něj a natáhl ruku. "Ahoj, kamaráde," zamumlal jsem. "Skoro jsem tě přejel. Nemůžeš se poflakovat za mým autem, ano?" Zkontroloval jsem ho, jestli nemá obojek, ale neměl. Winnie přišla a natáhla k němu ruku, nechala ho ji očichat a pak ho rychle pohladila po hlavě. "Je tak hezký." Řekla a já jsem v jejím hlase slyšel nebezpečné množství touhy. Věděl jsem, že ji musím dostat do školy, ale nemohl jsem tady to stvoření nechat. "Jdi dovnitř," řekl jsem jí. "Najdi veterináře v okolí. Musíme tohohle chudáka nechat prohlédnout." Udělala, jak jí bylo řečeno, a já jsem vytáhl deku ze zadního sedadla a obalil jsem ji kolem psa. Byl střední velikosti s drsnou černou srstí a šedavou skvrnou, která by mohla projít za vousy. Byl mi v náručí bezvládný, zjevně se moc nestaral o to, že s ním takhle házím sem a tam, a já jsem si ho přitiskl k sobě, už jsem se cítil ochranitelsky. Přišel k nám pro pomoc. Minimálně jsem se mohl ujistit, že ji dostane. Winnie se po několika okamžicích rozběhla zpět a řekla mi adresu nejbližší veterinární ordinace. Nebyla daleko, a i když jsme kvůli tomu oba přišli pozdě, stálo to za to, abychom se ujistili, že tenhle chudák dostane pomoc, kterou potřebuje. Dorazili jsme k veterináři o několik minut později a Winnie mě ustaraně následovala do budovy, jako by byla naše bezpečnostní eskorta. Nemohl jsem se ubránit tomu, že mi to přijde trochu legrační. Tak dobře se o toho tvora starala, a přitom ani nevěděla, kdo to je. Měla v sobě ten soucit, hluboko v jádru, ten, který mohl pocházet jen z genetiky. Ten, který jí dala moje sestra. "Dobrý den, je možné mluvit s pohotovostním veterinářem?" zeptal jsem se recepční, mladší ženy s myší hnědými vlasy, když jsme dorazili k pultu. Podívala se na mě, na psa a na Winnie a přikývla. "Zrovna se jí uvolnila jedna objednávka, takže myslím, že máte štěstí," řekla mi s úsměvem. Oddechl jsem si. Díky bohu. Byl jsem tak rád, že se toho zbavím během několika minut. O chvíli později se otevřely další dveře a v nich stála jedna z nejúžasnějších žen, jaké jsem kdy v životě viděl. Málem mi spadla brada, jakmile jsem ji spatřil. Viděl jsem už spoustu koček – samozřejmě že ano – ale ona byla něco úplně jiného. Celé mé tělo brnělo od hlavy až k patě, když jsem si ji prohlížel. Měla na sobě fialové lékařské kalhoty a halenku, ale ty moc nezakrývaly nádherný tvar její plné postavy. Její dlouhé blond vlasy byly stažené do pružného culíku na temeni hlavy a pihy na obličeji zvýrazňovaly její zelené oči. "To je pacient?" zeptala se, když se k nám přiblížila. Přikývl jsem. "Moje neteř ho dnes ráno zahlédla vedle zadního kola našeho auta," vysvětlil jsem. "Nevím, kdo to je ani odkud se vzal, ale nemůžeme si ho nechat a nevypadá, že je v dobrém stavu." "Nemůžeme si ho nechat?" zeptala se Winnie a její hlas nebezpečně kolísal. Věnoval jsem jí rychlý úsměv. "Musíme ho nechat nejdřív uzdravit, ne?" Nechtěl jsem jí dělat plané naděje, ale věděl jsem, že je nemůžu jen tak shodit. Veterinářka se na mě rychle usmála, zjevně zvyklá na podobné situace. "Správně, samozřejmě," řekla a jemně vytáhla psa z deky, do které jsme ho zabalili, a odnesla ho do vyšetřovny. Položila ho na malý kovový stůl a pes se trochu vzpamatoval a rozhlížel se kolem. "Ah, už vypadá trochu bděleji," zamumlala veterinářka.