Eliáš ležel v posteli, jeho tesaná tvář byla zastíněna podrážděním z probuzení, obočí měl mírně svraštělé. Xander po něm přelétl pohledem přes rameno. "Jestli je to pro tebe moc hlučné, tak vypadni. Proč bychom měli my?" Eliáš neodpověděl. V jeho zasmušilých očích se zableskl záblesk pohrdání, ale nenamáhal se hádat. Ne proto, že by nemohl – ale proto, že v tom neviděl smysl. Byl nejlepší ze třídy