Katrina Morganová se probudila do známého zvuku sirén a vzdáleného hluku velkoměsta, který se linul z přeplněné ulice pod nimi. Převalila se na záda, povzdychla si a promnula si ospalky z očí. Nahmatala v peřinách svůj telefon a po minutě líného hledání ho konečně našla. Zkontrolovala čas a s úlevou zjistila, že se tentokrát probudila dřív, než zazvonil budík. Sláva Bohu. V duchu si přehrála program na dnešní den a spočítala, kolik času má na přípravu, než pro ni přijede řidič jejího šéfa. Pracuje pro Ross Corporations už tři roky a stále si nezvykla na to, že ji takhle vozí do práce. Je to ale nezbytné. S tím množstvím práce, kterou jí šéf denně naloží, potřebují oba dva, aby je někdo vozil. Nemá prakticky smysl, aby měla vlastní auto, v takovém městě, jako je tohle. Zvedla se z postele a na chvíli se protáhla, než se potácela k zatemňovacím závěsům zakrývajícím obrovské okno na vzdálené stěně jejího pokoje. Odtáhla je a kochala se výhledem ze svého bytu ve třináctém patře. Bez ohledu na pracovní zátěž, kterou jí šéf nakládal, nebo na to, jak naprosto nemožné s ním většinu času bylo pracovat, byla Katrina vždy vděčná za takovýhle výhled. Za boží milosti. S malým úsměvem na tváři spěchala do sprchy. Jakmile byla hotová, obtočila si kolem těla ručník a šla do šatny vybrat si oblečení. Rozhodla se pro černý kostým s bílou košilí a červenými lodičkami. K outfitu si vzala pár průsvitných nylonových ponožek. Jakmile se oblékla, Katrina se vrátila do koupelny a nanesla si přiměřené množství make-upu. Natočila si vlasy do volných vln a pak si vyčistila zuby. Ještě jednou se podívala do zrcadla, opustila koupelnu a popadla aktovku z komody. Konečně přepnula telefon do tichého režimu a ten okamžitě zazvonil. Stejně jako každé ráno za poslední tři roky. "Dobré ráno, pane," řekla Katrina s takovou veselostí, jakou dokázala ve středu ráno vyprodukovat. "Potřebuju novej telefon," ozvala se strohá odpověď jejího šéfa. Vůbec ji nepřekvapilo, že jí neopětoval zdvořilý pozdrav. Povzdychla si a přinutila se zůstat trpělivá. "Vždyť jsem vám novej telefon kupovala minulý tejden, pane," připomněla mu skrz mírně zaťaté zuby. "Co to má kurva co dělat? Potřebuju novej," odsekl jí šéf netrpělivě. Polkla a stiskla si kořen nosu. Měl jednu ze svých nálad, jak se zdálo. Vždy byl stručný a vždy netrpělivý, ale občas to opravdu přeháněl. V takové dny jí nezbývalo nic jiného, než se držet zuby nehty a zvládnout ty nálady s co největší grácií. "Dneska je mezi dvanáctou a třetí hodinou odpoledne pauza v jednáních, tak vám ten telefon půjdu koupit," řekla šéfovi, zatímco zavírala a zamykala vchodové dveře. "Oscar už je tady. Budu v kanceláři brzy s-" "S mým čajem, doufám. Ujistěte se, že ho tentokrát nelouhujou dýl než tři minuty, Katrino," přerušil ji šéf ledovým a tenkým hlasem. Ach, dneska má opravdu náladu. Zvládne to v pohodě. Katrina už je na to víc než zvyklá. Ale bylo jí líto všech nic netušících stážistů, kteří by měli tu smůlu zkřížit dnes šéfovi cestu. Nebylo žádným tajemstvím, že fluktuace v Ross Corporation byla v poslední době pozoruhodně vysoká, zvlášť v poslední době. Ne v poslední řadě kvůli šéfovi a jeho... No, jeho naprosté neschopnosti vést s kýmkoli jediný příjemný rozhovor. Kylan Ross byl, podle všeho, pěknej mizera. Bastard, vlastně. Od založení jeho společnosti před sedmi lety vystřídal patnáct asistentů. Kupodivu se ona držela, navzdory jeho otevřenému nepřátelství k téměř každému. Dělala pro něj všechno. Od čištění jeho oblečení, přes vyrovnávání účetnictví, až po domlouvání schůzek a plánování návštěv u lékaře... Byla doslova Kylanovou záchrannou linií pro většinu věcí. Bylo to občas přinejmenším ohromující. Ale tam, kde Kylan většinu lidí zastrašoval, ji tolik netrápil. Tam, kde se ostatní uráželi, když byl Kylan prakticky robot, s pouhými dvěma emocemi ve svém arzenálu: naštvaný a ještě naštvanější; ona si to nikdy nebrala osobně. A Katrina se nikdy neptala, proč je takový, jaký je. I když byla napůl přesvědčená, že se narodil věčně mrzutý. Katrina brala lidi takové, jací jsou, a Kylan nebyl výjimkou. Takže, i když si často musela kousat do jazyka kvůli směšným požadavkům, které na ni šéf denně chrlil, také věděla, jak s ním mluvit. Věděla, jak funguje, a věděla, kde se mu vyhnout, aby se vyhnula totální jaderné události. Většinu času, každopádně. Když měl náladu nepředvídatelnější než obvykle, bylo trochu složitější odhadnout jeho další krok. "Můžu pro vás ještě něco udělat, pane?" zeptala se Katrina Kylana, zatímco otevírala vchodové dveře svého bytového domu. Rychle našla Oscara, přesně tam, kde vždycky byl. Elegantní černé SUV, ve kterém jezdil, bylo nemožné přehlédnout. Vyčnívalo jako pěst na oko mezi mořem žlutých taxíků, které zamořovaly ulice města. "Je ta schůzka s Ryanem dneska, nebo zejtra?" zeptal se Kylan otráveně. Katrina nasedla na zadní sedadlo auta s tichým poděkováním Oscarovi a pak si oddálila telefon od ucha a okamžitě ho přepnula na hlasitý odposlech. Otevřela si kalendář, aby se podívala na program. "Je to dneska ve čtyři hodiny," řekla Kylanovi a zapnula si bezpečnostní pás, zatímco Oscar udělal totéž na předním sedadle. Vyjel do provozu a zamířil směrem ke kavárně, kam chodila každé ráno. Bylo to jediné místo na Kylanově seznamu obchodů, které nevařily jeho čaj "úplně špatně". Nebyla si jistá, co by dělala, kdyby, a vlastně nevyhnutelně, až by i tento obchod prohlásil za nehodný. "Do prdele. Už mám po krk těchhle tejdenních schůzek," slyšela Kylana bručet z reproduktoru telefonu. Protože ji nemohl vidět, Katrina si dovolila uspokojení protočení očí nad jeho slovy. "Pane, víte, že akcie v posledních několika měsících rychle klesají. Musíme přijít s plánem, jak situaci napravit. Tisk-" "Tisk? Nenuť mě se smát, Katrino. Víš, že mi je u prdele, co si o mně tisk myslí," vyštěkl na ni Kylan. Katrina potlačila povzdech. "Rozumím. Ale i když je vám jedno, co si o vás myslí oni, neznamená to, že průměrný člověk sdílí váš názor na žurnalistiku," jemně připomněla svému šéfovi. Kylan spustil šňůru působivých nadávek a ona mlčky poslouchala. Takové rozhovory s ním v poslední době vždy probíhaly, od té doby, co akcie Ross Corp. začaly stabilně klesat. Jakmile skončil s plněním jejího ucha svými oblíbenými vulgaritami, zavěsil bez jediného dalšího slova. Zamkla telefon a dala si ho do boční kapsy aktovky. Zavřela oči, promnula si spánky a přinutila se najít alespoň kousek trpělivosti, aby zvládla den, který ji čeká. "Měla by sis dát do kafe extra panáka espressa," navrhl Oscar s přátelským pohledem na ni ve zpětném zrcátku auta. Katrina se zasmála bez jakéhokoli humoru. "Nemyslím si, že to dneska bude stačit, Oscare," přiznala s pokývnutím hlavy. Oscar soucitně přikývl a o několik minut později zastavil u obrubníku poblíž kavárny. Vystoupila z auta a vešla dovnitř. Objednala si svou obvyklou, vzdala se extra panáka espressa, a pak se zeptala na Kylanovu objednávku. Katrina pečlivě sledovala, jak baristka připravuje Kylanův černý čaj, a počítala, jak dlouho ho louhuje. Nevěděla, jak Kylan pozná, jestli byl jeho čaj louhován příliš dlouho nebo ne, ale on to vždycky poznal. A ona byla vždycky ta, kdo si odnesl největší část jeho znechucení, kdyby byl vyroben nesprávně. Dneska neměla náladu se s tím vypořádávat, a tak dál pečlivě sledovala baristku. Katrina se ujistila, že nepřidali ani unci cukru nebo mléka, a pak zaplatila za pití a zamířila zpátky k Oscarovi. "Jak můžeš zvládnout den bez kafe, Oscare?" zeptala se řidiče svého šéfa, ne poprvé. Oscarovi se blížila padesátka, ale byl v perfektní kondici a stále si udržel většinu vlasů. Oscar se zasmál z předního sedadla. "Želatinoví červi," odpověděl jí s úsměvem. Překvapeně zvedla obočí. "To je vlastně fantastický," zasmála se a upila si dlouhý lok z kafe. Hrudník se jí naplnil teplem a okamžitě se cítila o něco víc jako člověk.