Angelo a Isabella měli takový hlad, ale po dvou kokosech každý už nemohli sníst ani sousto a sedli si vedle sebe na pláži. Když se Angelo podíval na Isabellu, cítil vděčnost, že se rozhodl projít ostrov, protože kdyby to neudělal, nepotkal by ji. Byli by si tak blízko a přesto tak daleko, každý by si myslel, že ten druhý to nezvládl. A i kdyby zůstal zpátky a měl co jíst, zešílel by z té samoty. A