„Svlékej se,“ rozkázal chladným hlasem. Danika se na tuto noc v duchu připravovala, ale když jí čelila tváří v tvář, zalil ji strach. „Prosím…“ začala, ale zaklapla ústa, protože věděla, že udělala chybu. Jako panter se k ní připlížil a tak silně jí trhl za vlasy, až jí hlava prudce zaklonila a ona se zakousla do rtů, aby nevykřikla bolestí. V jeho očích nebyla žádná lítost. Jen syrová nenávist, která ji mrazila. „Buď se svlékneš, nebo zavolám stráže, aby ti pomohly.“ Její ruce zamířily ke krku jejího županu a začala rozvazovat provazy, které držely oděv pohromadě. Úplně svlečená nechala župan spadnout na zem. Její ruce se třásly, ale zatnula je v pěst. Dnes večer ztratí panenství tím nejkrutějším způsobem v rukou nejchladnějšího muže, kterého kdy poznala. Ale snese to s důstojností. Zvedla bradu a čekala na jeho další rozkaz. „Pojď do postele.“ V jeho očích nebyl žádný výraz. Jen nenávist. PROLOG Bylo nebylo, království Salem a království Mombana žily v míru. Ten mír byl porušen, když král Mombany zemřel a vlády se ujal nový monarcha, princ Cone. Princ Cone vždy toužil po moci, vždy chtěl víc a víc. Po své korunovaci zaútočil na Salem. Útok byl tak nečekaný, že se na něj Salem nikdy nepřipravil. Byli překvapeni. Král a královna byli zabiti a prince vzali do otroctví. Obyvatelé Salemu, kteří přežili válku, byli zotročeni; jejich země jim byla odebrána. Z jejich žen a některých mužů udělali sexuální otroky. Ztratili všechno. Na zemi Salem dopadlo zlo v podobě prince Conea. Prince Salemu, Luciena, naplnil vztek a přísahal pomstu králi Coneovi, zatímco byl v otroctví. O deset let později třicetiletý Lucien a jeho lidé uprchli z otroctví. Ukryli se a zotavili, trénovali dnem i nocí pod vedením nebojácného a chladného prince Luciena, kterého hnala láska k jeho lidu, aby získali zpět svou zemi a zmocnili se i země Mombany. Trvalo jim pět let, než přepadli a zaútočili na Mombanu. Zabily prince Conea a získaly zpět všechno. Když vykřikli své vítězství, Lucienovy oči našly a upoutaly hrdou princeznu Mombany: princeznu Daniku, dceru prince Conea. Když na ni Lucien zíral těma nejchladnějšíma očima, jaké kdy viděla, poprvé pocítil vítězství. Přešel k princezně s otrockým obojkem, který nosil deset let, a v ruce mu chřestil. Hbitým pohybem jí obojek nasadil na krk. Zvedl jí bradu, zíraje na tu nejkrásnější tvář, jaká kdy byla stvořena. Hořce se usmál a stroze prohlásil: „Jsi moje akvizice. Můj otrok. Můj sexuální otrok. Můj majetek. Splatím ti to i s úroky – všechno, co jsi ty a tvůj otec kdy udělali mně a mému lidu.“ V jeho očích tančila čistá nenávist, chlad a vítězství. KAPITOLA PRVNÍ Danika se krčila ve své prázdné, studené cele. Byla tam už týden a toužila být venku… nebo kdekoli – kdekoli, kde by nebyl ten ledový pustý prostor její cely. Na straně místnosti stála jen jedna palanda. Danika svého věznitele neviděla už celý týden, a pak k ní přišel, zíral na ni těma nejkamennějšíma očima, jaké kdy viděla, a sáhl jí kolem krku a nasadil jí obojek. Jeho otrokyně. Jeho majetek, jak jí říkal. Danice přeběhl mráz po zádech. Nikdy neviděla v očích nikoho takovou syrovou nenávist. Král Lucien ji nenáviděl. Danika znala důvod lépe než kdokoli jiný. Ach, jak dobře ho znala. Před týdnem byla princeznou Danikou, dcerou krále Conea z Mombany. Byla obávaná a respektovaná. Nikdo se na ni neodvážil podívat dvakrát. Nikdo by se neodvážil podívat se jí do očí. Nebo se odvážil jít cestou, kterou kráčela, pokud neměl žádnou cenu pro svůj život. Její otec se o to postaral. Nyní byl její otec mrtvý, jejich království převzato nelítostným králem Lucienem. Zvuk kroků a chřestění řetězů upoutal Daničinu pozornost k dveřím cely. Dveře se otevřely a vstoupil strážce s tácem jídla. Danice zakručelo v břiše, hlad jí prostupoval tělem. Připomnělo jí to, že to bylo její první jídlo od rána, a podezřele to vypadalo, že už je večer. „Tady máš jídlo, Priiiiincess.“ Strážce znechuceně protáhl slabiku. Všichni ji tady nenáviděli; a Danika to věděla. Vzepřela se a nic neřekla. „Král tu bude za pár hodin. Buď připravena ho přijmout,“ oznámil a odešel. Prostoupil ji strach. Ještě nebyla připravena čelit svému vězniteli. Ale byl to už týden a Danika věděla, že je to nevyhnutelné. O dvě hodiny později, když už slunce téměř zapadlo, uslyšela Danika kroky, po kterých následovalo: „Král přišel—“ „Neohlašuj mě, Chade,“ ozvala se strohá odpověď, ze které Danice přeběhl mráz po zádech. Za všech svých dvacet jedna let života nikdy neslyšela tak chladný hlas. „Omlouvám se, můj králi,“ řekl Chad rychle. Zvuky řetězů… a pak někdo vyrazil dveře. Vešel jen král, protože Danika slyšela jen jeden sotva slyšitelný krok. Dveře se za ním zavřely. Najednou její studená pustá cela už nebyla tak… pustá. Zvedla oči a zírala na něj s vlastní nenávistí v očích. Byl velký, jako válečník, ale měl chování krále. Danika věděla, že mu je pětatřicet let a je větší než život sám. I když byl otrokem jejího otce, ta královskost byla kolem něj přítomna, bez ohledu na to, jak moc ho bili – jak moc ho mučili. Zírali na sebe, zloba mezi nimi byla zřejmá. Jen král Lucien neměl jen nenávist – měl odpor. Plný syrové nenávisti a vzteku. V jeho očích nebyla žádná vřelost. Jeho tvář by byla pohledná, ale přes jednu tvář mu táhla tlustá jizva, která mu dodávala divoký vzhled. Připlížil se k ní, sklonil se a prohrábl jí blonďaté – téměř bílé – dlouhé vlasy, pak je pevně uchopil a silně trhl, čímž ji donutil zaklonit hlavu, takže se musela dívat do oceánu, kterým byly jeho oči. Bolest ji spalovala. „Až sem vejdu, budeš mě oslovovat. Nebudeš jen sedět jako zbabělec a zírat na mě, jinak tě za to potrestám.“ Jeho oči se zablýskaly červeně. „Nechtěl bych nic víc, než tě potrestat.“ Danika přikývla. Ano, nenáviděla toho muže – svého věznitele – ale měla hluboký odpor k bolesti. Neměla ráda bolest vůbec a udělala by cokoli, aby se jí vyhnula… pokud by mohla. „Ano… můj králi,“ V jeho očích se zablýsklo znechucení. Jeho ruka se spustila a spočinula na jejím sotva zakrytém prsu. Kroužil jí bradavkou přes šaty a pak Daniku tak silně štípl, až vykřikla, když jí prostoupila silná vlna bolesti. Pevně držel pahýl a díval se jí do očí. „Nejsem tvůj král a nikdy nebudu tvůj král. Jsem král pro svůj lid a ty nejsi můj lid. Jsi můj otrok, Daniko. Můj majetek.“ Danika rychle přikývla a přála si, aby ji pustil od bolavé bradavky. Místo toho jí bradavku ještě víc zkroutil, až jí slzely oči. „Budeš mě oslovovat jako svého pána a budeš mi sloužit. Stejně jako moji služebníci… jen víc.“ Jeho rty se zkřivily v divoký úsměv plný nenávisti. „Určitě víš, jak otrok slouží svému pánovi. Koneckonců, tvůj otec tě to dobře naučil.“ „Ano! Ano!“ vykřikla a zatnula ruce v pěst. „Prosím, už mě pusť!“ Štípl ji silněji. „Ano… co?“ „Ano, P-Pane.“ Do očí se jí nahrnuly zlostné slzy. Danika to slovo nenáviděla víc než cokoli jiného, protože bylo tak ponižující. Téměř okamžitě ji pustil a ustoupil od ní, jeho tvář zbavená jakýchkoli emocí. Vstal a roztrhal její chatrný top na cáry a odhalil její nahá prsa jeho chladným, necitelním očím. Daniku dusily slzy ponížení. Sevřela svou ubohou sukni, aby nepodlehla nutkání zakrýt se před ním. Jeho oči se nezměnily, když si prohlížel její tělo. Žádný záblesk chtíče. Nic. Místo toho si pohladil jeden prs – ten s bolavou, červenou, týranou bradavkou. „Vstaň.“ Vstala na roztřesené nohy a zírala na zem s rozmazanýma očima. „Chade!“ zaštěkal. Ztuhla a snažila se od něj dostat, aby se zakryla před svým stavem nahoty, ale ruka, která jí držela prs, se sevřela a zastavila její pohyb – pokud nechtěla riskovat další bolest. „Vaše Výsosti?“ Vešel ten velký muž a zíral na svého krále. „Dobře se podívej na toho otroka, Chade. Líbí se ti, co vidíš?“ Chadovy oči hladily její tělo a Danika si přála, aby se země otevřela a pohltila ji. Ale stála vzdorně a dívala se Chadovi přímo do tváře. Chtíč zahalil Chadovy oči, když se na ni hladově díval. „Můžu se dotknout?“ zeptal se dychtivě. Chad se znovu podíval na krále, než odešel, a Danika zjistila, že v mužových očích, když se díval na svého krále, je pohled. Ne nenávist – ne, ne nenávist. Ale nedokázala ten pohled zařadit. „Stráže!“ zavolal král, ale nezvýšil hlas. Objevili se dva strážci. „Ano, Vaše Výsosti.“ Jeho chladné oči nespustily Daniku. „Řekněte služebníkům, ať mého otroka umyjí, až tu skončím. Ať ji očistí a za tři hodiny ji přivedou do mých komnat.“ „Ano, Vaše Výsosti.“ Strážci se zdráhali odejít, protože je její nahota uchvátila. Danika se soustředila na krále se zlobou a nenávistí v uslzených očích, vzdorem v postoji. Konečně ji pustil od prsu. „Ublížím ti způsoby, kterými budeš žít a toužit po bolesti. Udělám ti všechno, co jsi ty a tvůj otec udělali mně a mému lidu, a ještě víc. Budu tě sdílet s tolika, kolika budu chtít, a vycvičím tě, abys byla tím nejpoddanějším psem.“ Chuť strachu byla na Daničině jazyku hmatatelná, ale nedovolila, aby se to projevilo na její tváři. Věděla, že se to všechno stane ještě předtím, než vešel. Jeho rty se zaškubaly, čímž zdůraznily jeho zjizvenou tvář. „Zlomím tě, Daniko.“ „Nikdy mě nemůžeš zlomit, ty zrůdo!“ Ta slova se Danice vytrhla ze rtů. Její oči se rozšířily, protože mu odmlouvala. Otroci svým pánům neodmlouvají, jinak by následoval trest. Nezklamal. Král popadl řetěz Dančina obojku a silně za něj zatáhl a Danika vykřikla. Jeho oči se zablýskaly. Zvedl jí bradu, jeho sevření bylo silné. „Rád v tobě vidím tolik ohně, protože se moc rád postarám o to, abych ho uhasil. Nemáš tušení, co pro tebe mám v obchodě; nebo možná máš. Koneckonců, kdysi jsi cvičila otroky.“ Můj otec cvičil otroky! málem na něj zakřičela. Z králova hořkého slova kapala čistá nenávist. „Tvoje cvičení začíná dnes večer. Budeš v mé posteli.“ Vstal a vyrazil z místnosti jako obrovský, smrtící panter.