Danika byla konečně odvedena ze své klece ihned po králově návštěvě. Viděla místa, která nebyla její studená, pustá klec, a na chvíli se cítila lépe. Nicméně, srdce jí bilo rychleji, kdykoli si vzpomněla na důvod, proč ji po týdnu poprvé vytáhli z její cely. Dali ji do vany a služebné ji vykoupaly přesně tak, jak král nařídil. Legrační, že by služebné koupaly otrokyni. Ale zase to nebylo překvapivé, pokud byla cílem otrokyně králova postel. Staraly se o ni tři služebné. Jedna z nich, nejstarší jménem Baski, byla ta, která měla vše na starosti. Rozpustily jí vlasy a rozčesaly zacuchané prameny, takže jí zůstaly dlouhé, kudrnaté. Oblečení, které jí oblékly, Daniku přimělo se otřást. Sotva to bylo nějaké oblečení; mohla by být klidně nahá. Červená kožená sukně, která sotva zakrývala její boky, a červený kožený top, který zakrýval jen její bradavky a končil těsně nad břichem, bylo vše, co měla na sobě. Potom jí daly dlouhý župan, který zakrýval její téměř nahotu. Také ji postříkaly vůní. "Hotovo," oznámila Baski. Danika se na sebe zahleděla do zrcadla a na okamžik se viděla takovou, jaká bývala, princezna Danika. "Můžeš jít teď do královských komnat. Není radno ho nechat čekat," prohlásila Baski stroze. Danika nic neřekla. Zoufale se chtěla zeptat těchto lidí, jak se mají 'její lidé'. Nikoho ze svého lidu neviděla od té doby, co ji přivedli do paláce krále Luciena. Byli také otroky? Prodali je jako sexuální otroky? Byli rozděleni mezi privilegované, bohaté rodiny Salemu? Koneckonců, přesně to dělal její otec lidem ze Salemu. Měla strach, ale věděla, že na to nemá právo. Měla naléhavější starosti. Jako fakt, že král Salemu, který ji nenáviděl každou buňkou svého těla, se chystal vzít jí panenství. Stála u vchodu do jeho komnat, zírala na dveře a pak váhavě zaklepala. "Dále," ozvala se strohá odpověď. Jeho hluboký hlas jí otřásl. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Světlo osvětlovalo místnost. Komnaty byly zalité zlatem. Byl to nejkrásnější pohled, jaký kdy viděla, ale situace zrovna nenahrávala Danice, aby objevovala a oceňovala krásu. Mohla jen zírat na mohutného muže, který zabíral jednu stranu místnosti. Ve svých pětatřiceti letech nikdy neviděla muže, který by vypadal víc než život než král Lucien. Pozorovala ho, jak strká pero do kalamáře na stole, vytahuje ho a pokračuje v psaní na svitek před sebou. Bylo těžké uvěřit, že tento muž byl někdy otrokem. Ale byl. Celých deset let snášel nevýslovná muka z rukou jejího otce. Nyní to splácel. Král konečně zvedl hlavu a zahleděl se na Daniku, držel pero a okatě si ji prohlížel. Po celém jejím těle, jeho oči lezly po její kůži jako ruce. Danika se otřásla. Jeho oči byly chladné. Čisté pohrdání vyplňovalo jeho rysy. Danika se divila, jestli tento muž vůbec někdy věděl, jaké to je se usmívat. Pomalu král odsunul svou židli a stále na ni zíral. "Sundej si župan," přikázal. Danika zaváhala. Jeho oči nebezpečně zablýskly a on si vypočítavě olízl rty. Danika donutila své ruce se pohnout. Stáhla si župan z těla a zůstala jen ve své spoře oděné uniformě. Jeho oči nikdy neopustily její tvář. "Abychom si něco ujasnili, otrokyně. Až tě příště oslovím a ty nebudeš reagovat, no, vezmu bič a zjizvím ti záda dvaceti ranami. Rozumíme si?" Danice se oči zkřivily bolestí. Okamžitě to skryla, aby neviděl, jak moc ji to zasáhlo. "Ano... Pane," promluvila a snažila se skrýt svou vzdorovitost. Slovo, které mělo vyjadřovat podřízenost, vyjadřovalo čistou rebelii. Pokud si toho všiml, nic neřekl. Vstal a prošel se kolem stolu, pak se o něj opřel a propálil ji chladnýma očima. "Svleč se." Jedno slovo. Jeden příkaz. Rebelie s tímto jedním slovem zmizela. "Prosím," zašeptala impulzivně. Ale věděla, že už udělala chybu. Jako panter se k ní plížil blíž a dalo jí veškeré úsilí, aby od něj neustoupila. Popadl ji za vlasy tak silně, že jí trhlo hlavou dozadu a ona si kousla do rtů, aby nevykřikla bolestí. V jeho očích nebylo nic jako výčitky, jen nenávist tak syrová, že ji zmrazila. "Buď se svlékneš, nebo zavolám stráže, aby ti pomohly." Její ruce se dotkly krku jejího topu a začala rozvazovat provazy, které držely oblečení pohromadě. Úplně svlečená nechala oblečení spadnout na zem. Cítila paniku a bezmocnost ve své situaci. V hlavě jí vyskočila otázka, která ji zaplavila. Musela se zeptat. I kdyby ji to mělo způsobit trest, musela se zeptat. "Proč já?" zašeptala. Modré, bezcitné oči se setkaly s jejími. Jeho obočí se zvedlo. "Proč ne můj otec? Proč já?" zeptala se chraplavě. Mlčel, zvedl ruku, aby pohladil její tvář. Zvedl jí bradu nahoru. "Proč já, Daniko?" "J-já nechápu." "Můj otec byl na trůně, když nás tvůj otec napadl. Moje matka byla s Ninou, mojí těhotnou malou sestrou, a mně bylo pouhých dvacet let. Proč je tvůj otec všechny zabil a zajal mě?" Jeho hlas byl tichý, smrtící a bez emocí. Měl sestru, která byla těhotná? Slzy pálily Daniku v očích, protože tohle pro ni nevypadalo dobře. "Posledních patnáct let jsem si kladl tu otázku. 'Proč já?'" zavrčel. "Proč zabít celou moji rodinu a vzít jen mě do pekla?" Danika oněměla. Sevřela ústa. Nezněla na to odpověď. Chladné oči sledovaly její krk, jak polkla. "Víš, co mě nejvíc zlobí, když se na tebe dívám?" Danika bezmocně zavrtěla hlavou. Pohladil obojek na jejím krku - obojek, který ji označil. "Jsi jediné dítě, které má. Proč musel mít jen jedno dítě? Nestačíš na to, co mám v úmyslu, Daniko. Sama nemůžeš snést mou nenávist a hněv. Sama nemůžeš vzít všechny démony, které musím uvolnit." Chlad se rozšířil po Danice s každou větou, kterou vyštěkl. Každá z nich zdůrazňovala pocity, které rostly roky - pocity, které si pěstoval hluboko v sobě. Jeho mrtvé oči se konečně znovu setkaly s jejími. "Ty, Daniko, možná nebudeš stačit... ale posloužíš. Teď vlez do postele."