Isabella se zasmála: "O čem to mluvíš, Hamzate? Naše svatba byla jenom naoko. Sám jsi ten den řekl, že jsi mě chtěl zachránit před hanbou, a já si toho vážím, ale nemáme vůči sobě žádné závazky. Lidé venku možná neznají pravdu, ale ty a já ano. Každopádně, děkuji za pozvání." Po rozhovoru s Hamzatem šla Isabella za svou dcerou, která tiše seděla v pokoji, a řekla: "Pojď, miláčku, je čas jít domů."