Angelo Flores seděl ve své kanceláři a čekal na telefonát. Pohrával si s telefonem a pohupoval s ním sem a tam s potměšilým úsměvem na tváři. Konečně mu zazvonil telefon a okamžitě hovor přijal s otázkou: „Ano, jaké jsou novinky?“ Osoba na druhém konci telefonu řekla: „No, rozbila okno, vyskočila z domu a řekla, že máš jít do pekla.“ Angelo se zasmál a řekl: „Ach, opravdu? To je tak? No, já ji tam pošlu první.“ Isabella ho vůbec nezklamala, pomyslel si. „Nic menšího bych od rozmazlené princezny nečekal,“ řekl spokojeně. Upravil si oblek, vstal ze židle a opustil kancelář. Isabella zastavila taxík a požádala řidiče, aby ji odvezl do nemocnice Mato. Měla pocit, že lépe využije svůj čas po boku svého otce. Cestou do nemocnice znovu myslela na Steva a přemýšlela, jestli už překonal svůj hněv. Rozhodla se mu zavolat, ale když si na telefonu našla jeho číslo, rozmyslela si to. Nebylo třeba, aby z něj udělala jednoho z Angelových nepřátel. Když Isabella dorazila do nemocnice, její rodiče byli velmi šťastní, že ji vidí. Chtěli vědět, jak se jí daří, protože se toho rána provdala za Angela. Lhala jim, že se k ní chová překvapivě dobře a vysadil ji ve svém sídle, ale musela přijít do nemocnice, protože se o ně bála. Podle Angelových slov dostali její rodiče zpět vše, co jim patřilo. Plánovali, že otce přestěhují zpět domů, aby se mohl léčit z domova. Za boží milosti se to konečně obrátilo k lepšímu. Isabelle se ulevilo. Alespoň utrpení, které ráno zažila a které ji čekalo v budoucnu, nebylo marné. Ale teď nevěděla, kam jít. Nemohla následovat rodiče zpět domů a nemohla se vrátit do toho odporného domu. S jistotou věděla, že to není Angelův dům, protože tam by mohl žít jenom prase, nebo možná ani ne, protože si nebyla jistá, jestli je i prasečí chlívek tak špinavý. Jako na povel začal zvonit její telefon a volalo jí neznámé číslo. Jen málo lidí mělo číslo, které používala v Panamě, a tak zapnula aplikaci pro identifikaci volajícího a vyhledala jméno volajícího. Protočila očima, když na obrazovce uviděla tučně zobrazené jméno Angelo Flores. Angelo zavolal znovu a Isabella tentokrát hovor přijala, ale než stačila cokoliv říct, Angelův zdánlivě rozzlobený hlas řekl: „Nemyslím si, že ti na rodičích záleží tolik, jak tvrdíš, princezno. Stejně jako jsem jim všechno vrátil, můžu jim to všechno vzít zpět.“ Když se Isabella podívala na štěstí v obličeji své matky, najednou se začala bát, že Angelo promění jejich radost v smutek. Pomalu se vydala ven z pokoje, než pokračovala v hovoru. „Poslouchej, Angelo, není to tak, že bych byla tvrdohlavá nebo jednala proti smlouvě, ale já jsem mysofobka. Nemůžu být na takových místech. Je to pro mě otázka života a smrti.“ „Aha,“ odpověděl Angelo. „Už se vymlouváš, co? Připrav se na svůj trest a tentokrát, pokud se pokusíš hrát chytře, odnesou to tvoji rodiče. Rozumíme si, paní Isabella Floresová?“ „Ano, rozumíme,“ odpověděla Isabella poraženým tónem, zjevně podrážděná tím, že je její jméno spojováno s Angelovým jménem. „Brzy se uvidíme,“ řekl Angelo a zavěsil. Asi o třicet minut později Angelo zavolal Isabelle, aby vyšla z nemocnice se svým zavazadlem. Rozloučila se s rodiči a odešla. Její otec měl smutný výraz v obličeji, zatímco jí matka připomněla: „Buď silná a nezapomeň na to, co jsem ti řekla.“ Když se Isabella setkala s Angelem, otevřel dveře svého auta a řekl jí, aby nastoupila. Dala zavazadla do kufru a nastoupila do auta. Když odjížděli, Isabella přemýšlela, jak ji chce Angelo potrestat. Mohlo by to souviset se špínou? Otřásla se při té myšlence. Angelo vjel do areálu a zastavil, když dorazili k budově podobné paláci. Isabella byla ohromena krásným domem. Párkrát kolem tohoto areálu projela, ale nikdy nešla dovnitř, takže nevěděla, že má tak krásné budovy. Dům jejího otce byl také krásný, ale tohle bylo na jiné úrovni. Překonala své nadšení, když si vzpomněla, co se stalo ráno. „Stejně to může být dům plný odpadků,“ pomyslela si. Vydali se do domu a Isabella pomalu kráčela za Angelem. Když vešla dovnitř a uviděla obrazy a fotografie na zdi, Isabella věděla, že tohle je Angelův dům. Z jedné z místností náhle vyšla mladá dáma a zeptala se: „Je to ona?“ Isabella se na tu ženu překvapeně podívala a přemýšlela, kdo to je a co chystají. „Ano, to je ona,“ odpověděl Angelo. Podíval se na Isabellu a řekl: „Za dvě hodiny jdeme do klubu. Tahle dáma tě zavede do tvého pokoje a připraví tě. Jdi s ní a nezapomeň se řídit jejími pokyny, protože pracuje pod mou autoritou.“ Když Isabella následovala dámu do pokoje, měla tušení, že se s ní Angelo vypořádá v klubu, protože řekl, že ji chce potrestat. Tiše se modlila, aby mezi nimi zavládl mír, protože to pro ni bylo očividně výhodnější a jistě by to udělalo radost její matce. Dáma počkala, až se Isabella vykoupe, a poté jí dala červené šaty. Isabella už dříve nosila krátké šaty, ale nikdy nenosila nic tak úsporného a odhalujícího. Sotva jí zakrývaly prsa a zadek a odhalovaly více než zakrývaly její dokonale světlou pokožku. Přijala je však bez stížností. Dáma Isabelle nalíčila obličej. Rtěnka byla tak červená, že její rty vypadaly jako rty upíra. Její dlouhé vlasy byly krásně upravené a dostala neobvykle vysoké stříbrné sandály. Isabella tiše následovala pokyny dámy bez hádek nebo stížností. Když byla dáma hotová, Isabella se postavila před zrcadlo od podlahy ke stropu. Šokovaně otevřela oči, protože se sotva poznala. Její vzhled nebyl ničím jiným než lacinou prostitutkou. Najednou zbledla, protože věděla, že dnešní noc pro ni bude rozhodně mučivá.