Raina Nevěnovala bych se této práci, kdybych chtěla mít čas pro sebe. Když jsme s Ritou investovaly do této kliniky, daly ji do pořádku a proměnily ji v praxi, jakou je dnes, dokázala jsem se přesvědčit, že to bude pro mě šance nastavit si vlastní pracovní dobu a trávit trochu víc času mimo práci. Ale ve skutečnosti, s tolika věcmi v sázce, mi dělalo jen větší potíže dát si pauzu a odpočinout si. Neustále jsem pobíhala, snažila se zajistit, aby všechno běželo hladce a abychom vydělaly dost peněz na přežití několika příštích týdnů, a aby všichni naši klienti dostávali tu nejlepší péči, jakou mohli, dokud byli u nás. Bylo to těžké, ano, ale bylo to to, co jsem vždycky chtěla. Byla to práce podle mých vlastních podmínek, a s tou prací přicházela i obrovská hromada zodpovědnosti. Většinu dne jsem trávila pokrytá kočičími škrábanci a psími chlupy, nemluvě o občasných naštvaných klovnutích od ptáka, který nebyl příliš nadšený, že ho sem vůbec museli přinést. A s jistotou jsem mohla říct, že mi to bylo úplně jedno. Milovala jsem svou práci. Milovala jsem svou práci ještě předtím, než jsem s ní vůbec začala, když jsem absolvovala úvodní kurz na vysoké škole a potkala další lidi, kteří byli stejně zapálení jako já. Zbožňovala jsem zvířata – vždycky jsem je zbožňovala a vždycky budu – a představa, že s nimi budu trávit celý den, byla to nejlepší, co jsem si mohla na světě přát, za boží milosti. Na vysoké škole jsem potkala i Ritu. Měla stejný pohled na věc jako já, stejnou vášeň, a dělalo mi takovou radost vědět, že existují i další lidé jako já. Zůstaly jsme v kontaktu i po promoci, když jsme obě nastoupily do technických zaměstnání pod vedením zkušenějších veterinářů, ale netrvalo dlouho a obě jsme toužily po něčem, co by bylo víc podle našich pravidel. A tak jsme se dostaly k tomu, že jsme si otevřely vlastní místo. Už je to pár let, a když jsme se poprvé rozjížděly, bylo to těžké. Rita musela zkrátit líbánky, aby se včas vrátila a postarala se o první vlnu klientů. Vybudovaly jsme si stálý proud lidí, kteří nám důvěřovali a vraceli se k nám, ať se dělo cokoliv, a nikdy se nedozvědí, jak moc jsme jim kurva vděčné za to, že se sem vracejí. V Portlandu bylo ústní podání tak důležité pro rozjezd čehokoli takového, a v počátcích jsme se na něj spoléhaly. Ty časy už jsou dávno pryč. Uklidila jsem se a připravila na první dnešní příchozí, ptáka, který se chytil do elektrického ventilátoru a zlomil si při tom křídlo. Byla to delikátní procedura, než se to všechno spravilo a zafixovalo, ale zvládla jsem to. Potom jsme měly hloupého psa, který snědl botu a rozbouřil si při tom žaludek. Potřeboval nějaké léky, aby se ujistil, že to všechno dostane z těla najednou a bez přílišného utrpení. Poškrábala jsem ho za uchem, když seskočil ze stolu, a nemohla jsem se ubránit úsměvu, když jsem viděla, jak ho jeho majitelka zvedá do náruče, když odcházely. Lidé sem chodili proto, že milovali svá zvířata stejně, jako jsme se o ně staraly my. Pak přišla kočka se zraněnou nohou, pak třicet minut na oběd a pak řešení všech nouzových případů dne – mazlíčků, kteří se nějakým způsobem dostali do problémů během několika předchozích hodin. Nemusela jsem se zabývat ničím příliš znepokojivým, což byla úleva. Věděla jsem, že bych měla otupět k těmto věcem, čím víc času strávím v oboru, ale to se nikdy nestalo. V některých ohledech jsem doufala, že se to nikdy nestane. Měla jsem pocit, že velká část mé schopnosti skutečně dělat tuto práci pochází z touhy zastavit utrpení zvířat, a kdybych se o to přestala starat, jakou motivaci bych měla pokračovat? Poslala jsem Hannah domů co nejdřív, aby si mohla odpočinout, a uklidila jsem a připravila se na další den, jak nejlépe jsem mohla. Než jsem nastoupila do vlaku, který mě měl odvézt zpátky do mého bytu, zívala jsem tak široce, že jsem sotva viděla. Vyšla jsem po schodech do malého studia, ve kterém jsem bydlela, a zhroutila se do postele. Měla jsem nějaká mražená jídla, která bych si mohla hodit na sporák a uvařit, ale nechtělo se mi chvíli hýbat. Někdy jsem byla tak unavená, že jsem se divila, proč to vůbec dělám, ale pak jsem si vzpomněla na to, jak majitelka šťastně zvedla svého psa, když odcházela, a věděla jsem přesně proč. Bylo to pro zvířata. A pro dobro, které dělají ve světě. Proto jsem to dělala. Bez ohledu na to, jak vyčerpávající to bylo, dlužila jsem jim, abych do toho dala všechno, a budu to dělat dál, dokud budu moci. Věci se mohly zkomplikovat, ale byla jsem odhodlaná. A víc než cokoliv jiného jsem byla ráda, že se můžu každý den vracet z práce domů s jistotou, že jsem udělala ve světě něco dobrého. Kolik lidí to mohlo říct?